Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

PNChSR - Pravidlo č. 9, Dávejte si pozor na upírovi temné nepřátele t jeho ještě temnější minulosti.

1. července 2014 v 18:30 | Rox |  Návod
Ahoj lidi. No, v první řadě bych chtěla říct, že toto je oficiálně poslední kapitola. Woooooo! Hurá! Jsem skoro u cíle! Teď se jenom ještě proplazit skrz epilog k cílové pásce a bude to hotové. Yeeeeah!
Dále bych chtěla říct, že jsem během jedné a půl hodiny přečetla asi dvanáct kapitol Deadman Wonderland a myslím, že mi z toho zčernají vlasy, upadnou rty a vypadají zuby. Ne kvůli obsahu, ale protože jsem strávila tak dlouhou dobu zírání do obrazovky a apatického měnění stránek. Fakt, mám pocit, že mi vypadnou oči (a to nejenom z Mnicha a Vrány ^^'). Tak to jsem pokecala o manze...
Další věc! Mám depku z konce školy. Fakticky, poslední den jsem chytla hroznej hysterák (pro nechápající - poslední den na naší milovaný škole a smutná rozlučka s tou nejlepší knihovnou, kolik jich na světě je ^'w'^) a doteď mám depresivní myšlenky. Sakra, já nechci odejít... Krom srdceryvného loučení s kámoškama jsem se málem sesypala v autobuse, jsem holt nostalgik XD.
A ještě jedna věc - pardon, jak jsme se minule na chatu s Brook tak zdekovaly, ale vypnul se nám internet -.-. Ale podle toho, co všichni říkaly, by jim nejlíp vyhovovala ta Praha, takže... asi to bude ten Čerňák ^^' Teď se ještě musíme domluvit na datu - všichni buďte prosím tuhle neděli v 18:00 na chatu u Kristý, abychom to domluvily ^w^
Tak, to byl předkec. Pápá!
Roxík Foxík

(Ech... na tuhle kapču mám tři gify, ono se to na to prostě tak hodí... ^^")


Probudilo mě prásknutí okna. Opatrně jsem se posadila v síti a protáhla se. Unaveně jsem zamlaskala a otráveně přešla k oknu, abych ho zabouchla. Při tom jsem mimochodem zavadila pohledem o hodiny na nočním stolku. Půl třetí ráno. Ach Bože.
Vzala jsem za kliku okna a přibouchla okno, když jsem si uvědomila, že venku se něco pohnulo. Přimhouřila jsem oči, ale nic určitého jsem neviděla. Ach jo, už zase bláznít. To je tou genetickou výbavou mého otce.
Přešla jsem k síti a chystala se do ní zase vlézt, když se Willie probudila. Nejdřív otevřela černá očička, pak našpicovala uši a o vteřinu později už stála u dveří a zuřivě vrčela.
"Co je?" zamrkala jsem.
Willie se na mě akorát krátce ohlédla a pak začala znovu vrčet.
"Ty chceš jít ven?" zeptala jsem se jí a s povzdechem vytáhla zmuchlané tričko. Mým osobním heslem bylo 'Ni vítr, ni déšť, ni temnota noci nezabrání majitelce lišky pustit jí se vyvenčit!'. Někdy bylo to heslo opravdu na palici, dnešek příkladem.
O dvě minuty později jsem byla připravená a vyzbrojená baterkou vyrazila na chodbu. Willie opatrně pokračovala za mnou a nespokojeně vrčela. To je divný, normálně se takhle nechová…
Najednou ke mně dorazilo tupé bang, následované třeskotem ne nepodobné prásknutí dveří o zeď.
"Co se to tu sakra děje?" zamumlala jsem si sama pro sebe a zamířila do hlavní haly, odkud se zvuk ozval. Stále vrčící Willie mě následovala.
Pomalu jsem se připlížila na hlavní ochoz vstupní haly. Jak jsem si myslela, hlavní dveře byly rozražené a levé křídlo vyselo na jediném pantu.
Jediný problém byl, že v hale nikdo nebyl. Ihned jsem vypustila teorii, že by to byl táta s Ryugou. Ti by nezanechali takovou spoušť.
"Haló?" zavolala jsem opatrně a připravila si larcher a Vulpeculu. "Je tam někdo?"
Odpovědí mi byl drsný smích, který jsem si přiřadila k chlapovi, kterýmu mohlo být tak třicet až pětatřicet let.
"Nikdo," odpověděl. "Jenom jeden pitomej čokl, co si přišel vyřídit účty."
Vzápětí se do zdi vedle mě s hlasitým výstřelem zabodla kulka. Zmrzla jsem na místě. Můj mozek začal okamžitě kalkulovat, že je to střela z brokovnice s ráží kolem pětatřiceti a že ten chlap umí dost dobře mířit, protože tohle byl jenom varovný výstřel.
Tak jo, všechno je v pohodě. Je to jenom nějakej magor, co se trochu zlil a prostě vzal brokovnici, která mu ležela na stole a-
"Kde je ten parchant Mecha?!" zařval najednou střelec.
Dobrá, oprava. Je to zlitej šílenec, kterej se zřejmě chystá všechny postřílet. To zmáknu.
"Není tady!" zakřičela jsem. "A laskavě nestřílejte, víte vůbec kolik stojí ilegálně zaplatit dealerovi zlata, aby tu omítku zase opravil?!"
"Takovejhle magor do peněz může bejt jenom další Mechaovskej šváb." Slyšela jsem, jak znovu nabil zbraň. "Tak zabiju i tebe, vždyť to vyjde na stejno…"
Už jsem plánovala, jak se dostanu k požárnímu schodišti, když se ozval třeskot rozbíjeného porcelánu a bolestný výkřik.
"No tak, dělej!" zasyčela mi do ucha Tenshi a popadla mě za loket. "Hodila jsem po něm vázu, ale to asi nebude to pravý-"
S dalším výstřelem se ze zdi vedle mého ucha oddrolil kus omítky.
"Do hajzlu!" zaklela jsem a vyrazila napůl skrčená po ochozu. "Kdo to sakra je?"
"Netuším!" odpověděla mi Tenshi. "Ale poslala jsem pár neeliťáků, aby ho zabavili-"
"Co se to tu sakra děje!" roznesl se najednou pištivě blonďatý hlas celou halou. Přesně uprostřed ochozu stála Dix a tvářila se nanejvýš nasraně.
"Skrč se, náno pitomá!" zařvala jsem na ní, přesně ve chvíli, kdy se ozval výstřel. Shirashiová se naštěstí vyhnula a teď se plazila po podlaze.
Najednou jsem střelce zahlédla. Stál uprostřed chodby a v ruce svíral brokovnici. Na sobě měl dlouhý kabát a do obličeje mu přes tmu nebylo vidět.
Vzápětí se ozvalo několik výkřiků 'Let it rip!' a k střelci se rozletělo několik neoznačených beyů.
Už jsem si myslela, že máme vyhráno, ale střelec rychle odhodil brokovnici, vytáhl larcher a beze slova vypálil proti neeliťákům svůj bey. Ozvalo se pár rychlých ssssvissst sssvissst a z beyů neeliťáků zbylo jen pár hromádek plastu a kovu. Pak se zaměřil na halu. Jeho bey se najednou rozzářil a začal ničit všechno v jeho blízkosti.
Dix, která už byla u nás zamumlala pár sprostých slov a přikrčila se.
Otřela jsem si z brady kousek omítky. "Musíme ho dostat od Nebuly!" zaječela jsem přes ohromný hluk směrem k Tenshi.
"Já vím!" zakřičela na mě a vykoukla zpoza rohu. "Až se zaměří na pravý křídlo, tak odsud vypadnem! Ale musíme ujistit, že nás uvidí! Kluci nás budou krejt ze zadu, o to bych si starost nedělala, ale teď se odsud musíme hlavně rychle dostat!"
Chvilku jsme čekaly a já jen vymýšlela, co řeknu tátovi. Jé ahoj, promiň za ten bordel, byl tady jeden zatraceně silnej blader s brokovnicí a chtěl nás všechny postřílet!
"Teď!" zařvala najednou Dix a rozeběhla se přes halu. Vyrazila jsem za ní a přeskakovala trosky. Mezitím jsem si snažila vybavit, kdy se Temná Nebula naposledy proměnila ve válečnou zónu.
"Halóóó, tady, ty krtčí ksichte!" zaječela Tenshi směrem k střelci. Ten se k nám konečně obrátil a rozeběhl se za námi.
"Tohle vypadá až neuvěřitelně blbě," zavrčela jsem na Tenshi, když jsme se dostaly na pozemky. "Co uděláme, až nás chytí?"
"Tenhle plán vymýšlím na pochodu, víš o tom?" zasyčela na mě. "Nemám tušení, co budem dělat!"
"Co ho takhle sejmout nějakým tím vaším všemocným Temným Útokem?" zeptala se pochlebovačně Dix, která nás doběhla.
"Dobrej nápad!" dala jí za pravdu Tenshi. "Ale vypadá, že je silnej jako sviňa, takže nevím."
"Co se rozdělit?" napadlo mě. "A ten, za kým půjde, bude mít za úkol ho sejmout!"
"Tak fajn," povzdechla si Tenshi a oddělila se. Po pár metrech odbočila i Dix. Tak jo, teď jenom musím dávat bacha, jestli mě nepronásleduje-
"Ááááá, šlus," ozvalo se přímo přede mnou a já si uvědomila, že se dívám do hlavně brokovnice. Skluzem jsem zastavila, abych si nevypíchla oko.
"Aoprle," vypadlo ze mě.
"Cože?"
"Urvazsrnejživt," pokračovala jsem v drcení slov. Bohužel to vypadalo, že nechtějí přestat. "Andělíčku, můj strážníčku, ochraňuj mi mou temnou dušičku-"
"Co to sakra meleš?" zeptal se ozbrojenec mírně štítivě.
"Bože, po mé smrti ochraňuj mou věrnou lišku Willie, a jakožto svému jedinému příbuznému, který není tak úplně dospělý jí odkazuju veškerej svůj majetek-"
"Sklapni," vyštěkl na mě střelec a pozvedl brokovnici ještě výš. Pak ji ale zase sklopil, zřejmě kvůli tomu, aby si mě pořádně prohlédl. "Ty seš ségra toho zbohatlickýho kreténa Mechi, nebo už jsem fakt tak blbej a slepej?"
"Jsem jeho dcera," zavrčela jsem, ale celkem mi to polichotilo. Takže já vypadám, že jsem starší?
Střelec ztuhl. "Takže Dixina je tvoje máma?" zeptal se ledově.
Brada mi spadla až na zem. "Děláš si ze mě srandu? To jsem jí tak podobná, nebo co?"
"Kde je?" zasyčel na mě a šťouchnul mě hlavní do čela. "Chci si s ní vyřídit pár starejch křivd."
"Co je mi do toho?" povytáhla jsem jeden koutek v čirém sarkasmu. "Není to moje máma!"
"No, to je jedno," povzdechl si zakuklenec a připravil si prst na spoušti. "Když zabiju tebe a Shirashiovou, nebude to tak daleko od mýho plánu." Zašklebil se. "Víš, původně jsem plánoval zastřelit jenom jí, abych Dojískovi vrazil jednu pěkně nožem do zad, ale když jsi tady ty… no, to ho nejspíš dorazí." Pak se rozesmál. A to myslím opravdu rozesmál. Myslela jsem si, že já osobně se umím dost dobře smát jako šílenec. Kecy. Proti němu byl i Ryuga tak maximálně talentovaný amatér. Ten smích zněl doopravdy jak z noční můry, jako když člověk přejede nehty po tabuli.
Při tom smíchu mi přeběhl mráz po zádech a naježily se mi chloupky na rukou. Do hajzlu, tak tenhle člověk je fakt magor. Táta mu se svou mírnou švihlostí nesahá ani po kolena, to jsem mohla říct s jistotou.
"Počkej!" snažila jsem se zachránit situaci, protože jsem konečně pochopila, že on mi tu palici klidně ustřelí, když mu dám možnost.
"Co je?" uchychtl se.
"Ty jsi Hiroki, že jo?" zeptala jsem se ho nejistě. Už jsem to tak nějak tušila.
"Jo. Shirashiová ti o mě vyprávěla?" Tak jo, aspoň, že sklonil zbraň.
"No… jo," odpověděla jsem nervózně. "A taky jsem se tě chtěla zeptat, proč tohle všechno děláš."
"Co?" naklonil Hiroki hlavu na stranu s naprosto nechápajícím výrazem ve tváři.
"No, tohle všechno!" rozpřáhla jsem ruce. Nebula už začala doutnat. A do prdele. "To, že si zapálil Temnou Nebulu, teď se mi pokoušíš ustřelit hlavu, říkáš, že chceš zabít Dix a tím nechat mýho tátu, ať naprosto zešílí!"
"Ahá!" pochopil Hiroki. Pak se široce usmál. "No přece proto, že miluju Dixie!"

Po tomhle výroku mi brada spadla až někam do Kolonie.
"Cože?" zeptala jsem se nevěřícně.
"Já Dixie miluju," zopakoval mi Hiroki trpělivě. "Je to jediná holka, kterou jsem kdy měl rád a kterou kdy mít rád budu." Pak se zamračil. "To jenom ten zkurvysyn Mecha-"
Za mnou zašustilo křoví a najednou z něj vyletěla Dix. "Takhle o Dojim mluvit nebudeš!" zařvala a vlepila Chibovi pořádnou facku. A pak další. "A jestli okamžitě nepřestaneš mířit na dceru mýho přítele, tak ti vlastnoručně urvu hlavu, ty jeden… pse!"
Hiroki se trochu zacouval, ale pak se zase vzchopil. Když ho Dox praštila, spadla mu kapuca, takže jsem mu konečně viděla do obličeje. A věřte mi, byl to zajímavej pohled. Vlasy měl uhlově černé, stejně jako tmavé brýle, které měl na obličeji. Nejkomičtější byly ovšem dva obtisky Dixiiny dlaně na jeho obličeji. Myslím, že bych se zasmála, kdybych nebyla tak šokovaná z Dixiiny reakce. Ona měla šanci mě nechat zastřelit a neudělala to?!
"Takže pes, jo?" zasyčel Hiroki a otřel si rudnoucí tvář. "Já tě hledám třináct let, a to je jediný, co mi řekneš?! Že jsem pes?!"
"Jo! A navíc taky ubožák!" zařvala Dix. "A co sis to sakra proved s vlasama?!"
"Ubožák, říkáš…" zamumlal už trochu zklidněný Chiba. Dokonce se trochu usmíval. Teď by byl nejlepší čas na rychlý úprk, při nejlepším sprint-
Než jsem se stačila otočit, Hiroki už brokovnicí mířil na Dixiinu hlavu.
"Co si myslíš, že děláš?" vyštěkla Shirashiová při pohledu do hlavně. "A ještě jsi mi nevysvětlil tu černou hlavu - žádné rasistické komentáře, Ikaru - a to, proč nosíš takový trapný brejle!"
"Věř mi, bude to takhle lepší," usmál se tiše Hiroki, jako by jí ani neposlouchal. V tu chvíli mi to došlo. On vystřelí! Ten debil fakt vystřelí!
Těsně předtím, než jsem stačila udělat nějakou kravinu, třeba mu skočit do rány, nebo zaječet, kdo si objednal tu feferonkovou pizzu se špenátem, když se odněkud vyřítila Tenshi a ještě za skoku roztočila svůj bey. Cygnia doslova vyrazila Hirokimu zbraň z rukou, ale Hiroki měl pořád zásobu. Ze dvou krytů u pasu vytáhl dvě černé pistole, jednu namířil na mě s Dix a druhou na Tenshi.
Ta profesionálně zvedla ruce vzhůru. "Tak jo, jsem z poloviny Italka!" řekla hlasitě.
"A to ti jako pomůže jak?" zasyčela jsem na ní a taky zvedla ruce.
"Co já vím, třeba se vyděsí," odpověděla mi Tenshi s nadějí.
Dix na to neřekla nic, jenom pořád nenávistně zírala na Hirokiho, který se naneštěstí nevyděsil.
"Zlomilas mi srdce, víš?" zeptal se jí Hiroki téměř s úsměvem. "Nechalas mě u oltáře, jako toho největšího idiota na světě. Věř mi, fakticky jsem se chtěl zabít."
"Taks to měl udělat!" zavrčela Dix. "Světu by bylo bez tebe líp!"
"Zachránilo mě jenom to, že jsem věděl, že jsi v pořádku," pokračoval Hiroki. "A pak jsem potkal Corvuse." Zvedl do vzduchu tmavě rudý bey se znakem havrana. "Trénoval jsem jako magor, aby ti dokázal, že nejsem slaboch. Celý ty roky jsem to všechno dělal jen pro tebe."
"Moh' sis odpustit tu námahu," vyprskla Dixie. "Jsi pořád stejnej ubožák, jako jsi byl předtím!"
Hiroki si povzdechl. "Je mi líto, že to tak cítíš."
V překladu: Teď umřete, vydala mi má levá strana mozku optimistický překlad. Zamručela jsem si něco sama pro sebe a připravila se na to, že můj život skončí. Kde je vlastně Willie? Odpovědí mi bylo zakňučení za pravou nohou. Jo, tak to je fajn.
Myslím, že bych se dál utápěla v předsmrtné bublině, kdyby se najednou neozval zvuk vrtulníku.
Rychle jsem zvedla hlavu. Koruny stromů se otřásaly proudem vzduchu a pár listů dokonce opadalo.
"Kdo to sakra…?" zavrčel Hiroki, když keř před ním taky mírně zašustil.
"Brambory," odpověděl známý posměšný hlas.
"Co?"
"Promiň, kamaráde," zavrtěl hlavou Ryuga, který už vylezl z křoví úplně. Vypadal ohromně sebejistě, a už si stihl i přes ramena přehodit ten bílý kabát. "Tady nemáme místo pro magory." Usmál se a při tom odhalil zářivě bílé zuby. Nebyl to hezký úsměv. "Jenom pro ty naše." Pak vytáhl od opasku larcher a nasadil do něj drobounký bílo-fialový bey. "Let it rip!"
Mýtinka zazářila fialovým světlem a tlaková vlna mě doslova odhodila dozadu.
"L-Drago!" zařval Ryuga odněkud od středu světla, které bylo teď už nesnesitelně silné, a prostor se naplnil obrovským nábojem energie. Pche, prý, že je Corvus silný? Kecy prdy, tohle bylo nejspíš to nejsilnější, co jsem kdy cítila.
O pár vteřin se všechno zase uklidnilo a já mohla otevřít oči. Hiroki ležel na břiše a vedle něj ležely ostatky Corvuse. Nevěděla jsem, jestli je mrtvý, nebo prostě jen v bezvědomí, větší starost mi dělal Ryuga, který vypadal, že se sotva drží na nohou. Tenshi ho už duchapřítomně podpírala pod levým ramenem a snažila se vyrovnat jeho mamutí váhu.
"Všichni živý?" ozval se další hlas, přímo za mnou. Ještě nikdy jsem nebyla raději, že slyším hlas svého otce.
"Pokud myslíš to, jestli máme všech pět na svým místě, tak to asi ne," zasmála se Dixie, která se vyhrabala z hromady listí. "Trvalo vám to," obvinila je.
"Zachránili jsme situaci," oponoval táta a přešel k Hirokimu. Chvilku si ho prohlížel a pak do něj šťouchl špičkou boty. "Je tuhej?" zeptal se naprosto nespisovně.
"Nemyslím," zavrtěla hlavou Tenshi. Pak se ale usmála. "Mám ho dorazit?"
"Ne, ne, to poslední, co potřebujeme, je mrtvola na trávníku," zavrtěl táta hlavou. "Což mi připomíná," obrátil se na mě, "co má znamenat ta hořící budova?" Když jsem začala panikařit, mávl rukou. "Neboj, už jsem nechal zavolat nějaký ilegální hasiče. V záznamech o tom nebude ani zmínka."
Zasmála jsem se. Takže jsem všechno zase v normálu.
"Ale taky se mi nelíbí ty díry po brocích ve zdech. Víš, kolik to bude všechno stát?"
"My jsme přece jenom zbohatlický parchanti, táto," šťouchla jsem do něj loktem.
"Ikaru, takový jazyk už od tebe nechci v životě slyšet."
"Vždyť má pravdu!" zasmál se Ryuga chabě.
"Pravda, pravda," pokývala hlavou Dix. "Ohledně peněz jste horší, než strýček Skrblík."
"Kdyby nebyli, nebyli by to Mechaovci," usmála se Tenshi.
"Mám pocit, že budu rozdávat nějaké tučné prémie," pousmál se táta a rozhlédl se kolem. "A kde jsou vlastně kluci?"
"Přítomeni, připraveni, pane!" ozvalo se od jednoho stromu. "Čekali jsme v záloze, kdyby se ten debil fakt rozhodnul střílet." Všichni tři vyšli zpoza velkého dubu. Dan sebou nezapoměl cestou pořádně švihnout. Některé věci se prostě nezmění.
"A, ty, Mercí?" obrátil se najednou táta k Dix.
"No?"
"Můžu se tě na něco zeptat? Možná to bude znít trochu divně, tady před tvým bývalým v bezvědomí, partou puberťáků kolem a hasičkou sirénou v pozadí, ale…" Vytáhl z kapsy krabičku.
"Vezmeš si mě?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Krystý Krystý | Web | 1. července 2014 v 21:19 | Reagovat

Naprosto úžasný. Což mi potvrdil i mezigalaktický sněm. Škoda, že je konec :-)

2 Lea Lea | 14. července 2014 v 17:08 | Reagovat

Nachvíli jsem zadoufala, že je vážně zastřelí :D
Co?! Mám prostě rada drasticky konce xD
Škoda že to končí :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama