Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

PNChSR - Epilog (Pravidlo č. 0, Naučte se spát přes den a totálně vynechte česnek ze svého jídelníčku)

9. srpna 2014 v 11:26 | Roxanne Flamytail |  Návod
Tak jo. Na tohle jsem se těšila už setsakra dlouho. JSME NA KONCI!
Páni, když se na to tak koukám, je to vlastně první povídka, kterou jsem dokončila. (Ano, vím, že má jen sedm kapitol, ale i to je na mě dobrý!) Kempování nepočítám, to bylo spolu se ségrou, takže jsme se do toho kopaly navzájem :D.
Ale stejně, i když tuhle povídku moc nemusím, stejně je mi líto to ukončit. Vzalo mi to třičtvrtě roku života! Ne, dělám si srandu, bylo to fajn ^w^. Občasné záseky byly, záchvaty psaní taky a... proč to sakra zní tak melodramaticky?
Nicméně, chtěla bych vám všem, co jste tuhle povídku četli moc poděkovat, že jste komentovaly a že jste mi dávaly tu... 'vzpruhu', když to takhle řeknu :D.
Velké dík patří taky Brook, která mě nakopávala a řvala na mě, když se mi nechtělo psát. Prostě taková ta 'sesterská pomoc' ^w^.
Největší dík ovšem patří Xan, která mi dovolila použít Dix a povolila mi poslat jí pár posledních dílů. Hrozně moc ti děkuju za podporu, tahle povídka je vlastně celá pro tebe a pro Dix, protože máte ten nejlepší vztah mezi postavou a spisovatelem, který jsem kdy viděla ^w^.
(pozn. Tohle zní SETSAKRA melodramaticky... neberte to moc vážně, je to hrozně trapný...)
No, čtení zdar!
Vaše Rox





Svatba táty a Dixie stála zato. A to jako fakt. Už jenom proto, že se sjela celá naše rodina.
"Babíííí!" zaječela jsem a vrhla se do náruče bábi Mechaové.
"Pojď ke mně, zlatíčko!" rozesmála se a sevřela mě v medvědím objetí. Pak si mě prohlédla. "Ikaru Mechaová, oficiálně ti zakazuji růst dál. Za chvíli budeš vyšší, než tvůj otec!"
Na ty jeho dva metry nemám, pomyslela jsem si pochmurně, ale navenek se jenom usmála. Babi Mechaové nebylo radno odporovat.
"Tak, kde máme toho našeho ženicha!" obrátila se babi na tátu. "Vážně, Doji, měl bys nás na takovéhle veselky zvát častěji; přivítání jako pro krále, to ti řeknu. A aspoň obejmi svou starou matku!"
"Ahoj mami," pookřál trochu táta a také ji objal.
"Měl by sis koupit novou kolínskou, tahleta je buďto prošlá, nebo do ní skunk udělal něco moc ošklivého." Drsná kritika bábi Mechaové.
"Tu mi koupila Mercedes, mami."
Trapné ticho.
Babi Mechaová zavrtěla hlavou. "V tom případě jí udělím pár lekcí o nakupování voňavek." Pak se rozhlédla kolem. "Kde vlastně je?"
"Zvrací," řekla jsem podle pravdy. "Je hrozně nervní."
"To je normální," mávla rukou bábi.
"Tak kde je náš podpantoflák!" ozvalo se najednou hromově z davu naší rodiny.
"Ahoj, Oishi," zamumlal táta a připravil se na pohromu. Já jsem se připravila na záři reflektorů. Oishi Mecha byl můj strýc, respektive tátovo dvojče. Když jsou vedle sebe, jsou jako dva zrcadlové odrazy, až na to, že strejdův pramínek je spíš oranžový než citronově žlutý. Ale jinak je nikdo nerozezná. Teda až do chvíle, než začnou mluvit.
"Čau brácho!" zaburácel strejda Oishi, vzal tátu kolem ramen a rozcuchal mu vlasy.
"Pusť, pusť!" syčel táta a snažil se vymanit s jeho sevření.
"No tak, brácha, klídek!" zasmál se Oishi. "Já vím, že seš nerudej, ale trochu se usměj! Zejtra máš svatbu!"
Jak bych to řekla… Oishi je buran. A to pořádnej. Už jsem říkala, že má farmu se zvířaty? To taky vysvětlovalo jeho styl oblékání - teď na sobě měl seprané džíny, červenou kostkovanou košili a na hlavě kovbojský klobouk. Kdokoliv jiný by v tom ohozu vypadal jako debil, ale my Mechaové máme vrozenou jednu vlastnost - ať na sebe hodíme cokoliv, vždycky vypadáme úžasně.
"Čau Ik," pozdravil mě Cody, můj nejstarší bratranec. Už mu bylo sedmnáct a měl skoro metr osmdesát. Nevypadal moc na Mechaovce; vlasy měl pískově žluté a oči temně zelené. Zadek mu zachránil akorát zářivě rudý pramen, který mu padal do očí.
"Nazdar Cody," usmála jsem se. "Jak jdou koně?"
"Zrovna nedávno jsme poslali jednoho vydělávat," zaksichtil se Cody. Překlad - poslali ho na dostihy. "Minulý týden nám vydělal půl milionu dolarů."
"Ahoj Ikaru!" vykoukla zpoza jeho zad malá Sachiko, má mladší sestřenice. Zrovna nedávno jí bylo devět. Ta na rozdíl od Codyho měla vlasy světle hnědé, pramínek pastelově růžový a už teď nosila brýle. "Jak se máš?" zeptala se pohřebním tónem. "Taťka říkal, že to hodně špatně snášíš."
"Neboj, už je to v pohodě, s Dix jsme si v poslední době… no, už po mě nechce házet sekeru."
"Ona po tobě házela sekeru?!" ozvalo se rozhořčeně od Eidji, mé další sestřenice. Eidji byla hodně podobná Oishimu; tmavé vlasy a modré oči. Nějak se ale stalo, že se její pramínek zbarvil do odstínu zlatě slonovinové, takže na světle jako by zářil. Na svůj věk (jedenáct) byla Eidji dost mentálně vyspělá. Posuzuji to podle toho, že se s ní dalo mluvit mnohem snadněji než s mým posledním bratrancem, Noborem, kterému i přes jeho věk (třináct) pořád chybělo podstatné procento mozkových buněk. Možná proto si tak moc rozuměl s dvojčaty… Taky jsme mezi sebou vedli takovou soukromou bitvu o to, kdo koho víc setře.
"Jo, ale to jenom jednou, když jsem jí doporučila, aby shodila pár kilo," mávla jsem rukou. "Netrefila se."
"Fakt? Tvůj obličej na to moc nevypadá." Aha, Noboru nastoupil na scénu. Ten se spíš zase podobal jeho matce, Asice. Měl světle plavé vlasy, temně modré oči. Pramínek měl barvu světle modrého stříbra.
Normálně bych po téhle poznámce vybouchla, ale předchozích deset měsíců s Dixie mě připravilo naprosto na všechno.
"Promiň, Noborostodonte, proti tomuhle už jsem imunní," usmála jsem se a obrátila se na Eidji. "Jak se má Sofie?" Dopodrobna jsem si zapamatovala všechny její kamarádky, abych pak mohla zazářit.
"Ikaru," zatahala mě Sachiko za ruku. "Kde je Tenshi?"
Když se potkaly poprvé, Sachiko se do Tenshi hluboce oblíbila. Tenshi jí brala jako malé roztomilé zvířátko, které se k ní pořád lísá (což taky Sachiko je). Od té doby si Sachiko Tenshi 'zabrala' a pořád vyžaduje její pozornost.
"Myslím, že jsem jí viděla jak řve na sekuriťáky," zamyslela jsem se a ukázala směrem k bráně.
"Díky!" zavýskla Sachiko a jako vítr vyrazila tím směrem.
"Takže, Cody," vzala jsem ho kolem ramen. "Jak se má ta tvoje holka…"
"A… fakticky to bude v pohodě?" ujišťovala se Dix, když jsem jí doslova táhla do salónku, kde se měla potkat se zbytkem naší rodiny
"Neboj, zamilujou si tě!" uklidňovala jsem jí. "Ale budeš muset udělat dojem na bábi Mechaovou, nejdůležitější členku naší rodiny, a to nebude jen tak."
"Mám důvod mít strach?" zeptala se Dix, když jsem jí dotáhla kolem rohu.
"Jo," odpověděla jsem pravdivě. "Nezapomeň, že budeš v jedný místnosti se samýma Mechaovcema. Vlastně, jsem ráda, že se celá budova ještě nezhroutila," uvědomila jsem si najednou.
"To jsou všichni takový magoři?"
"No, většina se tak netváří, ale uvnitř jsme jedna velká šílenost."
"Začínám se fakt bát," zamumlala Dix. "Ale naštěstí mám u sebe pár nožů, kdyby se něco podělalo…"
"Neboj, skvěle k nám zapadneš!"
Postavila jsem jí před dveře salonku. "Úsměv!" poručila jsem jí. "Moc nemluv! Nebo aspoň nemluv tak, jak mluvíš obvykle. Někoho urazíš a odpálíš bombu."
"Fajn," povzdechla si Dix. "Tak ať to máme za sebou."
S tím rozhodně otevřela dveře.
"Áááá, Mercí, tady jsi," usmál se táta, který právě diskutoval s prastrejdou Arneym a přešel k ní. "Rodino, rád bych vám představil svojí snoubenku; Mercedes Shiraishiovou."
"Dobrý den," usmála se Dix a ani tátu neopravila, co se jména týkalo.
"Páni, brácha, ty si teda umíš vybrat," zasmál se Oishi a podal Dix ohromnou tlapu. "Oishi, jméno mé, krásná slečno!"
"Za pár hodin už paní," opravila ho Dix. Páni, umí bejt fakt zdvořilá, když chce.
"Pořád ještě máte čas utéct s milencem," zacukal obočím Oishi.
Nedostižné hlášky strejdy Oishiho. Vždycky vám z nich spadne brada až někam k zemskému jádru.
"Vtip," zahihňal se Cody a taky jí podal ruku. "Cody Mecha, rozený Coderu. Je mi ctí vás poznat. Mimochodem, máte překrásný prstýnek." Pak předal místo dalšímu v řadě.
"Noboru Mecha, slečno. Musím říct, že jste ještě krásnější, než nám strýc Doji řekl." Jo, kluci rodu Mecha - elegantní hajzlíci už od narození.
"Co to do nich vjelo?" špitla Dix směrem k tátovi. "Vždyť jsou o polovinu mladší, než já!"
"Výchova," kývl Doji. "Gentleman a dáma to dotáhnou mnohem dál, než páreček buranů."
"Ráda vás poznávám," uklonila se před ní Eidji a usmála se. "Já jsem Eidji Mechaová." Tak to znělo asi nejnormálněji.
Pak se s ní přišla pozdravit i Asika, prastrejda Arney a pár set pratetiček, které jí chválily oblečení, barvu vlasů, očí a podobně.
A pak to bouchlo.
"Teto Mercííííí!" zapištěla Sachiko, přesvištěla celou místnost rychlostí blesku a pověsila se Dix na nohu. Ta zaječela a nejspíš by si zlomila ruku o podlahu, kdyby na něco nespadla. A to něco byla právě bábi Mechaová, která stála přímo za ní.
A do hajzlu.
"Ježišmarjá, omlouvám se!" začala se Dix překotně omlouvat a podala baničce ruku. Ta ji s ledovým výrazem přijala.
"Měla by jste být trochu opatrnější, kam a jak padáte," začala bábi hned řečnit, když se postavila. "Pořádná dáma neječí jako požární siréna, kdykoliv ztratí rovnováhu a také nepostrádá tolik šikovnosti, aby se zřítila na svoji budoucí tchýni. Samiko Mechaová," podala jí ruku. "Matka vašeho budoucího manžela."
"Dobrý den," pozdravila jí pevně Dix bez jakýchkoli známek emocí. "Dixie Shiraishiová, vaše budoucí snacha."
"Proč si říkáte Dixie, když máte tak překrásně jméno?" podivila se bábi.
"Nesnáším ho," přiznala se Dix. Vypadalo to, že není daleko od jedo ze svých záchvatů vrhání sekerou, kterými v poslední době trpěla. Nejspíš to bylo z toho stresu. Hm, nejspíš bych jí měla dát nějaký pilulky na zvýšení hladiny hořčíku… "Po posledním, kdo mě tak nazval, jsem hodila šutr a pak skončil v nemocnici s nakřáplou-"
"Ale to je známá písnička," vložil se do toho táta, který zřejmě její změnu nálady vycítil, popadl jí za ramena a začal jí strkat směrem ke dveřím. "Myslím, že by ti prospělo pár minutek odpočinku, nemyslíš, drahá?" zeptal se s křečovitým úsměvem a doslova jí vystrčil ze dveří.
Jakmile byla Dix z dohledu, začala hromadná pitva.
"Já si myslím, že je celkem sympatická, jenom je možná trochu nervózní-"
"Ale furt se tváří, jako by nás tady chtěla všechny postřílet!"
"Zkus si bejt na dvacet čtyři hodin nevěstou a taky budeš chtít všechny povraždit!"
"Ale vona má takovej divnej pohled…"
"To všichni před svatbou."
"Noo…" ozvalo se od bábi Mechaové. Veškerý rozhovor okamžitě ustal. Bábi si promnula bradu. "Já si myslím, že…"
Ticho bylo teď ohlušující.
"…je to celkem milá žena, jen by se měla naučit se trochu ovládat. Pro tebe to není sice ta nejlepší partie," zaměřila se na tátu, "ale myslím, že se k sobě více méně hodíte." Na chvilku se odmlčela. "Do téhle rodiny rozhodně zapadne. Stejně… měla by víc jíst, je moc hubená," dodala hned nemilosrdně.
Všichni museli slyšet to ohromné prásknutí, jak tátovi i přes mírnou kritiku spadl balvan ze… z tý věci, co by měla být podle lékařských záznamů srdce.
"Děkuji, matko," uklonil se.
"Ale stejně si myslím, že je hrozně hubená," zopakovala bábi. "Potřebovala by trochu přibrat, jestli už přemýšlíte o dětech. A na porod má příliš úzké boky."
Tak jo, teďka vypadla pusa z pantů mě. Tak jo, já se klidím, tohle nehodlám poslouchat!
Nenápadně jsem se zdekovala a hned za dveřmi potkala Dix, jak si nervózně okusuje nehty.
"Tak co?" zeptala se.
"Máš moc úzký boky," vypálila jsem.
"Cože?" vyletělo její levé obočí.
"A měla bys trochu přibrat, jestli chceš děti."
"Co to sakra meleš?" vyletělo i pravé obočí.
"Nic, jen dobře míněnou kritiku babičky Mechaové," odpověděla jsem s mávnutím ruky.
"Fajn…?" řekla mírně zděšeně, ale dál se k tomu nevracela. "Mám pocit, že mi z těch příprav bouchne hlava," svěřila se mi trpce.
"Co takhle jít na střelnici a zbavit se přebytečné energie a vzteku?"
"Hele, víš, že to je celkem dobrej nápad?"
"Ale ještě musíme dořešit ty kytky, co budeš nýst."
"Nééééééé!!! … Tak jo, přiveď mi mojí tetu, láhev ginu a hranolky. Tohle na sucho fakt nedám."
"Tádádadá!" zněl slavnostní pochod na piáno. Pevně jsem stiskla svojí drobnou kytičku a snažila se neksichtit. Ať si kdo chce co chce říká, svatby jsou prostě boží.
"Drak kachň- totiž, labuti, drak labuti! Vlk na smluveném místě, opakuji, vlk na smluveném místě, přepínám," řekl tlumeně Ryuga do malé vysílačky, kterou měl na klopě smokingu.
Ve vysílačce to zapraskalo a pak se z ní ozval Tenshin hlas. "Labuť drakovi, labuť drakovi - rozumím, tygřík přichází, opakuji, tygřík přichází naposledy, přepínám!"
"Vy si vážně na ty agenty musíte hrát zrovna tady, co?" sykla jsem na Ryugu.
"Co je? Tohle je jediný místo, kde můžem ty bezdrátový vysílačky vyzkoušet!" bránil se tiše.
"Tiše, prosím!" okřikl nás farář. Byl to takový ten starý křen, co se najde na každé svatbě. Nestrpěl by mi tu ani Willie, kdybych jí neměla na vodítku s náhubkem.
"Promiňte, Otče," zamumlala jsem zahanbeně.
"Sorry, pantáto," zamumlal Ryuga, aby ho nikdo neslyšel.
"Ryugo, můžeš se ovládat aspoň na mé svatbě?" zasyčel na něj táta, ale zradil ho široký úsměv na tváři.
"No jo, šéfe," zabručel Ryuga. "Ale jen proto, že máte svatbu."
"Ztichni, nebo uvidíš, jak budu trolit já na tvý svatbě!" začala jsem mu šeptem vyhrožovat. Nikdo mi nezkazí mojí svatbu, na který jsem tak dřela!
"Co?" nadzvedl Ryuga jedno obočí.
"No tak, všichni viděj, jak se v poslední době s Tategamiovou cukrujete-"
"Skalpněte!" zakřičel na nás šeptem Oishi, který šel za svědka. A teď už můžete jen hádat, kdo byl druhý, nezletilý svědek… (pro pitomce: já)
"Promiň, strejdo" omluvila jsem se.
Najednou se dveře na konci malé oddávací síně otevřely a z nich hrdě se zdviženou hlavou vypochodovala Dix s vítězným úsměvem na tváři. Nesla se jako královna zkřížená s naparujícím se pávem, kupodivu velmi okouzlující kombinace.
Za ní vpochodovala Tenshi v překrásných modrých šatech zavěšená do Reijiho, jakožto družička a… jak je sakra mužskej ekvivalent družičky? No, co já vím… Za nimi ještě pochodovala dvojčata. Někdo při zkoušce trefně navrhnul, aby se do sebe taky zavěsili. Abych to zkrátila: ten dotyčný si musel shánět narychlo nový smoking, protože ten původní měl celý od krve z vlastního nosu. Dan má pravej hák jako když kopne kůň.
Všichni v místnosti se okamžitě zvedli. Kromě naší famílie tam bylo těch pár tátových přátel (těch pár, kteří se ho ještě nepokusili zabít a to jich bylo dost málo) a elitní neeliťáci. To znamená dobrý, ale ne zas tak dobrý, aby si troufli na nás. Pak tady bylo těch pár příbuzných, co Dix přizvala. Ale musím říct, že její teta je milá stará paní, na to, kde žila.
Dix pyšně kráčela uličkou a nejspíš si užívala, že je ve středu pozornosti. Šaty měla v nádherném odstínu champagne s nadýchanou sukní a dlouhou vlečkou. Původní návrh mi doslova omlátila o hlavu a proto jsem jí povolila udělat pár úprav; třeba odebrat pár vrstev pod sukní, aby byly dost lehký na případný úprk od oltáře. Myslím, že o tom bude taky pár historek, které bych moc ráda neslyšela.
Tenshi - jakožto hlavní organizátorce - se taky podařilo podplatit profesionální kadeřnici, která česala i lady Kate, aby z toho jejího divokého hára udělala překrásný drdol se spoustou perliček a sponeček. Proti tomu taky trochu protestovala, ale nakonec, po Ryugově menším nervovém zhroucení, přičemž vyhrožoval, že na nás všechny pustí L-Draga, připustila, že by to nemuselo vypadat tak strašně.
Bohužel jí farář nepovolil vzít si s sebou i sekeru (která by tento krásný okamžik taky jistě ráda zažila, chudinka malá), tak si to vynahradila aspoň červeně nalakovanými nehty se stříbrnými okraji.
Přešlápla jsem na místě. Netuším proč, ale jak jsem tak všechny pozorovala… v tu chvíli jsem byla na tátu sakra hrdá. A ano, na sebe taky. Haha, nesobeckost především.
Nejspíš jsem se vznášela někde ve svém osobním pekle (záporácký nebe), protože jsem najednou slyšela tátu pronést ty dvě jediný slova, se kterýma tohle všechno mohlo být ještě lepší a zároveň horší.
"Ano, beru."
"Pak vás tedy prohlašuji mužem a ženou," usmál se farář. "Prosím, vyměňte prstýnky."
Reiki vypadal, že má na krajíčku, když tátovi a Dix podal malý polštářek a kterém ležely dva zlaté prsteny.
"Reiki, proboha, vzchop se," zasyčela na něj Dix. "Přece nebudeš bulet na mý… tak počkat, to je blbost. Klidně bul dál."
"Nyní můžete políbit nevěstu," pokynul farář, když už byly prstýnky na svých místech.
Tak fajn, přiznám se, že zrovna na tenhle moment jsem se odvrátila. Pořád jsem si na tyhle prasečinky nezvykla.
Ze vteřiny na vteřinu se ozval hurónský aplaus a rýže lítala vzduchem jako střelivo. Na žádost nevěsty byla všechna zrnka karmínově červená, jakkoliv nechutně to mohlo vypadat.
Táta a Dix ještě podepsali pár papírů, já a Oishi taky a bylo to. Měla jsem macechu. Když se nad tím tak zamyslím… ani to moc nebolelo.
Akorát jednou, když po mě Dix hodila tlustým katalogem svatebních dortů, to bylo trochu nepříjemné.
No jo, z ní by se člověk vážně zcvoknul.

A… myslím, že tady končí naše pohádka. Král temného království si vzal krásnou královnu, princezna z toho až tak moc nezešílela, drsný rytíř v bílém hávu začal chodit s půvabnou zelenovlasou tanečnicí, dva šašci buleli jako želvy a dvorní hadokeeper dál choval svoje hady.
A o pár měsíců později se zjistilo, že královna čeká dítě. Ale to už je zase jiná pohádka…


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leuš Leuš | 10. srpna 2014 v 20:50 | Reagovat

Naprosto boží! Musím říct, že tahle povídka patří mezi mé oblíbenější :3 Nebo.. teda patřila :D
Wee, jsem tak ráda že se vzali :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama