Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

PNChSR - Pravidlo č. 7, Nikdy to nevzdávejte- anebo, víte vy co? Klidně s tím můžete praštit, stejně to všechno půjde do kopru.

11. května 2014 v 19:44 | Roxanne Flamytail |  Návod
Ahojky! *nenápadně zírá na dav, který se vrhl na Brook a teď jí mlátí* Ehm... já jsem tady taky! Tak nic.
O lalá, přesuneme se dál. Tahle kapča je kapku... depresivnější, než všechny ostatní dohromady. Pardon, ale nějak mi přišlo, že by Ikaru měla mít šanci se trochu zhroutit, a navíc jsem od přírody tragik a dramatik, takže mě prosím nezabijte...!
Jop, Xanyo? Chtěla jsi vědět, co se stalo s Ikařinou mamku? V této kapitole máš veškeré informace.
Další zpráva! Po této kapitole už následuje jen jedna další, epilog a... jsme hotovi! Yessss... I když svoje povídky milujete sebevíc, nikdy se neubráníte tomu pocitu štěstí, když je dokončíte... Ach, hurá, přehurá! (Tohle nedává smysl...)
Jo, Reiji a dvojčata maj YouTubeovej kanál! No a co? Líbilo se mi to...
Vaše nezmlácená
Rox




"A nepočítá se Indiana Jones čirou náhodou jako dobrák?" zeptala se najednou Tenshi a nacpala si do pusy hrst popcornu.
"Teoreticky by se tak dal počítat," pokrčil rameny Dan, žužlajíc želatinového hada.
"Ale zase krade, podvádí, zabíjí a navíc je to sukničkář," dodal ihned Reiji, oči upřené na obrazovku.
"Jo, chlap s bičem je vždycky zloun," přitakal Ryuga a napil se z kelímku, který držel v ruce. "Sázím se o padesát Yenů."
"Takže i Indiana je na naší straně!" zajásala jsem, oči přivařené na obrazovce.
Chvilku se nic nedělo, jen jsme všichni zíraly na plátno jako křesťani na svatý jezulátko.
"Já nevím, jak vy," poznamenal nakonec Reiki po dost nechutné scéně s obřími mravenci, "ale já mravence fakt nesnáším."
"Jo, od tý doby, co se nám uhnízdili na zahradě už tam není žádná pořádná sranda," zavrčel Dan.
"Tak vezmem sirky a půjdem je vypálit!" roztáhl Ryuga pusu do širokého šklebu.
"Ryugo, buď taky trochu humanista," zahleděla se na něj Tenshi. "Raději si vezmi hořák, budou to mít aspoň rychleji za sebou."
Pak zase nastalo ticho, a to trvalo až do té doby, než se na plátně objevila ohromná hlava emzáka.
"Baf!" ozvalo se za námi.
"Huááááá!" zaječela jsem a vyskočila v křesle asi dva metry do vzduchu.
Zpoza křesla vyšla chechtající se Dix. "Děsení malej dětí mě nikdy neunaví," zahihňala se a vytřela si z oka slzu smíchu. "Měla ses vidět!"
Ryuga naštěstí rychle zastavil přehrávač, takže na plátně byla pěkně ostrá fotka mimozemšťana. Okamžitě jsem využila šance.
"Promiň, ale fakt hodně jsi mi připoměla támhletoho," ukázala jsem palcem za sebe na zrůdičku. "Ta rodinná podoba…"
"Díky moc, Stoupo," odpověděla mi Dix.
"Není zač, Barbaro!"
"Barbaro?"
"Barbie. To je zdrobnělina od Barbary."
"Ještě jednou, díky moc, skřítečku šotečku."
"To je lepší, blondýnko hnědovlásko."
Dix zavrtěla hlavou a zase se zvedla. "No nic, dívejte se dál. Nerada to říkám, ale Indiana je docela dost velkej dobrák."
"Neříkala jsem to?"
"No jo, tady máš tu pajdu."
"Vy se sázíte ohledně postav ve filmech?" zeptala se mírně rozhozená Dix.
"Jo." Reiki se zářivě usmál. "Mělas vidět, kolik jsem zinkasoval na Iron Manovi."
"Jak jsem měl předpovědět, že se nakonec přidá k dobrákům?" bránil se okamžitě Reiji.
"Reiji, je to hlavní postava," řekla trpělivě Tenshi.
"Tak já už radši půjdu," povzdychla si Dix a zmizela.
"A ty už to taky můžeš pustit," kývla jsem na Ryugu.
Když jsme se po čtvrt hodince dodívali, podívala jsem se na hodiny.
"To je teprv půl devátý?" zamrkala jsem překvapeně.
"Hmm," odpověděl mi Dan, který se cpal zbytkem popcornu.
"Co kdybychom se ještě na něco mrkli?" zeptala se Tenshi.
"Mám něco lepšího," zaksichtil se Ryuga. "Co si tady pěkně u ohýnku vyprávět duchařský historky?"
"Jééé!"
Ryuga nahodil jeden se svých šílených ksichtů, při kterých jsou mladší děti schopný omdlít hrůzou. "Tak já začnu…"

Abych to zkrátila - po půl hodince vyprávění jsme byli všichni už dokonale rozzářený strachy. Pro vysvětlení - zlouni se rádi bojí. Je to velice málo známí fakt, ale je t pravda. Upřímně, každý zloun se rád trochu otřese hrůzou, protože fakticky, všechno mu vyjde, takže cítí jen spokojenost sama se sebou. Ale strach? To není moc častý pocit, takže toho zloun pokaždé využije. Chytré, ne?
"… a pak jí ráno našli rozsekanou," dokončil Ryuga historku se zářícíma očičkama.
"Teď já!" zatleskala Tenshi.
"Náš expert na panenky promluvil," ošil se Reiji.
"Co máš proti panenkám?" zeptala se ho s nadzdviženým obočím Tenshi.
"Že ty tvoje historky jsou vždycky o panenkách a já z nich pak tři dny nemůžu spát, jak se bojim vlastních plyšáků!" Reiji si najednou připleskl ruku na pusu. Pak se na nás zhozeně podíval. "Vážně jsem to řek nahlas?"
Skupinkou se rozezněl smích. Nakonec, uvědomila jsem si, jsme taky jen parta puberťáků, kteří se chtějí v pátek večer zabavit.
"Ale v jednom máš pravdu Reiji," zasmál se Ryuga. "Člověk se po takovýmhle večeru bojí i vlastní postele." Pak, jako by si najednou na něco vzpomněl, se natáhl na podlahu za sebou. "Jo lidi… teda, vlastně Reiji a dvojčata-"
"Neříkej nám dvojčata!"
"- něco vám přišlo v balíku," pokračoval Ryuga dál. "Myslím, že to bylo od nějakých vašich fandů na tom vašem YouTubeovým kanálu-"
"Cože?!" vyletěl okamžitě Reiki, který potichu hybernoval na podlaze.
"Nám přišel balík?!" zaječel Reiji, štěstím bez sebe.
"Neřikej mi, žes to otevřel, to mi neřikej!" zapřísahal Ryugu Dan, který se už mírně vzpamatoval.
Ryuga pokrčil rameny a otráveným hlasem zámeckého spratka pronesl pouhé: "Stalo se!"
Reiki ho propálil kupodivu smutným pohledem. "To byl náš první balík, víš?"
"Jo, ještě nikdo nám nikdy nic nenapsal ani neposlal," pokračoval Reiji.
"Těšili jsme se, že o prvním balíku natočíme speciál," dodal Dan. Všichni zněli, jako by jim umřel nejlepší kamarád.
Ryuga na ně hleděl se smíšeným výrazem v obličeji. Vypadalo to, že by se nejradši omluvil, ale to mu jeho pověst rebela přímě zakazovala.
"Echm, mnóóó… to je smutný," dostal ze sebe nakonec.
"Co v něm vlastně bylo?" zeptal se Dan s povzdechem.
"Spousta sladkýho žrádla, spousta slanýho žrádla, spousta žrádla pro hady, pár plechovek energiťáků, tři plyšový zvířátka a… tohle," zpoza zad vytáhl flašku Jacka Danielse.
"No ty vole," vyletělo z Tenshi vedle mě. "Tak to musel bejt ohromnej balík!" Bohužel, nikdy neuměla moc dobře lhát.
"Tys mu s tím vybalováním tak trochu pomáhala, co?" šťouchla jsem do ní.
"A jak víš zase tohl- totiž," pohodila hlavou Tenshi, "samosebou, že ne. Ty si snad myslíš, že bych zradila důvěru svých kamarádů, jen abych uspokojila svou zvědavost?" Při pohledu na můj obličej protočila panenky. "Víš co? Jdi sežrat kaktus."
"A nebyl tam i dopis?" zeptal se s nadějí Reiki.
"Jo, ale k tomu jsme se nedostali," pokrčil Ryuga rameny a z kapsy vytáhl pomačkaný, dost naditý dopis. Dvojčata a Reiji se po Ryugovi vrhli jako lavina a celého ho zalehli.
"Kdo nám píše, kdo nám píše?" radovali se jako malý děti, zatímco se je mírně pochroumaný a mimořádně nasraný Ryuga pokoušel dostat ze sedu na jeho břiše.
"Bože, vy jste magoři," povzdychla jsem si a zakoukala se na ne tak vzdálený pahorek porostlý stromy. Už se začalo stmívat, ale na horizontu byl pořád ještě slabý proužek světla…

[Pardon, že otravuju, ale teď přišel čas, abyste si (hlavně kvůli emocionálnímu zážitku) pustili tohle. Děkuji za pozornost!]

"Co je to támhle?" zeptala jsem se a ukázala na horizont. Nikdo mi ale nevěnoval pozornost. Naklonila jsem hlavu na stranu a snažila se alespoň něco rozeznat. Vypadalo to… jako lidská silueta. Přimhouřila jsem oči. Byla jsem si jistá, že jsem zahlédla záblesk, jako by se od brýlí odrazilo světlo. Počkat, co dělá táta venku, a ještě takhle pozdě? Odpovědí mi byla druhá silueta, která se zjevila vedle něj. Byla asi o hlavu menší a měla… dlouhé vlasy. Téměř jsem viděla tu medově blond barvu.
Co se to děje? běhalo mi zmateně hlavou. Vypadalo to, jako by se procházeli. Drželi se za ruce. Něco ve mně sebou zmučeně zacukalo. To malé ošklivé zvířátko, které nechtělo, aby byl někdo kolem mě šťastný. Které se zrodilo, když se zavřela rakev za tváří mojí maminky.
Táta najednou zastavil a obrátil se tváří k Dix.
Ne! zavylo zvířátko zmučeně, když se jeho obličej přiblížil k jejímu. Takhle to být nemá! Nesmí! Nemůže!
Cítila jsem, jak mi zvlhly oči. Nemohla jsem se na to dívat.
"Jdu spát," vyhrkla jsem, roztřeseně se postavila a rozeběhla se do budovy. Na jediné útočiště, které jsem teď měla.
Netuším, jak jsem se tam dostala, ale najednou jsem padla na pohovku ve svém pokoji, objala polštář a začala vzlykat. Proč se mi všechno zhroutilo pod rukama? Proč? Proč na Dixie nemohl prostě zapomenout potom, co ho opustila? Proč se musel znovu zamilovat? Proč nemohl dál milovat maminku?

Všude byla spousta bílých růží a slonovinových lilií. Neuvěřitelná spousta. Maminka zbožňovala bílé růže a lilie.
"Dnes jsme se tu shromáždili, abychom uctili památku Orfey Rachel Mechaové, která zemřela při tragické nehodě…"
Seděla jsem v první řadě a pozorovala, jak se všichni s maminkou loučí. Pamatuju si, že jsem brečela, ale tiše. Vedle mě seděl táta a držel mě za ruku. Taky brečel. Hrozně maminku miloval.
"A nyní naposledy vzdáme hold této vzácné ženě, která byla skvělou manželkou svého muže a milující matkou své jediné dcery. Povstaňte, prosím."
Vstala jsem a dívala se, jak dva muži v černém přikrývají maminčinu rakev víkem. Chtělo se mi zaječet, ať to nedělají, že maminka se každou chvílí zasměje a uklidní mě, že to všechno byl jen žert.
Ale nic takového se nestalo.
To dva muži odnesli maminčinu rakev někam pryč, aby jí mohli pohřbít. Takhle to maminka chtěla. Nechtěla, abychom se dívali, jak na ní dopadá hlína. Chtěla, abychom si ji pamatovali, jak byla - krásná hnědovlasá žena s nejkrásnějšíma modrýma očima na světě a úsměvem, který dokázal prosvítit i tu největší temnotu.
"Upřímnou soustrast," řekl jeden z mužů v dlouhém zástupu, který se najednou utvořil a nervózně si tátu měřil, protože pravou rukou držel mě. Ale táta z toho jako obvykle dokonale vybruslil - podal mu levou ruku.
"Je mi to líto," zamumlal směrem ke mně a potřásl mi rukou. I když mi bylo teprve pět, věděla jsem, kdy je toho na mě opravdu moc a to bylo právě teď. Opatrně jsem vykroutila ruku a tátova sevření. Obrátil se na mě s otázkou v očích. Odpověděla jsem mu pouhým výrazem v obličeji. Už tehdy jsme dokázali komunikovat jenom skrz výrazy.
Skoro nepostřehnutelně přikývl a já odběhla. Zamířila jsem do malého koutku v rohu kostela. Připadalo mi, že to bylo to nejlepší místo, kam bych teď mohla jít. Zády jsem se přitiskla ke zdi a sjela na zem. Objala jsem si kolena a začala vzlykat.
"Ikaru," ozvalo se nade mnou po chvíli. Otevřela jsem oči a skrz slzy uviděla tátu, jak ke mně natahuje ruku. S jeho pomocí jsem se zvedla a pevně ho objala.
"Já nechci, aby maminka odešla!" vzlykala jsem skrz jeho sako.
"Já vím, Ikaru," odpověděl mi a taky mě objal. "Já vím. Ale chci, abys věděla, že tě mám hrozně moc rád a nikdy, nikdy tě neopustím. Přísahám. Nikdy."

"… nikdy."
Se smutným povzdechem jsem se posadila na posteli a otřela si oči. Řekl, že mě nikdy neopustí. Přísahal. Tak proč?
"Knííí, knííí!" ozvalo se vedle gauče a pak několik cvakavých zvuků, jak se Willie snažila vyskočit na pohovku, která na ní byla moc vysoká.
"Pojď sem," zamumlala jsem a zvedla jí ze země. Zabořila jsem obličej do jejího kožichu a snažila se nevnímat, jak mi hystericky olizuje ucho.
"Myslíš, že bych odsud měla zmizet, Willie?" zeptala jsem se jí a prohrábla jí srst na zádech.
"Knííí, knííí!"
"Jasně, to by bylo na nic a navíc bych přidělávala starosti." Zamyslela jsem se. "Ale oni mě určitě včas vyhodí, tím jsem si jistá." Povzdechla jsem si a s liškou v náručí přešla k oknu. Venku byla už absolutní tma, ale na noční obloze už vyšly hvězdy…
"Willie…" zašeptala jsem, "proč nechci, aby byl kolem mě kdokoliv šťastný? Proč chci, aby lidi trpěli jen proto, že to mě dělá dobře? Proč to dělám?"
"Protože ti umřela mamka, když jsi byla malá a teď máš psychiku v naprostým hajzlu."
Prudce jsem se obrátila. Ve dveřích stála Dix a měřila si mě pohledem, ve kterém se mísila lítost a ještě nějaký pocit, který jsem nedokázala rozeznat…
Když viděla můj výraz, mírně se usmála. "Ikaru, prostě se s tím poper. Chci ti jen říct, že mě prostě nezměníš. A když jsem tě viděla jak zdrháš k Nebule jako vyděšenej zajíc, no… jen jsem si myslela, že ti to řeknu." Pak ale vyplázla jazyk a zašklebila se. "A jen tak nenápadně tě chci upozornit, že ve svým okruhu nesnesu psychicky labilního cvoka, takže… bys se sebou měla něco dělat." Odfrkla si. "A jen tak mimochodem - snad tě fakt ne napadlo, že tě Doji má rád míň, než mě?" Založila si ruce na hrudníku. "Nic proti, ale někdy fakt pochybuju o procentu tvý inteligence. Ty jsi pro Dojiho všechno. Kdyby si měl vybrat mezi tebou a celou touhle organizací, L-Dragem, veškerou tou prací, kterou tady udělal, vybral by si z fleku tebe. A kdyby se ti něco stalo, no… myslím, že by ho pak nezastavil ani samotnej Diablo Nemesis."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Krystý Krystý | Web | 12. května 2014 v 21:46 | Reagovat

Nádhera! Budu muset pro vás vymyslet něco novýho co? (myslím pochvalu) Ikaru se má právo jednou složit to jo....

2 Lea Lea | 14. května 2014 v 19:49 | Reagovat

OMG! To je asi nejlepší díl! :3 Četla jsem to jedním dechem.. opravdu si zasloužíš potlesk. :3 Boží, boží, boží.... Vždy jen boží xD
Je mi Ikaru líto, néé.. :c Ale stává se.. nechtěla bych být na jejím místě. :D

3 Katerííína Katerííína | E-mail | Web | 15. května 2014 v 14:18 | Reagovat

Skvělé! naprosto dokonale úžasný! :3 :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama