Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

PNChSR - Pravidlo č. 5, Když na svém krku ráno najdete dva červené strupy, nepanikařte. Může jít pouze o kamufláž. Nebo pomstu.

25. března 2014 v 17:56 | Roxanne I. Flamytail |  Návod
Zdravím, amíci. Všimli jste si, jak nám blog překrásně prokoukl? *hrdě se rozhlíží* Pěkný, pěkný.
No nic, přistupme k operaci, Watsone. Miluji vás a má Múza miluje mě, takže jsem se rozhodla dát sem tu nejrychleji napsanou kapitolu: trvalo mi to sotva dva dny! Školní! Ale doufám, že vám to nebude připadat odfláknuté. Krom toho, že se nám trochu rozohní náš jinak klidný mobilák kravaťák jsem tam z mě zatím neznámých důvodů (a k Marillčině radosti ^^) přidala našeho bělovlasého hipíka. Ano, Tsubasa dorazil na párty! Zapněte si pásy, tohle bude hustý! (obrazně řečeno... -.-)
Tímhle bych se taky chtěla omluvit, že s Brook nekomentujem; jako obvykle to shazuju na školu, ale zítra jedem do čech (neplánovaný prázdniny), takže to všechno oběhnu. Toť vše, co chci (zatím) říct.

Auf Wiedersehen, Leute!




(Není to naprosto boží animka? Mlátím se z ní smíchy XD)

Můj budík nastavený na šestou ráno mě vůbec nepřekvapil. Mám mozek nastavený o půlhodinu napřed, takže jsem se probudila, když se teprve začínalo rozednívat. Blaženě jsem se usmála a zavrtala se pod měkoučkou peřinu. Říká se, že spaní v síti vám zničí záda. Hm. To bych teď už asi měla jezdit na vozíčku, ne? Nebo se aspoň plahočit s holí z dubovýho dřeva a mlátit s ní Haganeho po hlavě, nadávat na ceny a jezdit do Kauflandu. Panebože! Teta Frýda!
Myšlenka na mou méně oblíbenou (tak jí říkal táta, aby nedostal holí do ksichtu) příbuznou mě definitivně probudil. Opatrně jsem se posadila, abych se - jako vždycky - nezřítila po hubě na zem, když jsem si uvědomila, že je tu něco špatně. Kde je ten vrtichvost, který mě každé ráno vítal? Ta má zpívající kráska? Můj liškonaut?
"Willie?" zeptala jsem se zmateně a rozhlédla se po pokoji. Nejistě jsem vytáhla nohu zpod deky a položila ji na zem.
"Jáááíííí! Do prdele!" Okamžitě jsem zraněnou nohu přitáhla zpátky do sítě. Zespoda jsem v ní měla zabodnutý připínáček. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Celá podlaha byla posetá připínáčky identické tomu, který mi teď trčel z nohy. Nemusela jsem moc dlouho přemýšlet, abych přišla na viníka.
"Tohle znamená válku, Shirashiová," zavrčela jsem a natáhla si pantofle, které jsem měla na kousku provázku zavěšené nad sebou. Vyrušilo mě zakňučení, které se ozývalo ode dveří. Na zemi stála modro-bílá přepravka, ve které se vyděšeně krčila moje lištička. Byla podle přepadena ve spánku, stejně jako já, pomyslela jsem si temně.
V pantoflích jsem přešla pokoj a vzala koště, které jsem mistrně schovávala za dveřmi. Když jsem všechny připínáčky shrnula na jednu hromadu, vypustila jsem Willie z klece. Okamžitě se mi začala hadimrškovat kolem nohou a kňučet, jako by jí na nože brali. Když jsem jí pohladila po zádech, začala hystericky štěkat. Okamžitě jsem uslyšela pár dutých nárázů, jak Ryuga pode mnou mlátil koncem koštěte do svého stropu, čili mé podlahy.
"Uklidni si laskavě toho psa, teda lišku, nebo co to je, nebo se bude vraždit!" zaječel a ještě párkrát praštil koštětem. "Někdo tu chce spát!"
Vzápětí na mě odvedle začala bušit Tenshi. "Sklapni, Ryugosaure! Já chci spát!"
To vyprovokovalo i Reikiho s Danem, kteří na mě taky začali ječet. Netrvalo dlouho a vzbudil se i Reiji. To už zavládl totální chaos.
"Sklapněte!" zařvala jsem. "Než probudíte tátu!"
"To už není potřeba," ozvalo se z druhého patra.
Okamžitě zavládlo hrobové ticho.
"My spíme!" vžil se zase do role Dan.
"To není moje vina, že ten Ikařinej čokl zase začal štěkat-"
"Komu říkáš čokl, Godzillo?!"
Okamžitě znovu zavládla chaotická debata, ve které se všichni snažili přeřvat toho druhého.
"DRŽTE UŽ HUBY!!!" ozval se ohromně hlasitý řev, který se prohnal celou Nebulou a kompletně mě na chvíli ohlušil. Lebka se mi rozvibrovala a začaly se mi klepat zuby. Měla jsem pocit, že mi začnout krvácet ušní bubínky.
Když se všechno uklidnilo (a vesmír se přestal třást), opatrně jsem se zvedla z podlahy, na kterou jsem před chvílí spadla. Přešla jsem ke dveřím a opatrně z nich vystrčila hlavu. Málem jsem se však srazila s Danem, který šel na špionáž.
"Dix má ale hlasivky," poznamenal.
"Ten zvuk vydal člověk?" zeptala se Tenshi, která vykoukla z vedlejších dveří.
"Vypadá to tak, Tenshidaktyle," odpověděl jí s ironickým úšklebkem Ryuga, který právě vystoupal po schodech. Toto setkání by nebylo tak divné, kdybychom všichni nebyli v pyžamech.
"Tenshi, ty spíš v tílku s potiskem Hello Kitty?" zeptal se Dan nevěřícně, jako by si zrovna teď uvědomil situaci.
Tenshi se na něj zahleděla. "Tak hele, za prvý: není to Hello Kitty, ale Hello Kitty s make-upem KISS. Za druhý: mám ho jen proto, že mám ráda skupinu KISS. A konečně za třetí: co ti je vůbec do toho? Tady Godzilla má například triko s asi dvaceti nápisy HODOR - počkat," zarazila se. "Co to vlastně to HODOR znamená?"
"Hodně Odolná a Drsná Opičí Raketa," typovala jsem.
"Ne, to neznamená," vrhl se do své obhajoby Godzilla, "a pro tvou informaci, má milá Hello Kitty, dneska jsem si to HODOR vzal jenom proto, že mý tričko se znakem Targaeryenů je ve špinavým prádle. Věc ze seriálu," dodal, když viděl naše zmatené obličeje.
"Ale i tak, to triko je celkem pěkný," ohodnotila jsem.
"Dík," blýskl úsměvem Dračí Car (bylo to něco v tom smyslu, ne?). "Ale asi bychom se měli vrátit do pokojů, než-"
"Než co, můj drahý příteli?" ozvalo se z konce chodby. Všichni jsme se naráz otočili. Na konci chodby stál samotný pán domu ve svém flanelovém pyžámku (ano, to pyžamo je fakt z nešizenýho flanelu. Jednou jsem to dokonce otestovala.) a v ruce držel nebezpečně vyhlížející vázu. "Teď napočítám do tří," řekl s tajemným úsměvem, "a koho tady uvidím koutkem oka, až řeknu 'dva', bude mít tuhletu vázu narvanou ve chřtánu. Jasné, přátelé?" Maniakálně zamrkal. "Jedna…"
Nikdo nemusel čekat na pobízení. Ryuga okamžitě vyrazil střemhlav ze schodů, následující Danem, který sjel po zábradlí. Já sama jsem okamžitě zajela do pokoje a hlučně za sebou zabouchla dveře. Tyhle výhružky neexistují jen pro srandu králíkům. Už jsem jednou viděla, jak táta dost slušně zkopal neeliťáka, kterej ho neposlouchal, a věřte mi, on to s tou vázou myslí vážně.
Rozhlédla jsem se po pokoji, jestli nenajdu další pastičky. S koštětem v pohotovosti jsem opatrně šťouchla do hromádky oblečení, které jsem měla úhledně složené na židli. Vylezl z ní ohromný chlupatý pavouk, který se na mě podíval s výrazem 'a-ty-jsi-jako-kdo?'. Rychle jsem ho zametla pod pohovku. Snad se chytí do některé z těch pastiček na myši, které tu Reiji pracně nastražil. Po chvilce uvažování jsem ho ale zpod postele zase vymetla a přiklopila ho pod skleněnou vázu, která stála na prádelníku. Pak jsem vázu rychle převrátila a postavila ji na stůl. Shirashiová se činila, to jí musím přiznat.
Z hromádky oblečení jsem vytáhla bílou blůzku s dlouhými rukávy. Na škole se pořád ještě používaly uniformy, což mi dost vadilo. Ale bílá blůzka, modré sako, modrá sukně, bílé podkolenky a červená vázanka tak hrozné nebyly. Někdo mi kdysi řekl, že v té uniformě vypadám roztomile. Schytal za to kopanec do… choulostivého místa.
Popadla jsem hygienické potřeby, které stály na stolku spolu s taškou, kterou jsem měla pověšenou navěšáku, a vydala se do umývárny. Tam jsem se srazila se svým jediným kolegou ženského pohlaví, Tenshi. Ta zrovna strčila hlavu pod kohoutek, aby se probudila.
"Proč se rovnou neosprchuješ?" zeptala jsem se jí a namočila svůj kartáček.
"Nemám čas," zabublala má zelenovlasá kamarádka. "A navíc se mi nechce."
Abych to vysvětlila, Tenshi a Ryuga jsou z naší skupiny nejstarší. Nejdřív s náma ostatníma chodili na normální soukromou školu, ale pak Ruga udělal menší (větší…) průser, a Tenshi bohužel letěla s ním. Takže nakonec skončili v normální veřejný střední.
"Aha," zamumlala jsem a začala si čistit zuby.
"A co plánuješ na Shiraisku teď?" zeptala se Tenshi po chvilce.
"Tady ne," zasyčela jsem na ní.
"Ale no tak," usmála se Tenshi. "Každý ví, že za to bereš vinnu ty."
"No jo. Abych se přiznala, temný plány mi došly," přiznala jsem, zklamaná sama ze sebe.
"Neboj, v tý tvý hlavince se vždycky něco vylíhne," podpořila mě Tenshi. "Kdyžtak máme ještě v zásobě nějaký mučící nástroje ve sklepě…"
"Drastická opatření si necháme až na potom," rozhodla jsem se a vyrazila ze dveří. Ani jsem nestihla postřehnout jak, najednou proti mně vyletěl kus dřeva.
"Ik, bacha!" zavolala Tenshi, ale bylo pozdě. Násada hrábí mě udeřila přímo mezi oči. Na chvilku se mi zatmělo před očima a v dalším momentě jsem už ležela široká a dlouhá na zemi.
"Hááááůůůůů!!!!" zavyla jsem bolestí a stiskla si čelo, na kterém se mi už začala rýsovat boule jako pštrosí vejce. "Kterej kretén tam nechal ty hrábě!" zaječela jsem, pořád ještě oslepená bolestí.
"Proboha Ikaru, seš v pohodě?" zeptala se mě napůl strachující se, napůl smějící se Tenshi.
"Očividně ne, blbečku!" zařvala jsem, ruce přitisknuté k čelu a zuby zatnuté jako svěrák.
"Co se to tu stalo?" ozval se odněkud Dan.
"Šlápla na hrábě," vysvětlila hihňající se Tenshi. "Skočte mi někdo pro zmrzlej hrášek."
"Jasně!" Dál jsem slyšela jen rychlé kroky. Bolest už nepatrně povolila, tak jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněli Ryuga, Tenshi, Reiki a Reiji.
"Co civíte?" vyštěkla jsem mimořádně naštvaně.
"Nemáš otřes mozku, nebo něco takovýho?" zeptal se opatrně Reiki.
"Ne," zavrčela jsem. "Ale zarezervujte místo na hřbitově. Chci černej mramorovej náhrobní kámen."
"Proč?" zeptal se vyděšený Reiji.
"Protože se tady bude vraždit!" zařvala jsem, postavila se a malátným, ale jistým krokem zamířila do vyššího patra. Hrábě jsem táhla za sebou jako zbraň, žíznivá po krvi.
"A na ten náhrobák chci pěkně velkej pozlacenej nápis 'Zde leží Mercedes Shirashi, zavražděna Ikaru Mecha', je to jasný?!"
"Jdu volat stodvanáctku," zamumlala vyděšeně Tenshi.
"Jdu volat s tebou," zašeptal Ryuga. "Mám pocit, že by jí měli dát nějaký dost silný prášky."
"A houbičky by taky přišli vhod," odpověděla Tenshi.
"Tak to teda ne!" zařvala jsem. "Kapitulaci neberu! Buďto půjde ona, nebo my všichni!" S dusotem jsem vyrazila po schodech, připravená zabíjet. Cestu mi však zastoupil táta, tentokrát už oblečený.
"Co tady děláš a proč za sebou táhneš ty hrábě?" zeptal se mě podezřívavě. "A… proč máš na hlavě tu ohromnou bouli?"
"Tady se bude vraždit!" zavrčela jsem. "Krom toho, že jsem na svý podlaze našla rozházený připínáčky, můj pes byl téměř svázanej v přepravce, v oblečení jsem našla ohromnýho chlupatýho pavouka, jsem právě šlápla na hrábě, který někdo čirou náhodou nechal ležet před koupelnou! Jdu vyrovnat účty. Tos mě učil ty sám."
Táta na mě jenom nechápavě zíral, ale pak nahodil obvyklou masku nezajímavosti. "Promiň, ale myslím, že si za to můžeš sama. To, co jsi včera provedla-"
"-byl pouhý ďábelský plán, který jsem vymyslela, abych odsud dostala vetřelce," dopověděla jsem a vzdorně na tátu hleděla. Ten si jenom dlouze povzdechl.
"Ikaru, já vím, že je to pro tebe těžké, ale měla by ses pokusit s Dix vycházet. Už jen proto, že to je jeden z těch mála přátel, které jsem si za život udělal, a nesnaží se mě zabít."
"To nevíš jistě," zavrčela jsem.
Táta se na mě podíval s mírnou jiskřičkou humoru v očích. "Když jí bylo třináct, vyznala mi lásku pomocí esemesky. Když jí bylo devatenáct, nechala kvůli mně svojí čivavu."
"Čivavu?" nechápala jsem.
"Snoubence," mávl táta nepotřebně rukou. "Tím chci říct, že kdyby mě chtěla zabít, udělala by to už dávno."
"Možná jen čeká na správnou příležitost," napadlo mě.
"Ikaru, vím, že to není snadné pochopit, ale opravdu existuje někdo, koho znám a který se mě nesnaží zabít."
"To je ta vzácná menšina," poznamenala jsem. "Ale kdyby chtěla, dokázala by tě sejmout rychleji než Samara."
"Jo, to bych klidně dokázala," ozvalo se za námi. Ani jsem se neobrátila.
"Táááády něěěěkdóóó dóóóstanéééé hrááběma póóó hlavěěěě…" zajódlovala jsem.
"Tak to tady spíš někdo dostane sekerou po hlavě," opáčila chladně Dix, která k nám právě přišla.
"Sekera je za dva zlatý, a topůrko za tolar," prozpěvovala jsem si. "Kdyby na to Doji přišel- teď si nepamatuju, jak je to dál. No nic," zaksichtila jsem se na Shiraisku, "stejně tě majznu první!"
"Poslouchej, skřete-" začala láskyplně Dix, když mezi nás skočil táta. "Tak jo, uklidněte se! Mě ty vaše žabomyší války nezajímaj, mám na starosti vyšší dobro týhle organizace!"
"Vyšší dobro…" zahuhňala jsem. "Spíš tvoje vlastní dobro."
"Co to bylo?" zeptal se táta s neskrývanou rodičovskou autoritou.
"Ále, to je jen skřet trochu drzej," mávla rukou blondýna.
"A blondýna se tváří, že je chytrá," odpověděla jsem s úsměvem.
"Nech už toho s tou blondýnou! Stejně uvažuju, že se nechám obarvit na hnědo…"
"A víš, jak se tomu říká?" Ani jsem nečekala na odpověď. "Umělá inteligence!"
"Ikaru, nebuď drzá," okřiknul mě otecko.
"Vždyť je to pravda," pokrčila jsem rameny.
Dix supěla vzteky.
"Aby vás z toho neklepla pepka!" poznamenala jsem trefně.
"Ikaru, buď zticha," zamumlal táta.
"Správně, Ikaru, buď zticha," usmála se Dix, "přesně, jak ti tatínek přikáže."
"Aby si se z toho nepodělala, Barbínko." Pohrdavě jsem si odfrkla. "Stejně vím, že na nic víc nemáš; jenom posloucháš druhý a opakuješ planý hrozby. Dokážeš vůbec něco, krom planýho tlachání o tom, co v životě dokážeš?" zasmála jsem se posměšně. "Stejně skončíš jako všichni ostatní; na smetišti pro slabochy."
Očividně jsem se strefila do černého.
"Tak mě teďka poslouchej, skřete bradavičnatej," zasyčela mi do obličeje Dixie a popadla mě za rameny, "znám deset způsobů, jak tě teďka v týhle chvíli podříznout jako prase, jasný?! Takže jestli ještě jednou otevřeš ty svý jedovatý pysky, uříznu je a narvu ti je do krku, ať se jima udusíš, spratku jeden, i s jazykem! Tvoje matka musela bejt nějakej odpad, že porodila takovýho parchanta, jako ty! Vlastně, možná byla z toho samýho smetiště, o kterým kecáš!"
"Mercedes!" zaburácel táta najednou celý rudý vzteky. Ano, to dorazily rodičovské instinkty. Po čtrnácti letech čekání konečně nějaká odezva. Bohužel, tohle nebylo to pravé, co jsem čekala. Táta byl děsivej, jinak se to říct nedá. Ale nebylo to kvůli mně; Dix ťala do živýho. A to hodně hluboko.
Trhnul hlavou směrem ke mně. "Padej do školy!" zařval hromovým hlasem. Nečekala jsem a rozeběhla se směrem k východu.
"Tak co?" zeptala se Tenshi, která spolu s ostatníma čekala před budovou.
"Táta pravděpodobně ukousne Shiraisce hlavu," snažila jsem se dostat z šoku.
"Oůůůůů…" protáhl syčivě Ryuga. "Jak děsný to bylo?"
"Měřítko od jedný do deseti? Dvacet."
To už syčeli a houkali všichni.
"Teď bych se tam nepřibližoval ani na krok," varoval Dan.
"Na pět kroků," přidal se Reiki. "Doufám, že to tam nepodpálí. Jako posledně, vzpomínáte?"
"Jo, to by bylo mírně na prd," zamumlal Reiji. "Ale i tak, co ti Dix řekla?"
"No… krom toho, že mi vyhrožovala tím, že mi vyřízne jazyk, se začala navážet do mý mámy," odpověděla jsem.
"Ta je blbá," zavrtěl Reiji hlavou. "Ta je vážně blbá. Šéf zabíjí už jenom při malilinkatý zmínce o tvý mamce; roztrhne ji jako hada."
"Asi… asi bychom měli jít do školy," řekl po chvilce Reiki.
"No jo," uvědomil si Ryuga a vytáhl z kapsy klíčky od motorky. "Jdem pozdě ale… čert to vem."
Tenshi se na mě obrátila. "Budeš v pohodě?" zeptala se mě hlasem, který dokáže vydat jen nejlepší kamarádka.
"Neboj. Nejsem dobrák, nenadělám si do kalhot kvůli rodinný hádce," zaksichtila jsem se.
"Tak fajn," kývla zelenovláska a vydala se za Ryugou, který si už nandaval motorkářskou helmu, a vytáhla tu svojí. Věnovala mi podezřívavý pohled, ale nasedla za Ryugu.
"Počkáme na vás před školou, školáčci!" zavolal náš Krokodýlí Vévoda a kopnutím nastartoval Harleye.
"A my bychom už taky měli vyrazit," poznamenala jsem, když motorka zmizela za zatáčkou. Do školy to nebylo daleko, něco okolo tří kilometrů.
"Co kdybychom se ještě stavili v sámošce?" navrhl Reiji, když jsme vyrazili. "Má železná zásoba žvejkaček se začíná ztenčovat."
"Pokud to stihnem," pohlédla jsem na hodinky. "Máme tak půl hoďky."
"Ale cesta je z kopce," poznamenal Dan.
"Ta cesta byla vždycky z kopce," nemohla jsem si pomoct.
"No nekecej," protočil oči Reiki a povolil si kravatu.
"Ale teoreticky bychom to mohli stihnout," pokrčil rameny Reiji.
Nestihli. Do školy jsme přišli přesně na zvonění.
Opatrně jsme s dvojčaty vklouzli do třídy a snažili se nebudit přílišnou pozornost. Učitel měl naštěstí na starosti jiné věci, než si všimnout tří stínů, kteří se snaží po čtyřech přelézt třídu.
"Žáci, máme nového studenta," ohlašoval přesně ve chvíli, kdy jsme se s dvojčaty proplížili na naše místa. Vyndala jsem si z brašny penál a věci na angličtinu.
"Jmenuje se…" dál jsem neposlouchala a místo toho jsem vzadu do sešitu na matematiku kreslila jednoduchou, ale velmi efektivní kresbu sama sebe, jak probodávám Dix mečem. Opatrně jsem to celé obtáhla černou gelovkou a stříbrnou napsala popisky.
Když jsem byla se svou Monou Lisou dokončená, všimla jsem si, že se všichni kolem mě hlásí. Jejda, pomyslela jsem si, asi jsem něco promeškala. Taky jsem se přihlásila. Bohužel jsem si nevšimla dvojčat, kteří na mě zuřivě gestikulovali, že si uřezávají hlavy.
"Á, slečno Mecha," usmál se učitel. "Budete mít tady Tsubasu na starosti."
Zarazila jsem se. Co? Pro co že bylo tohle přihlašování?
Do prázdného stolu vedle mě si přisedl kluk asi tak v mém věku s dlouhými (a to fakt hodně tuhýmimi) bílými vlasy. Očividně si ještě nekoupil uniformu, protože na sobě měl hnědé tričko bez rukávu a… bílé kalhoty. Povzdechla jsem si. Hipízák jak vyšitej.
"Čau," pozdravil mě. "Jmenuju se Tsubasa Otori. A ty?"
"Ikaru Mecha," odpověděla jsem.
"Aha," zamrkal nad mým mírně divným jménem. "Co máme teď?" zeptal se a vytáhl z tašky bílo-fialový penál s jakýmsi obrázkem.
"Ájinu," odpověděla jsem bez přílišného zájmu a dál kreslila svojí malou kresbičku. Vytáhla jsem z penálu červenou fixu a přidala obrázku dost krvavý nádech. Tsubasa, který mi mimochodem koukal přes rameno, se zatvářil, jako by chtěl někam utéct.
"Neboj, ty to nejsi," uklidnila jsem ho.
"A kdo teda?" Ten je teda zvědavej jak stará indiánka, pomyslela jsem si.
"I kdyby to do toho něco bylo…" zamumlala jsem. "Nepochopíš."
"Tak schválně," mrkl na mě provokativně Tsubasa.
"No jo, je to kámoška mýho táty, která se k nám před pár dny pěkně hnusně nakvartýrovala," zavrčela jsem. "A já jí plánuju dost krvavým způsobem sprovodit ze světa, jestli víš, co tím myslím."
"Počkej… říkalas, že se jmenuješ Mecha?" zamyslel se najednou Bělovláska. "Dcera Dojiho Mecha?"
"Co ti je po tom?" odsekla jsem. "Jo."
"Jo jo, říkal jsem si, že jsi mu až podezřele podobná. Zlounská krev se nezapře."
"Mě si lichotkama nezískáš," zavrčela jsem.
"Není ta jeho kámoška čirou náhodou Dixie Shirashi?" přešel Tsubasa mou poznámku.
S vykulenýma očima jsem se na něj zahleděla. "A jak víš zase tohle, hipíku?"
"Za prvý," zvedl Tsubasa jeden prst, "neříkej mi hipíku. Vlasy jsem si včera myl, takže až tak mastný bejt nemůžou. Krom toho mám alergii na pyl, takže věnečky z kytek taky nosit nemůžu a světovej mír mi nemůže bejt ukradenější. Za druhý," zvedl druhý prst, "Dix znám proto, že jsem bydlel prakticky vedle ní. Bylo mi sice teprv sedm, ale na takovýho magora prostě nejde zapomenout. Ostatně, pořád si pamatuju, jak mě honila po stráni se sekerou…"
"Tak jo, to je ona," kývla jsem rázně hlavou. "Taky mi už vyhrožovala tou ostrou věcí, nejsi jedinej. Mimochodem," obrátila jsem se směrem k dvojčatům, "tohle jsou Reiki a Dan Idovi."
"Čau, Zlatovlásko," řekli oba dva unismo. Jo, to je ta dvojčecí telepatie.
"Preferuju oslovení Tsubasa," odpálkoval je Mitsubiši (jak jsem mu začala přezdívat).
"Sorry, Tsubí," mávnul rukou Reiki a nezaujatě dál žvýkal žvýkačku.
"Zdrobněliny taky nemám rád," zavrčel Tsubasa.
"To asi nikdo," pokrčil rameny Dan. "Ostatně, tady Ik by ti taky utrhla hlavu, kdybys jí nazýval Ik."
"Jo, Ik mi říkaj jen kámoši a lidi, kteří se mě pokoušej zabít," usmála jsem se.
"Vzhledem k tomu, kdo je tvůj otec se moc nedivím," zachechtal se Tsubasa.
"A to má znamenat zase co?" zeptala jsem se ho ledově.
"Že tvůj táta je zloun?" zeptal se ironicky Reiki.
"Nebo osina v zadku všech dobráků v okolí?" navázal Dan.
"Nebo že na něj jen v posledním měsíci bylo spácháno pět atentátů?" přidal Reiki. "To už je horší, jak Hitler," zamumlal najednou.
"Sklapněte!" zasyčel na nás kluk z přední řady. Ani jsem si nevšimla, že učitel už vstoupil do třídy.
"Sklapni si sám, rudej ksichte," zasyčel nenávistně Dan.
Ach jo. Tohle bude dlouhé dopoledne.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marille Marille | 25. března 2014 v 19:03 | Reagovat

Teda holky, dess máte krásnej, ale upřímně ta barva zatraceně bolí do očí :D Nechci hnidopišit, ale možná bych dala spíš černý písmo, aby to bylo líp čitelný :D
Dixiina pomsta :D Teda to byla pořádná odveta :D Z pavouka v oblečení bych asi vyletěla z kůže :D Už se nemůžu dočkat pomsty za tuhle pomstu, což byla v podstatě pomsta za ty nechutnosti ve véče, ne? Jenom se mi to zdá nebo se budou Dix a Ik navzájem mstít tak dlouho, dokud to jedna z nich nevzdá nebo neumře? :D
Godzilla, Dračí Car... Ryuga má snad víc přezdívek než Hagane pilin v hlavě :D
Dixinka asi trošíííííííčku přestřelila, co? Urážet Ikařinu mamku asi nebylo úplně to nejinteligentnější, co mohla před Dojim vypustit z pusy :D Ale to se stane :D Doufám, že jí Doji odpustí, protože kdyby ji vyhodil, už by Ik neměla na kom zkoušet ďábelské plány :D
Tsubasa, Tsubasa, Tsubasáá :D :3 Hipík :D Ano, ano, Marille má vážně velikou radost, že ho vidí (teda, že o něm zase jednou čte :D). Btw, to co se stalo Ik se mi stává taky :D "Všichni se hlásí, bezva radši bych se měla taky hlásit" :D
Ploším, ploším rychle další část! :D

2 Xanya Xanya | Web | 27. března 2014 v 16:26 | Reagovat

Dess je boží ^^
Haha,mohla jsem se umlátit smíchy! Chudák Ik,chudák Dix... Stejně si myslim,že jí brzo rupnou nervy a dá někomu do držky. :-D Ale s tou sekerou ji dokážeš přesně vystihnout. K této zbrani jsem si vypěstovala velice dobrý vztah-hlavně proto,že ji nejčastěji používají psychopati.
Když si to tak čtu,pomalu mi dochází,že tvoje a moje verze Dojiho jsou úplně jiný. Ten tvůj je takovej víc seriálovej,jako ta váza v chřtánu. Ten můj by se na Dix moc dlouho nezlobil a je takovej hodnější... :-D Tady to nevypadá,že by skončili spolu nějak brzo xD
Mno,doufám,že se o Ikařině mámě trochu rozepíšeš,hrozně by mě zajmalo na koho má žárlit vlastně Dix. :-D Když jsem to tak četla,napadlo mě,že kdybych to dostala do pracek já,Dix si ji vyhledá a pokusí zmlátit nebo aspoň psychicky vyčerpat... Nic,už i v BK jí malinko hráblo takže teď všechno řeší takhle. xD
Zase melu o sobě... Ik to vyřešila pěkně,ty hrábě jsou velice účinný vraždící nástroj. Stejně to nejvíc zabila teta Frýda,tričko Kiss,Dračí car,my spíme,atd... To bych tu mohla vypisovat do nekonečna. :D Jop,ta představa,že má Doji kámoše který se ho nesnaží zabít-je neuvěřitelná! Skolal neeliťáka,tomu bych i věřila. Strašně mi to připomnělo jeden gif... Teď už si,ale napamatuju kde jsem ho viděla :-D
Držte už huby!!! To mě dostalo! A ten zvuk vydal člověk? Hodor... Ok,už necituju :-D
Stejně mě zajímá jak to nakonec vyřešíš. Buď nějaká šíleně dojemná dramatická scéna nebo Dix opravdu vykopou. No,jsem zvědavá jak to vymyslíš. xD
Hipík na scénu! Tsubí se opět ukázal... Už jen ty kytky. :-D
Těším se na fight scene s čivavou a sejmutí Godzilli. xD A jak se bude Dix tvářit až přijdou ze školy,buď totálně nasraná,že na ni 'někdo' řval nebo bude brečet. Je dost psychicky labilní,takže nikdy nevíš :-D

3 Krystý Krystý | Web | 27. března 2014 v 19:51 | Reagovat

Přichází jeden maličký komentář :D Mluvit o mámě Ikaru takhle před Dojim nebyl ten nejlepší nápad co? Ty názvy :D Radši nebudu citovat. Celou dobu jsem se culila jak blbeček a nebo se smála. Tuhle povídku jsem si přímo mezigalakticky oblíbila. Prosím, prosím rychle další!

4 Krystý Krystý | Web | 27. března 2014 v 20:02 | Reagovat

[3]: Krásnej dess!!

5 Lea Lea | 28. března 2014 v 16:10 | Reagovat

Wuw, dess je dobrý, ale jen bije do očí, možná by bylo hezké dát černý text ^^
Je to zajímavé, chudák lištička a Ik, toho hipíka zabiju. :3 Snad je už Dix mrtvá.. ne, vážně nejsem zlá :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama