Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Příběhy z Vídeňské-Washingonské Uličky... ~ Prolog

1. července 2014 v 19:43 | Brook J. Evanger
Ne, ne, ne! *volá, zatímco ji, s jednou rukou plnou štosu papíru a druhou pevně držící se stěny se slzami v očích, Rox s pokerfacem táhne směrem k počítači* Je to divný! Nech mě bejt! Zničím to!
*pak si obě všimnou, že se na ně upírají zraky blogerů. Rox rychle odstřelí ze scény, zatímco Brook spolkne slzy, srovná si papíry, pustí se stěny a zajede za stůl na otočnou židli*

Aloha, poeple! Jak dneska je? Já mám pocit, že padnu únavou... balení spolkne víc síly, než si člověk myslí ^^" Ale jinak je všechno v poho...
Jedna zásadní věc: Jsou prázdniny! Jéééééj! A já tyto prázdniny chci pojmout jako čas na přidávání fanfikcí. Ano, možná už jste uhodli, ale mám... ééé... čtyři nové fanfikce! Jednu jednorázovku (Death Note), jednu tak na dva tři díly (Thor - Thor 2), třetí taky nějak podobně kratičkou (zase Thor -.-) a čtvrtá je zde! Háááá!
Ehm ehm, teď bych vám jí asi měla nějak přiblížit :3 Příběhy z Vídeňské-Washingonské Uličky je oficiální název pro mojí zbrusu novou fanfikci na Kapitána Ameriku! Potlesk, prosím! XD
Já už musím letět, mám rozečtenou jistou mangu (pro zasvěcené: Říše Divů Mrtvého Muže >D), takže se mějte! Ahojky! :3




Steven věděl, že to nebude dobrý den už od chvíle, kdy Natascha málem odbouchla laboratoř, když usnula vestoje a převrhla stůl, ale myslel si, že to tou šílenou devítikilometrovou kolonou na silnici skončí. Omyl. Když se po dvou hodinách konečně dostal do svého bytu (a neúspěšně se snažil vymazat ze svého svědomí, že posledních pár bloků vzal po chodníku), zjistil, že ve vybavení jeho apartmánu něco chybí. Přesněji řečeno chyběla jeho sestra Vienna, přestože, jak se záhy přesvědčil na kuchyňských hodinách, jí škola skončila přesně před pěti hodinami, dvaceti sedmi minutami a padesát jedna vteřinami.
"A jé. To zase bude průšvih," prohlásil nahlas, vytáhl mobil a vytočil sestřino číslo. Když telefon zvonil, vešel do kuchyně, rovnou k ledničce a dával si přitom pozor, aby se nepřiblížil ke sporáku ani na tři metry. Spotřebič měl tendenci dospět k rozhodnutí, že míň bolestivé než Stevovo vaření bude sebevražda v plamenech a sám od sebe se vznítit.
"Ahoj, tady Vienna Rogersová!" ozvalo se po další minutě monotónního zvuku. "Dovolali jste se mi do hlasové schránky, takže mám buď vybitej mobil, ležím v nemocnici, jsem mrtvá, nebo mě unesli mufloni se zlatejma rohama. Všechno tohle je možný! No nic, až to pípne, víte, co dělat! Píííp!"
Ozvalo se oznámení, že se nahrává hlasová zpráva, tentokrát o něco hlubší než Viennino napodobování.
"Nazdar Vinnie," začal. Pak si uvědomil, že tohle na Viennu Rogersovou platit nebude, a tak to zkusil znova. "Kde sakra jsi? Vím, že jsme se dohodli, že ti nebudu dělat rodiče, ale je půl desáté! Jestli okamžitě po poslechnutí tohohle vzkazu nenaklušeš domů, budu muset volat Clintovi a Natasche aby tě našli, a jelikož oba dva se včera vrátili z Indie a mají těžkou pásmovou nemoc, nebude to pěkný, až tě najdou. Rekapitulace: Ihned domů, nebo si při cestě zamluv urnu. Nějakou, aby ladila k vybavení pokoje, ať je na tom aspoň něco pozitivního." S tímto ne příliš povzbuzujícím výrokem hovor ukončil. Chvilku nejistě potěžkával mobil a pak ho zastrčil do kapsy džínsů. Otevřel lednici a zjistil, že je o dost plnější, než v jakém stavu byla ráno. Vienna tady teda musela být ještě předtím, než někam odešla.
Steve si podezřívavě vzal jedno jablko a bez změny emoce lednici zavřel. Zrovna se po špičkách plazil při stěně kolem sporáku, když zazvonil zvonek u dveří. Znepokojeně zvedl hlavu.
"Ta si teda pospíšila," zamumlal si překvapeně, položil svoji malou chuťovku na linku a šel otevřít.
"Vienno, teď jsi-" započínal svůj proslov, když se zarazil. Na prahu nestála jenom jeho o téměř devět let mladší a padesát centimetrů menší sestra, ale i dva vysocí muži, jejichž uniformy jasně určovali jejich policejní původ. Vienna se vedle nich krčila a měla aspoň dost slušnosti, aby se tvářila provinile.
"Dlužíš mi sto babek, Randalphe," otočil se jeden policista s úsměvem na toho druhého.
"Já vám to říkala, pane Gravesi," pípla kajícně Vienna.
"Co se stalo?" vzpamatoval se Steve z původního šoku. "Proč jste tady?"
"No, nikdo tady u vás nebral telefon a tadyhle Miss Alzheimer si, cituji, 'Zapomněla včera nabít mobil a číslo si nezapamatovala'," vysvětloval nepředstavený strážník zvesela, zatímco ten druhý rozmrzele hledal peněženku.
"A proč vůbec byla na stanici?" střelil Steven po Vienně, která se snažila vsáknout do země ne příliš milým pohledem.
Policista se uchechtl a postrčil Vinnie dopředu. "To vám vysvětlí sama. My už asi budeme muset běžet."
Steve nechal Viennu vklouznout dovnitř a znovu se obrátil na policisty.
"Děkuji a hezký večer," řekl jen.
"Tak nashle!" loučil se veselý policista a spolu s Gravesem, který mu podával několik bankovek, sešli ze schodů.
Steven zavřel dveře, zhluboka se nadechl, napočítal do pěti a pak se otočil. Vienna stála nejistě uprostřed chodby, jakoby se nemohla rozhodnout, jestli bude bezpečnější se jít schovat do pokoje nebo zůstat a čelit bratrovi. Viděl, jak se mírně chvěje, absolutně nesvá, ale nic neříkal. Jenom na ní koukal a díval se, jak se sesypává jako domeček z karet.
Nakonec už ticho nevydržela a promluvila: "T-ty, brácha, já ti to můžu vysvětlit, já…" její hlas vyzněl do prázdna. "Já, eh, no, ehe, uuu…" zkusila to znovu, ale její hlas přehlušil zvuk mohutného ticha. Přesněji řečeno ticha před bouří.
"Vienno… Rogersová," řekl tichým, až příliš klidným hlasem. Psychická rovnováha Vinnie se v tu chvíli rozsypala jako domeček z karet.
"Promiňpromiňjájsemnechtělatedavlastněchtělaaleúplněnazačátkuměpřekecalyholkyzeškoly,jájsem-sesvezlasnimaonatobylajenomtakoválegrace,přísahám!" vysypala ze sebe jedním dechem a nešťastně zakňučela.
Steven, který nervózní mluvě svojí sestře díky už téměř desetiletému tréninku rozuměl, jenom nadzvedl obočí. "A cožeto byla jenom taková legrace, smím-li se ptát?"
Vienna znovu zakňučela, podívala se na něj velkýma modrýma štěněčíma očima a roztomile zamrkala.
"Psí oči - Taktika číslo tři," analyzoval Kapitán. "Nezmůžeš se na něco víc?"
"Ale já to nepředstírám," kníkla Vienna. "Ty zase používáš Taktiku číslo dvacet šest - rozzlobený, ale naprosto pokerfaceový rodič, slash, starší sourozenec."
"Nesnaž se odvést pozornost. Proč jsi byla na policejní stanici?" založil si Steven ruce na hrudi.
Vienna si zhluboka povzdechla a upřela na něj oči. "Dobře, dobře, vzdávám se. Pokoušely jsme se s holkama dostat do jednoho klubu. Stačí?"
Steve na ni chvilku zíral. "Cože?"
"Pokoušely se překecat vyhazovače, aby nás pustili dovnitř," pustila se do hlubšího vysvětlování Vienna.
"A dál?" vyzvídal Steven a dusil v sobě uchechtnutí.
"Chtěli po nás občanky. Samozřejmě jsme si už předtím přichystaly falešný doklady - štěstí přeje připraveným - takže to šlo jako po drátku, dokud se jedna holka nezačala hystericky hihňat a tak prozradila celou operaci," stěžovala si dívka ublíženě. "Sekuriťáci si samozřejmě všimli, že nejsme jaksi v pořádku, takže nám ty falešný občanky zkontrolovali ještě jednou a pak zavolali poldy, no. Schluss."
Rogers to konečně nevydržel a začal se tiše chechtat.
"Co je?" zeptala se nechápavě Vienna.
"Vy jste si fakt myslely, že vám to projde?" odpověděl jí Steven a pořád se smál.
"Samozřejmě, že ne! Ale bylo to vzrůšo," urazila se Rogersová. "Člověk se někdy musí vzbouřit proti režimu, ne?"
"Já se nikdy nijak nebouřil a podívej se, kde teď jsem!"
"Samozřejmě. Devadesát pět let, žádná holka, první a poslední pusa před sedmdesáti lety a žiješ s mladší sestrou," naklonila blondýnka hlavu. "Čím ještě se chceš chlubit?"
"Ehm," zaculil se Steven a připravil si prsty. "Mám dva metry, dvakrát tvoji hmotnost ve svalech, super štít, jehož dvojníka na světě nenajdeš, kámoším se s Germánským bohem, druhýho Germánskýho boha se mi podařilo zkopat do kuličky, nejlepší kámoš lítá kolem v plechovym obleku, druhý kámoš by ti dokázal sestřelit veš z vlasu, třetí kámoš vzteky zelená a moje nejlepší kamarádka je Ruska! Dále jsem zachránil svět, dvakrát, přežil jsem sedmdesát let v ledu, chodím na kafe s partou zabijáků, kteří by tě dokázali sejmout během přesně jedné vteřiny pět setin a letí na mě polovina Americkýho kontinentu!"
"A víš co? Já mám jeden um, který všechny tyhle tvý namyšlenosti přebije!" přistoupila Vienna na hru a s jedovatým úsměvem si stoupla na špičky. "Umím vařit."
"Umím objednávat z pizzérky," zaculil se znovu Steven. "A vařím kafe, který by položilo králíka. Máš něco dalšího, s čím bys mě mohla buzerovat?"
"Neumíš prát," řekla s pokerovým xichtem Vinnie.
"Záleží na tom, jak definuješ praní. Vím, jak se ovládá pračka, skrčku."
"A když nefunguje, inteligente?"
"Tak si ty dvoje trenky přemáchám ve dřezu nebo to odnesu do Triskalionu, aby se tím zabýval SHIELD," odpověděl Rogers.
Vienna ještě chvilku skřípala zuby, snažící se přijít na nějaký trumf, ale nakonec mávla rukou:
"OK, OK, vzdávám se. Dva šestnáct pro tebe, Stevnolontodonte blonďatý."
"Fajn," nadmul se Kapitán. "A teď padej do postele, nezletilý delikvente!"
"Je půl desátý," kníkla Vienna. "Ani ty nemůžeš být tak krutej!"
"Můžu," usmál se samolibě Steve. "Do postele a týden zaracha! Koneckonců, přivedla tě policejní hlídka."
"Ano, vážený otče, máte naprostou pravdu," zamumlala Vienna otráveně a šla se připravovat na brzkou večerku.
"A nedržkuj!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Krystý Krystý | Web | 1. července 2014 v 21:16 | Reagovat

Málem jsem umřela smíchy. Tu jeho sestřičku budu mít vážně děsně ráda. Radši nevypisuju všechno u čeho jsem se smála! :D  :D

2 Marille Marille | Web | 5. července 2014 v 18:45 | Reagovat

Ten Steven se nezdá :D Já si o něm do teď myslela, že je to ze srdce dobrák a on je ve skutečnosti takovej kruťas, jo? :D A dokonce ovládá i tajemné umění sarkasmu! :D Tak to jsem o něm vážně netušila :D No dobře, možná v nějakým filmu trochu sarkasticej byl, ale tolik snad ne, ne? O_o Si to schovává na sestru :D
Mimochodem, Viennka borec :D Fakt se mi líbí :D "ležím v nemocnici, jsem mrtvá, nebo mě unesli mufloni se zlatejma rohama. Všechno tohle je možný!" :DD Málem jsem umřela, ale abych byla upřímná, umírala jsem smíchy tak polovinu prologu :D
Koukej sem raketovým tempem dopravit další díl, ano? :D Protože se mi to fakt  hodně líbí :3 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama