Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

PNChSR - Pravidlo č. 4, Pokuste se nafingovat česnek jako čerstvou krev.

13. března 2014 v 20:33 | Roxanne I. Flamytail |  Návod
Ahój, lidííí!! Já jsem happy, happy, happy... a ani nevím z čeho ^^. Tak moc, až jsem se rozhodla poctít vás další kapčou Pravidel. Strašně mě to baví ^^. Takže ano, konečně přicházíme k večeři a k malému fiasku. Pardon, že to trvalo tak dlouho, ale ve škole máme konec čtvrtletí, což znamená testy, testy a ještě víc testů -.-.
Takže, užijte si kapitolku a... mám na vás jeden dotaz, zvlášť na Xanyu. Můžu použít Hirokiho na menší oživení příběhu? Docela jsem si s tím nápadem pohrávala a... docela se mi to líbí.

Roxie Foxie

PS: Omlouvám se Xanye a Marille za to, že taky používám gifky před kapčou, ale... zjistila jsem, jak se sem dávaj, takže nemůžu odolat. ˘˘


"Lidííííí, za chvíli je véééééčááááá!!!!" ozvalo se z reproduktoru Mercího francouzkým přízvukem.
"Co?" zamrkal nechápavě Reiki.
"Zase nějakej virus," mávla jsem rukou. "Budu ho zase muset přeprogramovat." Obrátila jsem se na reproduktor. Kontrola reakcí. "Mercí? Kolik je osm na pátou?" Pokud odpoví nějakou fakt velkou kravinu typu 'Hagane je tlustej!', je to vážný
"Třicet dva tisíc sedm set šedesát osm."
"Fakt?" Popadla jsem kalkulačku a začala do ní vyťukávat čísla. Sedělo to. To je zvláštní. "No jo, to mohla být náhoda. Jak vypadá Ryuga?"
"Přepošlu Vám fotku," nabídl se počítač okamžitě. "Jinak ale má bílé vlasy, v nich kupodivu neobarvený pruh odstínu neředěného portského červeného a nosí bílý plášť."
"Tak to je divný. Kdo je otec Luka Skywalkera?"
"Anakin Skywalker, později Lord Vader."
"Nej Avenger?"
"Jarvis."
"Kolik má židle nohou?"
"Většinou čtyři."
"Kolik má žába očí?"
"Dvě, pokud je ale v radioaktivní nádrži, tak tři, nebo jen jedno."
"Jak se jmenuju?"
"Ikaru Mecha."
"Kdo je náš úhlavní nepřítel?"
"Gingka Charles William Nakamuro Hagane."
Dala jsem si ruce v bok. "A co teda mělo znamenat to s tou véčou?"
Kdyby to šlo, Mercí by se pravděpodobně červenal. "No… já… jen jsem se snažil napodobit paní Shirashiovou, když je to má jmenovkyně…"
Zabodla jsem se do reproduktoru svým nejvražednějším pohledem a levé oko mi mírně zacukalo. "Aha. To se vsákne."
"Hele, Ikaru, klídek," uklidňovala mě Tenshi nervózně. "Jdem na tu večeři, ne?"
Zavrtěla jsem hlavou, abych se uklidnila. "Jo, máš recht. Potřebuju otestovat účinek žížal na blondcku. Dane, připrav si tužku, budeš zapisovat data!"
"Takže, hádám, že toho Hirokiho, nebo jak se to jmenovalo, už vzal ďas, co?" zeptal se táta okouzlujícím hlasem a nechal si dolít další sklenku vína. Na dnešek odložil abstinenci, kterou úspěšně držel už asi dvacet let a nechal přinýst to nejlepší z našeho vinýho sklípku. Náš sklípeček byl vyhlášen všem mafiánům v okruhu padesáti stovek kilometrů jako nejlepší zásobárna vína a bylo vidět, že na Shirashiovou to udělalo dojem.
"Jo, už ho nechci v životě vidět," zavrčela tázaná a taky se napila. Já jsem jen sledovala Ryugův zoufale žíznivý pohled na flašku. Nám všem bylo známo, že nepohrdne skleničkou něčeho silnějšího, ale nevěděla jsem, že má rád i víno (které pohrdavě nazýval 'holčičí čajíček').
Večeře probíhala přesně podle plánu. Úspěšně jsme se probojovali předkrmem a chuťovkama, teď jsme čekali na salát.
"… stejně to byl parchant," pokračoval otec v konverzaci s Shirashiovou.
"O kom se bavíte?" zeptala jsem se s vynuceným 'roztomilým' úsměvem.
"O mém expříteli," odpálkovala mě Dix okamžitě. "Nic pro malý děti. Dej si odstup."
Zatvářila jsem se dotčeně. "Mluvíš se člověkem, kterej dokázal naprogramovat umělou inteligenci s papírovým manuálem a nožem na máslo. To snad mě pasuje na víc, než na 'malý dítě'."
Táta se zasmál. "Ty máš na všechno odpověď, co?"
"Jop."
"Tak klidně. Hiroki Chiba, mimochodem jeden z největších debilů tohoto století, byl dříve Dixiin přítel."
"Byl to kretén," dodala Dox okamžitě.
"Ano a žebráckej budižkničemu. Neměl ani na tkaničky do bot."
Bylo mi naprosto jasné, že se snaží udělat dojem s naším kontem v největší bance v Berlíně. Ach jo, někdy se fakt chová jako zbohatlickej snob. Asi se to dědí, protože přesně takhle jsem se v tu chvíli taky cítila.
"Takže," začala jsem opatrně, "k ničemu vážnějšímu mezi vámi nedošlo, co?"
Dix si mě zadumaně prohlížela.
"Byli jsme zasnoubený," řekla pak a zadívala se na mě pohledem 'A co řekneš teď?'
"A on s vámi vyrazil dveře?" zeptala jsem se se zájmem.
"Mno…" prohlížel si táta nehty, "vlastně jsem mu jí přebral. Ale pak Mercí zase zmizela."
"Jo, já žádnýho chlapa v životě nepotřebuju," zachechtala se Dixie. Chytila jsem příležitost za pačesy.
"Ou. Takže nakonec umřete sama jako stará panna?" zarýmovala jsem soucitně.
Z Dix šlehaly blesky a táta na mě jen zíral jak na zjevení Satana. Já se jenom usmívala. Dix se zhluboka nadechla a zase nabrala normální barvu.
"… asi ano," odpověděla pomalu. Pak si ale podepřela bradu dlaněmi. "A co ty, kolik si už měla kluků?"
"Já mužskou společnost nevyhledávám," řekla jsem moudrým a inteligentním hlasem v přesvědčení, že tím Dix dostanu. Omyl.
Dix na mě jen hleděla Poker Facem a pak hlasem staré panny prohlásila tu nejneočekávanější věc, kterou jsem čekala. "Aj. Takže… ty chceš mít ženskou partnerku?"
Celý stůl zalapal po dechu. Já na ní jen zírala a pomalu mi docházel význam jejích slov. Sevřela jsem nůž, který ležel na stole, a snažila se ovládnout.
"Já… půjdu se opláchnout," vydechla jsem, zděšená, a vstala od stolu. Tak jo, teď mě opravdu dostala. Jakmile jsem zašla za roh, udělala jsem pár boxerských pohybů a za pár kroků znovu. Taky jsem párkrát zabodla nůž do stěny s představou jejího ksichtu v hlavě.
Když jsem doslova vykopla dveře na záchod, supící jsem vdusala do malé místnůstky a chrstla si do obličeje krůpěj ledové vody. Tak fajn. Teď je třeba zachovat klid. Ták, teď si představím nějaké krásné a slunečné místo, západ slunce nad mořem s třiceti odstíny jedné barvy, pastelově zbarvené papoušky létající kolem… Jo, to je ono. Klid. Božský klid… Já tu ženskou nenávidím!!!
Praštila jsem pěstí do mramorového okraje umyvadla, až to zapraskalo. Ne umyvadlo, moje ruka.
Přestaň se chovat jako malej parchant, uklidni se a začni myslet, přikázala jsem sama sobě. Teď položím ten nůž, co držím v levé ruce, pěkně pomalu a budu zase normální, jop?
Jako většina lidí v téhle organizaci, i já měla problémy s psychikou, takže imaginární kamarádi a rozdvojená osobnost byla u nás na denním pořádku.
Tak, hodná, moc hodná, pochválila jsem se. Teď půjdu zpátky a budu se snažit nevypadat jako vraždící maniak, ano?
"Omlouvám se za svou nepřiměřenou reakci," procedila jsem mezi zuby, když jsem dosedala na židli. "A vzhledem k předchozí debatě, slečno Shirashi, ano, vyhledávám společnost stejného pohlaví. A i kdyby, jsem heterosexuál."
Dix vypadala mírně překvapeně, ale pak se vševědoucně usmála. "To je v pořádku, Ikaru. Stejně jsem to řekla jen z žertu."
"Omluva přijata," řekla jsem tichým, ledovým hlasem, jako bych místo omluva říkala výzva.
"Mno," vložil se do toho táta, který očividně vycítil napjatost, která mezi námi vládla, "a kde jsi vlastně byla, posledních dvacet let mého života, Dix?"
Dix se zamyslela. "Vlastně všude. Procestovala jsem prakticky celej svět, ale udělala jsem si pár dost dobrejch kámošů v Amícku."
"Doufám, že to byli naši velice cenění spojenci z Hades Academy a ne nějací žebráci pod mostem," zamumlal táta do skleničky, ze které se napil.
"Ale no tak, nebudu navazovat kontakty s lůzou," ušklíbla se Dix. "Na to mě snad znáš dost, ne?"
"A jak se tam mají?" zeptala jsem se nenuceně. "Kolegové z naší Americké pobočky nás už dlouho nepoctili svou přítomností."
"Jo,maj se fajn, pořád tam maj někoho, koho by mohli mydlit," usmála se Dix. Pak se ale zamyslela. "Hele, počkej… znáš kluka jménem Jack? Černá maska na ksichtě, modro-žlutej kabát, světle modrá rťenka, tmavě růžový vlasy-"
"Jack preferuje název 'nachová červeň'," opravila jsem ji okamžitě. "A to, co má na rtech není rtěnka, je to barva na linoleum, normální barva se neleskne a olejovky jsou toxický. Rtěnka, jak říká, je pod jeho úroveň."
"Podává se salát," ozval se najednou jeden ze sluhů. Okamžitě nás obklopilo hejno stewardů, a po chvilce už jsme všichni měli před sebou salát, sklenku s vodou a úhledně složené ubrousky. Zachytila jsem pár nervózních pohledů z druhé strany stolu a taky se mírně zpotila. Jestli to nevyjde, tak…
"HÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ!!!!!!"
"Kvák?"
Sledovala jsem reakci kolem stolu. Reiji se doslova dusil smíchy do ubrousku, dvojčata se snažila potlačit hihňání (neúspěšně) a Ryuga s Tenshi alias celkem dobří herci se tvářili pohoršeně. Já sama jsem se pokoušela udržet pokerový ksicht. Dixie se opatrně zvedla zpod stolu, kam s ječením zajela, když uviděla naše první překvápko. Na listech salátu před ní seděla ohromná bradavičnatá ropucha, která vypadala mírně dezorientovaně a sem tam rozpačitě zakvákala.
"Co to proboha je?" zapištěla Dix při pohledu na ropušku.
"Ropucha," odpověděl táta zaraženě.
"To vim taky, ale jak se sakra do mýho jídla dostala ropucha?!" vypískla Dix, pořád ještě vyděšená.
"Tak to sakra nemám tušení," zamumlal otec a zděšeně si ropuchu prohlížel.
"No," odvážila jsem se, "aspoň víte, že ten salát je čerstvej."
Oba dva se po mě šokovaně ohlédli a já pochopila svůj omyl.
"Táááákže," začal táta hrozivě, "tos byla ty, s tou ropuchou?"
Tak jo. Teď půjdeme podle plánu B. "Já ne, to Dan!" bránila jsem se a obviňujícně na něj ukázala. Dan ke mně zvedl pohled.
"Ne, slečno Shirashi, já to nebyl a navíc, procento bakterií a špíny na kůži inkriminované ropuchy není tak velké, abyste musela začít ječet. Ale chápu, že za to mohla chvilková nevolnost způsobená zjevem této ropuchy, která vypadá, prosím o prominutí, odporně." Na chilku se odmlčel. "Vlastně, myslím, že byste ten salát klidně mohla sníst, jenom tu ropuchu bychom museli odnést."
"Svatá pravda, Dane," souhlasil s ním jeho bratr. "Prostě tu ropuchu vyklopíme do rybníčka a můžete se do toho pustit!"
"Jo, ropuchy tráví skoro celý život ve vodě, takže nemůžou být tak špinavý," snažila se zachránit situaci Tenshi.
"Tohle se tady vlastně stává docela často," přidal se Ryuga, spalován tátovým vražedným pohledem. "Jedna nebo dvě žáby ještě nikdy nikoho nezabily. Teda, jenom jednou…"
Dix vypadala mírně zděšeně, ale nehledala viníka, takže jí prostě jen přinesli novou porci salátu. Nenápadně jsem se zakřenila na ostatní. Pod a) odfajfkován.
"A Dixie," řekl táta s listem salátu nabodnutým na vidličce, "co teď vlastně plánuješ?"
"Teď zrovna nic." Dala si do pusy kus rajčata a pečlivě žvýkala. Pak polkla. "Ta trochu jsem uvažovala, že bych se zase mrkla do Komy a zavraždila svých pár volně žijicích příbuzných…"
"A to jest?" zeptal se Dan a se zájmem se na Dix podíval.
"Ále, teta, sestřenka, bratránek a dva nechutně seschlý, věčně nasraný exempláře člověka, který mě nenáviděj. Mí milovaní prarodiče, pro ty, kdo nevědí." Napila se ze sklenky vody a nenápadně s ní zamíchala. "A samozřejmě ještě musím najmout nájemnýho vraha na Hirokiho, mám pocit, že je někde kolem. Ale nejspíš ho sama půjdu majznout sekerou, ať nemám moc velký výdaje." Zaksichtila se. "A co vy? Plánujou se teďka nějaký vraždy?"
"Brzo si půjdem čórnout L-Draga," zatetelil se Ryuga. "Až budou mít v Komě ten jejich Oktoberfest, nebo co to sakra je."
Dixiiny oči se rozzářily. "Fakt? A to bude kdy?"
"Asi tak za…" táta se zamyslel, "tři týdny? Fakt nevím-"
"Dva týdny, tři dny, dvacet hodin, šestnáct minut a deset, devět, osm vteřin," odpověděla okamžitě Tenshi s pohledem upřeným na hodiny.
"Šprte," sykla jsem směrem k ní.
"Působivé, Tategamiová," pochválil ji táta.
"Normální vypočítání času podle pohledu na hodiny s přesným datem v mysli. Co je na tom působivého?" pokrčil Dan rameny.
"Kámo, přestaň se laskavě ksichtit, jako bys sežral Šalamounovo víšco," odfrkl si Reiji. "Aby ti hlava nezačala padat dopředu, jak je velká, budeš jí mít od salátu."
"A co ty, Reiji?" zajímala se Dix. "Pořád máš tu krajtu? Kleopatru?"
Reiji se zatvářil pohřebně a smutně si povzdechl. "Ne. Kleopatra nás minulý jaro opustila. Zakopal jsem jí na zahradě, má tam takovej malej pomníček."
Vykulila jsem oči. Ten náhrobák má něco okolo dvou metrů!
Dixie se zarazila. "Ou. To je mi líto, kámo. Ehm, upřímnou soustrast."
Reiji se smutně nadechl. "Umřela ve spánku. Aspoň moc netrpěla, chuděra."
"Jo, a ten dvoumetrovej bílej náhrobák, co stojí na zahradě nám ji bude navěky věků připomínat," pokýval hlavou Ryuga.
"Chtěl jsem na ten náhrobek dát ještě okřídlenýho hada, ale to mi zatrhli," zamručel Reiji.
"Jo, nebudu mít na zahradě ohromnýho plaza s křídli!" bránil se táta.
"A proto si od tý doby nechávám všechny svý hady vycpat, aby byli se mnou," vysvětloval Reiji důležitě Dix, která vypadala mírně zděšeně. Ďábelsky jsem se zaksichtila. Však mi tě odsud ještě vyženem, Shirashiová!
V hlavním chodu jsme naštěstí žádné 'přakvápko' nenastražili, takže večeře proběhla bez žádného pozdvižení. Pořád jsme na Dix chrlili fakta o našem prohnilém a temném životě a ona pořád vypadala o něco míň jistá sama sebou. Když konečně servírovali zákusky s čajem, byla jsem naprosto jistá, že ji dostaneme.
Táta jí galantně nandal na talířek medovník (který byl uvnitř prolezlý žížalama) a sám si vzal kávový dortík (který byl prolezlej pavoukama a podobnou havětí). Skousla jsem si spodní ret. A sakra. Z tohohle musím nějak vybruslit…
"A, tatí?" zeptala jsem se ho nenápadně, když jsem si vzala kus svého dortu, aby to nevypadalo podezřele, "nedržíš teďka nějakou tu svojí dietu?"
Táta se zadrhl nad prvním soustem. "No jo," uznal po chvilce, "máš pravdu." Předvedl Shirashiové jeden ze svých okouzlujících úsměvů aneb 'Já jsem tady boss'. "Asi se budu muset o zákusek oželet."
"Jen ti to prospěje," zamumlala jsem a seškrábla z dortíku šlehačku. Ta naštěstí kontaminovaná nebyla, takže to bylo v pořádku.
"Jsem zvědavá, jakej bude," usmála se Dix a strčila si do pusy obrsousto. Chvilku znalecky žvýkala a pak polkla. "Docela dobrý, jenom je to nějaký… slizký. Ale dá se to jíst!"
S bizardním zájmem jsme sledovali, jak do sebe naházela zbytek porce. Při tom vedla zajímavou konverzaci s tátou, jak přesně hodlá popravit Haganovce až ovládne svět.
"Já bych navrhoval hodit je do lávy," pokýval hlavou Ryuga.
"To já bych je teda umučil jistými ostrými nástroji, co máme ve sklepě," přidal se nenápadně Reiki.
"Co zosnovat rovnou jaderný útok na Komu?" zeptal se Dan rádoby nezaujatě.
"Rozřezat a předhodit hadům," rozumoval Reiji.
"A co lov ve stylu evropské šlechty sedmnáctého století?" ptala se Tenshi s rozzářenýma očkama.
"Pokud seženeš pušky, klidně," pokrčila rameny Dix a napila se. "Já stejně navrhuju hod sekerou."
"Ale to zase hnedka umřou," vložila jsem se do toho. "Co je prostě nechat sledovat, jak vládnem světu a pak je prošpikovat vidličkou?"
Dix uznale kývla. "To by taky šlo."
"A co jim prohnat hlavou L-Draga?" zeptal se jen tak mimochodem táta. "Samozřejmě, že bychom ho pak vydezinfikovali." Pak se zatvářil pochybovačně. "Teda, jestli by bylo od čeho."
"Nebo bychom je mohli rozpitvat a udělat nový vědecký objev! Homo Haganus Kreténus!"
"Ryugo, uklidni se."
"Ale já se nechci uklidnit!"
Po této poznámce se táta zadíval na hodiny. "Myslím, že byste už měli jít spát. Zítra máte školu."
Hleděla jsem na něj stylem 'Are-you-kidding-me-or-am-I-just-day-dreaming-? "Tatí, chovej se jako moderní rodič a ne jako zaostalej strejc s rákoskou, budeš tak laskav?"
Táta na mě ledově zíral. "Radši budu ten zaostalej strejc, než abych dopustil, abys byla druhá nejlepší."
"Druhý nejlepší je vlastně první poraženec," neodpustila si poznámku Dix a napila se ze skleničky.
"No jo, no jo," uznala jsem porážku. "Parto, jdem!"
Za rohem jsem se však zastavila a zamnula si ruce. "Přesně podle plánu. Mwhahahahaha!"
"Ehm, Mechaová," začal Ryuga, "ten smích je kdyžtak mé vlastnictví, tak se příště zeptej, jo?"
"Dokud nebudeš mít L-Draga, Kishatu, je ten smích všech. Oddělej Haganeho a pak si o tom popovídáme."
Vzápětí jsme uslyšeli Dixiin vysoký ječák.
"A je to tady," zaksichtila jsem se. "Žížaly odvedly svou práci."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lea Lea | 16. března 2014 v 16:19 | Reagovat

Tak, vážně obdivuji tvojí práci. ^^ Nechtěla bych sníst své žižaly, eh.. Hehe, Dix si to zaslouží, Doji je rodinné vlastnictví. :-D Ten gif na začátku je absolutně boží :3.
"Přesně podle plánu. Mwhahahahaha!"
"Ehm, Mechaová," začal Ryuga, "ten smích je kdyžtak mé vlastnictví, tak se příště zeptej, jo?" Proč mám z toho záchavat smíchu? Připomíná mi to Laylu, ale radši sem nebudu plést všechny mé postavy. xD

2 Xanya Xanya | Web | 16. března 2014 v 17:08 | Reagovat

Mercííí! Ten začátek mě rozchlámal nejvíc. Celá Dix-lidi je véča :-D
Ale mám teď morální dilema,nevím na čí stranu se mám postavit. Dix mi přijde jako hrozná mrcha,ale oni jsou s Dojim tak úžasný! :-D
Hmm,hloupá čivava... Mno,klidně ho tam dej,ale hlavně ať neoxiduje dlouho,mám ho plný zuby už v BK kdyby byl moc dlouho i tady pravděpodobně vybuchnu. ._.
Ale Dix je fakt úplně blbá,já zádnýho chlapa v životě nepotřebuju... A už dělám oči na Dojiho,to bych taky využila a měla bych nějakou takovou poznámku. :D Ale ta narážka na ženskou partnerku... Ježiš,kdyby tohle mi někdo řekl ještě před tolika lidma tak už mu fakt dám přes držku. xD
Ta ropucha a žížaly... Jsem zvědavá jaká bude pomsta,jak ji znám tak Shiraishi tohle nenechá bez povšimnutí. Eh,myslím že Ikaru ještě nedostala po hlavě sekerou jenom kvůli tomu,že by Dix byla okamžitě vykopnuta z Nebuly. :-D
Zbohatlíci vedou,taková banka v Berlíně...
Jaderný útok na Komu,absolutně souhlasím! A příbuzenstvo zabít hlavně ty starý kreatury! Bože,já je tak nesnáším...
Haganus Kreténus,Ryuga to opět vystihl. A jen ať se ožere,mohl by to být docela zajímavý pohled.
Reijiho hadi nezklamou. U té představy hrobu jsem se hrozně nasmála. :-D
Teď mě napadlo... Když tak hodíš Hirokiho(čivaváá) dvě nejmenované postavy v této povídce mírně zradioaktivní takže nebude mít záchvaty vzteku Ik,ale Dix a Rafael(xDDD) Jestli z toho chceš udělat třetí světovou hoď tam ještě Akiru i když by ten časovej posun byl malinko divnej. Hehe,dělám si srandu,uznejme že by tam bylo až moc psychicky labilních jedinců najednou. :-D
Takže úžasná kapitola,moc se těším na další,u téhle povídky se vždycky hrozně směju. :D

3 Krystý Krystý | Web | 17. března 2014 v 19:46 | Reagovat

Nádhera. Žízali bych vážně jíst nechtěla, ale když to splnilo účel.
"Ne, slečno Shirashi, já to nebyl a navíc, procento bakterií a špíny na kůži inkriminované ropuchy není tak velké, abyste musela začít ječet. Ale chápu, že za to mohla chvilková nevolnost způsobená zjevem této ropuchy, která vypadá, prosím o prominutí, odporně."
Tohle mě dostalo :-D  :-D

4 Ellnesa Ellnesa | Web | 30. května 2014 v 19:59 | Reagovat

Krutý! Ale trochu je mi Dix líto, no...
A s tou mrtvou Kleopatrou jsem chytla hysterák!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama