Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Příběhy z Vídeňsko-Washingtonské Uličky... ~ Kapitola 1.

11. října 2014 v 20:53 | Brook J. Evanger
Tak! *prokřupe klouby v rukách, ve tváři utvrzený zuřivý pohled* Myslím, že neaktivity už bylo dost! Takže se vracím(e) s normálním drilem! Potřebuju trochu víc disciplíny!
Hrozně moc se vám omlouvám, že jsem nepsala, ale... neměla jsem na to T-T Nebudu se vymlouvat na to, že to nebyla moje vina, protože to moje vina byla, ale minulé dva měsíce jsem se zabydlovala v nové škole, balila do Číny, byla v Číně, odjela z Číny, totálně propadla kouzlu knih Sergeje Lukjaněnka, zjistila, že se dvěma klukama ve třídě, o kterých se povídá, že to jsou totální sígři, se dá zapřít úžasná debata o občanské válce v Sieřře Leone a válce o krvavé diamanty a takpodobně, málem umřela z fyziky a matematiky, objevila v sobě lásku pro přírodovědu a touhu stát se forenzním antropologem, dívala se na Sběratele Kosti a psala, ale bohužel jenom málo. Opravdu se vám hrozně omlouvám T-T
Tak jsem se rozhodla přidat něco, co strašně dlouho suším v počítači - další Viennku! Jéééj! A zítra začnu pracovat na pokračování, přidám ještě jednu povídku (to přísahám!) a dopíšu svoji část Játer! Mám velké plány, a dám se do nich, jako ještě nikdy v životě ˘^˘ A žádný zklamání nebude; to přísahám na život toho roztomilýho štěňátka Akity Inu, co jsem viděla včera!
Takže, tohle bylo asi into ^^ Děkuju za pozornost a... užijte si povídku! :)


(le Stevenovo ráno :D)


Steven se probudil do nádherného rána. Posadil se, aby se protáhl a na obličej mu dopadl mdlý sluneční paprsek, který prosvítal i přes tmavé závěsy. Kapitán vstal a roztáhl je. Jeho pokoj zalilo nádherně zlaté sluneční světlo. Venku se všechno probouzelo a slunce bylo jen kousíček nad obzorem. Muselo před chvílí vyjít.
Překrásné ráno, pomyslel si Steve, ve kterém dřímal skrytý romantik. Sundal z dveřní kliky modrý froté župan (dárek od Vienny k devadesátým sedmým narozeninám), oblékl si ho a šel vykonat exkurzi do koupelny.
Po té, co absolvoval ranní hygienu, s ještě mokrými vlasy, otevřel okno a nadechl se čirého ranního vzduchu. V zápětí se zakuckal, jelikož vdechl malé semínko topolu. Když babí léto vykašlal, přičichl si ke kytičkám za oknem a mávnutím pozdravil sousedku, která o okno vedle právě větrala deku. Mladá žena mu mávnutí s úsměvem oplatila a zase zalezla do svého bytu.
Steve ještě chvilku stál, nechal si jemným ranním vánkem čechrat vlasy a přemýšlel, jaké je to úžasné ráno. Potom zase zalezl do bytu a okno zavřel, ale jenom na větračku, aby se vydýchaný vzduch v jeho bytě vycirkuloval.
S úsměvem na rtech si šel do chodby pro ranní noviny, sebral svazek jemného papíru a rozložil ho. I ty noviny v sobě měly jenom úžasné zprávy! Žádné vraždy či krádeže - naopak, jak rychle prolétal titulky, zjistil, že se ve Washingtonské Zoo narodili dvojčata ohrožené pandy velké, muž zachránil dvacet tonoucích, když do řeky spadl školní autobus - zázrak, žádné stráty na životech! -, Stark Industries přišlo s revolučním nápadem na výrobu elektřiny, která neohrožovala životní prostředí a další super zprávy.
"Mohl by být tento den ještě lepší?" zeptal se sám sebe nadneseně a nasál vzduch. Do nosu ho zalechtala vůně třešňové marmelády a dozlatova propečeného lístkového těsta. Vienna včera upekla dvacet houstiček s třešněmi, aby si ho usmířila za předminulý večer. Ach, ano! odpověděl si v duchu na otázku a nechal se vést čichem do kuchyně, kde v troubě čekali ještě vlažné houstičky.
Steven měl pocit, že se vznáší. Takhle vypadá nebe!
Přihopsal do kuchyně a otevřel troubu. Vykašlal se na chňapky a vytáhl tác holou rukou. Dnes se mu všechno vedlo! Plech nebyl ani trochu pálivý, jenom trochu vlažný, právě tak, aby mu vyslal do ruky příjemné teplo.
Odložil tác na kuchyňskou linku a začal si chystat ranní kávu. Naučil se jí dělat na vojně - nápoj tak silný, že by se v něm rozpustila lžička.
Když měl svoji vysněnou snídani hotovou, usadil se za stůl, rozprostřel noviny a upíjeje kávu si přečetl pár první řádků. Po pár minutách noviny odložil a vzal si jednu houstičku. Ještě zasyrova byla poprášená krystalovým cukrem, takže její kůrka se teď spekla do krásně zlatého karamelu. Labužnicky k ní přičichl a málem omdlel blahem. Otevřel pusu jak nejvíc mohl a zakousl se do ní.
Nechutnala ani zdaleka tak, jak si to představoval.
Byla ještě tisíckrát lepší.
To, co udělal, zjistil až potom, co si málem ukousl prsty a uvědomil si, že houstička je pryč. Zamračil se, ale pak se natáhl pro jinou, a na obličeji mu vykvetl výraz nejvyššího blaha.
Další půlhodina byla jeho představa nebe; četl si zajímavé články, zatímco jedl nejlepší jídlo na světě a zapíjel ho svým nejoblíbenějším nápojem.
Být superhrdinou má neuvěřitelné výhody, pomyslel si šťastně a dolil si kafe. Přitom mrkl na kuchyňské hodiny. Hm. Vienna by měla každou chvíli vstát, nebo jí ujede autobus.
S hrnkem v ruce prošel chodbou a zaťukal na dveře Viennina pokoje.

(a teď Viennino ráno :D)

Vienna se probudila do příšerného rána. Posadila se, aby se protáhla, když tu náhle vzduch prořízl příšerně ostrý paprsek světla a málem jí oslepil. Dívka zaječela a schovala se pod deku.
"Všechno cajk, ségra?" ozval se zpoza dveří hlas jejího bratra.
"Jsem slepá!" zanaříkala, ale pak zamrkala a schopnost vidění se jí zase vrátil do normálu. Navrácený zrak jí padl na malý natahovací budík na nočním stolku. Cože?! Už je půl osmý?!
Jako střela vyletěla z postele a začala ze židle stahovat zmuchlané věci ze včerejška. Pak si uvědomila, že to nemá smysl a bude vypadat jako šupák, a tak otevřela skříň a naházela na sebe to první, co jí přišlo pod ruku. Prohlédla se v zrcadle a zjistila, že vypadá docela normálně.
Popadla tašku, kterou měla v rohu za psacím stolem a jedním pohybem do něj naházela všechno, co se nacházelo na stole. Bleskově si jí přehodila přes rameno a vyletěla ze dveří, za kterým stál nic netušící Steven.
"Jajíííí!" zaječela Vienna, když se s bratrem srazila a ten jí polil vařící kávou.
"Hrozně se omlouvám!" zavolal za ní, když vletěla zpátky do pokoje a začala se rychle převlékat.
"Nemusíš!" odpověděla mu, když cpala hlavu otvorem pro rukáv. "Radši se běž taky oblíct - je možný, že nestihnu autobus."
"A co já s tím?" zvedl Steve obočí, i když věděl co.
"Odvezl bys mě, prosím, prosím?" zaprosila jeho sestra a narazila si na hlavu školní kšiltovku, kterou si označila asi dvaceti odznaky různých skupin, kultů a filmů.
Kapitán ani nestačil odpovědět, když se kolem něj prořítila směrem do koupelny. Pokrčil rameny a šel se radši obléknout. I když byla ještě nepatrná šance, že to Vienna stihne, nedával tomu moc nadějí.
"Takže krásné ráno je zase v háji," zamumlal si, když si zapínal košili.
Vienna se mezitím zkoušela česat a čistit zuby zároveň. Když si do vlasů zabodla zubní kartáček a hřeben zarazila do dásně, ujasnila si se slzami v očích a polovinou pusy plnou krve, že bude lepší udělat ty věci odděleně.
"Tak já padám!" oznámila, když přitryskovala do kuchyně, vrazila si jednu houstičku do pusy a spláchla to zbytkem Stevenovi kávy. Vrazila mu do ruky prázdný hrníček a zavazujíc si boty vyběhla na chodbu. Steve poslouchal, jak se řítí ze schodů a doufal, že nespadne a nezlomí si vaz. Odložil hrnek na stůl a šel k oknu, aby se podíval, jak si jeho mladší sestra vede. Vienna právě vybíhala z branky a stále zrychlujíc vyběhla po ulici.
Steve přešel do obýváku a otevřel dveře na balkon. Přistoupil k zábradlí a hleděl na malý obláček prachu, který se řítil k zastávce, kde stál školní autobus. Přesně ve chvíli, kdy Vienna doběhla na zastávku, se světla rozsvítila a autobus odjel plnou parou pryč.
Malá postavička padla na kolena a prohnula se v zádech. Až sem slyšel Steve její nenávistný řev a uši drásající "Neeeeeeeeeee!!! Próóóóóóč?!!"
"Bože můj," protočil Steve oči a šel nastartovat motorku.
Když Vienna doběhla zpátky, teprve zamykal. Znovu se podivil, jestli Vienna nedostala taky sérum - tentokrát pro nadlidskou rychlost.
"Bráchabráchabráchabrácha, prosímprosímprosímprosím!" opakovala jako zaseknutá deska a předklonila se, aby se vydýchala.
"Víš, že mě vůbec nepřekvapuje?" řekl Steven a vytáhl klíč ze zámku.
"Takže mě tam vezmeš?" rozjasnila se drobná tvář.
"Jo," zavrčel Viennin bratr a hodil jí klíčky od motorky. "Běž nastartovat; jsi o dost rychlejší."
Vienna chytila klíče a zmizela v oblaku prachu. Steve se naposledy ujistil, že jsou dveře bezpečně zamknuté a pak následoval usazující se poletující částečky.
Venku na ulici už byla motorka nastartovaná a za řidítky seděla zářící Vienna.
"Dej si odstup," napomenul jí Rogers a naznačil, aby se posunula. Povadající Vienna se odšoupla dozadu, skoro nakonec koženého sedadla.
"Dneska zase bez helmy?" zeptala se.
"Máš na nějaký takový hovadiny čas?" odpověděl jí Steven otázkou a sedl si před ní. "Chyť se."
Vienna si něco zamumlala a objala ho pažemi. "Víš, jaký mám já štěstí, že jsi můj bratr?"
"Víš, jaký ty máš štěstí, že jsem tvůj bratr?" Otočením řidítka zapnul plyn a motorka vystřelila po ulici.
"Rychlejc!" zamumlala Vienna a poposedla si.
"Promiň, ale to byl pěkný poprask, kdyby mě chytli poldové," odpověděl jí bratr.
"Jasně - co já vím, tak tvůj řidičák je už skoro tři čtvrtě století prošlej," navázala Vienna. Na chvilku se jednou rukou pustila, aby si urovnala vlasy poletující kolem hlavy. Stevenovi se v hlavě vylíhnul zlomyslný nápad. Mírně zrychlil a škubl řidítky. Motorka sebou poskočila a nahnula se. Vienna vyjekla a znovu se pevně chytila.
Steve se uchechtl.
Vienna se zamračila a zafrkala. "Nemůžeš být národní hrdina celou dobu?"
"Nemůžu," pokrčil mohutnými rameny.
Vienna zabručela a prašila ho do zad. Celou cestu už nepromluvili, až na pár jedovatých, sice ne zlomyslně myšlených, ale stejně jedovatých poznámek z obou stran.
Nakonec ale zdárně dojeli před školu, oba nepoškozeni. Steven byl přes všechno přesvědčení výborný řidič, alespoň na motorce.
"Dík za svezení!" řekla Vienna a uvolnila ruce, které si za jízdy propletla, aby se nepustila, až motorka poskočí. Seskočila ze sedla a šla si pro tašku, kterou si uvázala za sedadlo, aby jí za jízdy nesklouzla z ramena.
"Není za co," odpověděl jí Steve a snažil se ignorovat pětičlennou skupinku asi čtrnáctiletých holek, které si něco naléhavě šuškaly, a házeli po něm vykulené pohledy.
"Kdo to je?" zeptal se své sestry šeptem a hodil hlavou ke skupince dívek, které právě křísili svoji družku, která patrně padla do mdlob.
Vienna se přestala věnovat příšernému uzlu a podívala se na skupinku.
"To je ta parta magorek z osmičky a devítky," prohlásila a vrátila se zpátky ke šmodrchanci. "Členky tý party cosplayerů a čumilů, který se večně motaj kolem Avengers Tower. Radši rychle ujeď, než se sem přiženou a začnou prosit o autogram."
"Vypadaj docela normálně," poznamenal Steven a přejel skupinku pohledem. Dívkám se konečně podařilo kamarádku fackami přivolat do reality a ta se právě teď zmateně rozhlížela.
"Věř mi; nejsou," prohlásila mladá Rogersová a konečně rozmotala uzel. Hodila si tašku na rameno a naposledy bratra objala. "Takže se uvidíme… kdy vlastně přijdeš domů?" zeptala se.
"No, pokud mi Fury nedá nic moc těžkýho, měl bych být zpátky do šesti večer," odpověděl Steven a vytúroval motor, až Vienna nadskočila. "A ty se hezky uč, a vem sebou domů všechno, čemu nerozumíš, OK?"
"Rozumělo se," odpověděla s úsměvem jeho sestra a z legrace zasalutovala. "Kapitáne."
"Seržante," zasalutoval nazpátek, kopnutím odjistil stojánek, zatočil řidítkem a vyrazil směrem k Triskelionu.
A úžasný den pokračoval.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lea Lea | 16. října 2014 v 19:35 | Reagovat

Jůů, to je boží ♥.♥ Předtím jsem to nechápala, ale teď to miluju :3
Já bych asi patřila mezi tu skupinu divných holek :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama