Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Heiress - Část 4 1/2

27. března 2014 v 18:22 | Brook J. Evanger |  Heiress

Oh God Light, I just hate it! T.T Je to děs, děs, děs, a ještě jednou děs T.T
POŘÁD se tam nic neděje, a moje pokusy o vážnost a epičnost vyzní jako blábolení tříletýho dítěte T.T Jdu se zastřelit T.T

Vaše Brook

PS: Ten obrázek, který Rue namalovala o Občance vážně existujue! I když trochu zjedodušený X//) Promiň, Rox, ale nikdo není dokonalý jako Rue X//) Jo, a o tom tříčtvrtečním pohledu, to je taky pravda. Je docela jednoduchý to namalovat a vypadá naprosto božsky :) Ano, Brook a Rox kreslí manga obrázky!



(Ruein výraz na Yamaguchi)

Jak plynuli dny, psala jsem do Death Note tím dál více jmen. Nevěřila jsem, kolik bylo na světě lidí, kteří si zasloužili smrt. Skoro jako by si ani neuvědomovali výhružku smrti. Ale já se ignorovat nenechám. Ti největší hrdinové byli ti, kdo se chopili šance, když jí viděli. A já jsem, i přes mínění většiny světa, největší hrdinka ze všech.
Táta domů skoro nechodil a někdy zmizel v práci až na několik dnů. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. První možnost byla, že už mi byli na stopě (což bylo velmi nepravděpodobné) a druhá, že ještě vůbec nic nemají a pracují jako ještě nikdy. Spolu s oběma Shinigami jsme se přikláněli k té druhé možnosti. Snad to byla pravda.
Jediné, co mi dělalo, starosti byl přibližující se konec prázdnin. Jakmile budu moct psát jména jenom odpoledne, bude Nearovi trvat minuty, než si domyslí, že jsem student. Nakonec jsem se rozhodla, že si jí vezmu s sebou do školy. Když ji budu mít pořád u sebe, nikdo ji nenajde a neusvědčí ze záhadných vražd. Samozřejmě tu bylo riziko, že se jí někdo omylem dotkne, ale byla jsem to schopná podstoupit. Určitě bych pak toho člověka dokázala využít, a přinejhorším bych ho musela zabít, a k tomu potřebuju škrtnutí pera.
Mihaela jsme v pátek večer konečně dokopali k tomu, aby už konečně šel za Nearem. Ještě jednou jsme si prošli plán, podrobnost k podrobnosti, až ho mi ho uměl přeříkat zpaměti. Potom s krátkým sarkastickým rozloučením odletěl.

† W †

V pondělí ráno jsem otevřela oči a hned věděla, co se má stát. Zvedla jsem se na loktech a rozhlédla se po pokoji. Teď již jediný Shinigami mě pozoroval.
"Dnes by měl přijít Lawliet," řekl potichu Light.
"Já vím," odpověděla jsem stejně potichu. Bála jsem se, aby nás nikdo neslyšel, i když podle ticha všichni ještě spali. Podívala jsem se na budík. Bylo půl páté ráno.
"Nemůžu se dočkat," vyhrkla jsem ještě předtím, než jsem se stihla zamyslet nad tím, co říkám.
Light sebou trhl.
"Já taky," přiznal se.
Posadila jsem se a pak se postavila. Přešla jsem k proskleným dveřím na balkon. Trhavě jsem je otevřela a vešla do mrazivého mlhavého rána. Nad východem trochu prosvítalo bledé bílé slunce.
Opřela jsem se o kamenné zábradlí.
"Zajímalo by mě, jestli už ho našel," řekla jsem a jemný větřík mi vzal slova z úst a odnesl je kdovíkam. "A jestli se Mihaelova teorie projeví jako správná."
"Našel," řekl Shinigami v domnění, že mluvím k němu. Přešel těch pár kroků na balkonu a opřel se vedle mě. "Ale víc ti neřeknu."
Chvilku jsme tiše stáli a naslouchali zvukům rána.
"Víš, co mi na tobě připadá zvláštní?" řekla jsem najednou.
"Co?" otočil se na mě.
"Mohl bys létat. Viděla jsem tě. Ty místo toho chodíš. Proč?"
Light chvilku hleděl na zamračený horizont. "Cítím se tak víc jako člověk."
Chvilku jsem mlčela. "Chybí ti to?"
"Nevíš jak moc."
Na to jsem neměla odpověď a tak jsem jenom pozorovala, jak se slunce líhne z mrakovitého hnízda. Pak ze mě vypadla asi ta nejhorší možná otázka. "Jaké to je? Umírání?"
"V mém případě? Bylo to příšerné. Schovával jsem se jako raněné zvíře před lovci, v těle tři broky, jeden ještě v ruce. Byla to neskutečná bolest. A nikdo tam nebyl, aby to se mnou sdílel. Byl to příšerný konec, ale to nejhorší na tom bylo, že jsem umíral sám. To bych nepřál ani největšímu nepříteli. Vím, že každý zemře sám, ale umírat sám nemusí. Také jsem cítil příšernou nenávist, která mi kolovala žilami jako žíravá kyselina, nenáviděl jsem všechny, tvého otce, že mě postřelil, Mikamiho, že udělal takovou příšernou chybu, Neara, že mě takhle hloupě vlákal do pasti, Misu, že mi nepřišla na pomoc, celý svůj tým detektivů, že mě takhle zradili, Ryuka, že mě do toho všeho zatáhl a nejvíc ze všeho jsem nenáviděl sebe, že jsem tenkrát tu zpropadenou knížku nenechal ležet, že jsem jí nevyhodil když jsem viděl, co dělá, že jsem začal vraždit, že jsem nebyl chytřejší." Mluvil rychle, ale s takovou záští, že celý vzduch kolem něj byl prosycený nenávistí, zradou a sebezklamáním.
Nevěděla jsem, co mám říct, tak jsem jenom natáhla ruku a pohladila ho po rameni. V tu chvíli, kdy mluvil, jsem zahlédla jeho nitro, plné bolesti, nenávisti a nesmírného, všudypřítomného zklamání.
"To je mi líto," řekla jsem potichu.
"Nemusí," odpověděl mi vyrovnaně, i když bych přísahala, že se mu zaleskly oči. "Ty jsi živá. A já zajistím, aby jsi živá zůstala."
Na to jsem neměla odpověď. A tak jsme tam stáli, bůh a královna, a pozorovali příchod nového dne. I když bych měla asi panikařit, a v mysli by se mi mělo zjevovat spoustu otázek, moje mysl byla absolutně klidná. Tak zemřu. Nevadí. Každý člověk jednou zemře. Když to ale dotáhnu do konce, stanu se víceméně nesmrtelnou. Lidé mě budou uctívat jako bohyni. A až konečně zemřu, stanu se Shinigami a budu absolutně nesmrtelná. Tak by to mělo být, a tak to bude.


† W †

"Ruesaki Matsudo!"
Zamrkala jsem, odvrátila svůj pohled od okna a přenesla ho na svojí šklebící se učitelku angličtiny.
"Ano, Kadoya-sensei?" zeptala jsem se se znuděnou zdvořilostí.
Osmou hodinu jsem neměla ráda. Zaprvé, osm je moje neoblíbené číslo, a zadruhé byla angličtina, můj nejneoblíbenější předmět. Jako jazyk jsem angličtinu milovala, mluvila jsem absolutně plynně, ale učitelka Kadoya se rozhodla, že jsem ďáblův spratek a bude mě mučit až do posledního dne, který ve škole strávím. Tak nějak jsem tušila, že vím proč. Od někoho jsem někdy slyšela, že Light jí zabil matku (drogovou dealerku, jen tak pro zajímavost), takže mě teď dusila jako ještě nikdy nikoho.
"Přečti následující čtyři verše!" rozkázala krvelačně Kadoya v domnění, že nevím, kde jsme.
Pohlédla jsem do učebnice.
"And it came to pass, when men began to multiply on the face of the earth, and daughters were born to them,
That the sons of God saw daughters of men that they were fair; and they took wives of all which they chose.
And the LORD said, 'My spirit shall not always strive with man, for that he also is flesh: yet his days shall be an hundred and twenty years.'
There were Nephilim on the earth in those days; and also after that, when sons of God came in unto the daughters of men, and they bare children to them, the same became mighty men which were of old, men of renown." Zvedla jsem oči od textu a provokativně se na učitelku zadívala. "Bible, Genesis 6."
Učitelka zadoutnala, ale pak si vybrala jinou oběť. Naklonila jsem hlavu na stranu. A to byla Kadoya docela mladá, jenom něco málo přes čtyřicet, jestli jsem mohla hádat.
Znovu jsem se zadívala z okna a zkoumala oblohu. Zamračená, místy se ale mraky protrhali a odhalili šedomodré nebe. Chvilku jsem zírala, dokud jsem si neuvědomila, že projíždím očima oblohu a hledám L-a. Nespokojeně jsem nad sebou zavrtěla hlavou a místo toho se podívala do učebnice. Bible nebyla zrovna můj styl, ale když se do toho začetlo, bylo to docela dobrý. A Light, který seděl o lavici vedle, mi to moc neusnadnil.
Zbytek hodiny jsem si jen tak bezmyšlenkovitě čmárala do sešitu. Když konečně zazvonilo a já se podívala na stránku, zjistila jsem, že jsem namalovala temně černé oko. Hm. A pak že bohyně je bezdepresivní práce.
"Poslední hodina," oznámil mi Light a vyletěl z lavice, aby mi stanul po boku. "Co máte teď?"
"Občanskou hodinu," zamumlala jsem do knížek, které jsem držela. "Tam se učíme diskutovat."
"Hm," pokrčil strýc rameny.
Vyšla jsem z teď již prázdné třídy a vydala se k chodbě prváků, kde byla moje skřínka.
"A o čem se bude mluvit?" zajímal se Light, když jsem skřínku otevírala.
Otevřela jsem dvířka a uložila si učebnice na jednu z poliček. "Nevím, témata jsou vždycky náhodná."
Natáhla jsem se a vzala si blok. To bylo to jediné, co jsem na občanku potřebovala. Vlastně blok, penál, a přesvědčivé argumenty. A samozřejmě jsem si s sebou vzala Death Note.
S vybavením jsem se rychle přesunula do učebny 293, kde občanská výchova probíhala. Přišla jsem mezi posledními a rychle našla místo vzadu vpravo, blízko ke dveřím.
Učebna 293 měla malé pódium a dva řečnické pulty, za kterými vždy stáli dva studenti a snažili se prosadit svůj názor. Já, i když docela schopná řečnice, jsem ještě nikdy nediskutovala. Témata byla nezajímavá, debata nudná, a já nechtěla plýtvat slovy nad něčím zbytečným.
Tentokrát ne. Bylo mi naprosto jasné, o čem se bude diskutovat, a zařekla jsem se, že udělám všechno proto, abych mohla řečnit.
Konečně se třída naplnila. Učitel, který mezitím přišel, rychle zapsal přítomnost a začal pochodovat po stupínku a stručně nám osvětlil dnešní téma.
"Jak jste si jistě všimli, mládeži, 9.10. se objevil sériový zabiják zvaný Nemesis. Nemesis má podle všeho stejnou moc jako Kira, největší vrah známý lidstvu. Stejně jako Kira zabíjí pouze zločince, což může být buď dobré, nebo špatné. A to bude téma, na které budeme dnes debatovat; jedna strana bude obhajovat Nemesův názor, zatímco druhá bude napadat. Takže, kdo se hlásí na útočnou stranu?"
Dvě třetiny třídy zvedli ruku. Light si odfrkl.
"Hlupáci," zamumlal. Kopla jsem ho do holeně, i když jsem s ním souhlasila.
Učitel chvilku vybíral, a potom vyvolal Nanu Jamaguchi, jednu z největších blondýn tohoto století. Nana pohodila vlasy odbarvenými na světle blond.
"Panebože, Misa v mladším podání," zamumlal Light a zdařile předstíral, že omdlívá.
"Jenom ještě čubkovitější," odpověděla jsem mu na stejném volume.
Strýc se zasmál a zvedl se z podlahu, na kterou při svém předvádění padl. "Tuhle převálcuješ."
"A kdo jde proti slečně Jamaguchi?" zvedl učitel hlas a zklidnil tlachající třídu.
Zvedla jsem ruku. Všechny pohledy se obrátily na mě. Rozhlédla jsem se. Nikdo jiný se nehlásil.
Už jsem slyšela Melloa a jeho hlas a la Kníže Ignor z Disneyho Gumídků. "Tráááá-pááás!"
"Já jdu pro Nemesovu věc," prohlásila jsem vyrovnaným tónem a pousmála jsem se.
Učitel, mírně vyvedený z míry, kývl. "Tak dobře. Vemte místo."
Zvedla jsem se, a s Shinigamiem v patách jsem se postavila k druhému pultu. Kývla jsem na Nanu.
"Můžeš začít," vybídla jsem ji.
Nana si začala natáčet na prst jeden ze svých blonďatých pramenů. Light vedle mě vyprsknul smíchy.
"Ty vole, blbej Near a Misa v jedný osobě," řekl. "Moje noční můra."
Nana otevřela pusu a, jak očekáváno, z ní vyšli samé pitomosti.
"Já si myslím," začala afektovaně. "Že Nemesis je prostě a jednoduše blbej."
Naklonila jsem hlavu na stranu. "Proč si to myslíš?"
Jamaguchi se naklonila přes pult. "Proč by jako někdo začínal zase vraždit, když už ví, že jinej to stejně nezvládnul? To je známka jasný blbosti."
"Není," odpověděla jsem hedvábně. "Zná chyby svého předchůdce a může se z nich učit. Navíc, jeho pohyb a aktivita vyzařuje jasnou inteligenci."
Jamaguchi si odfrkla. "Takže tady máme vraždící chytrou opici."
"Pročpak Nemesovi nadáváš, drahá spolužačko?" zeptala jsem se sladce jako pusinka.
"Já nevim," odpověděla mi. "Zaslouží si to, ne?"
"Teď se dostáváme k jádru. Proč si myslíš, že si to zaslouží?"
"Protože zabíjí lidi," vytáhla Nana svůj triviální argument.
"Ale zabíjí jenom zločince, takže je v podstatě i spravedlnost, ne?" obrátila jsem to proti ní.
"Ať to nechá na těch, který tomu opravdu rozumí," odsekla mi Jamaguchi.
"A co když si myslí, že tomu rozumí ještě líp? Vlastně, kdo jsou podle tebe ti, kteří tomu rozumí?"
"Poldové, soudci, právníci. Ty tomu rozumí nejlíp."
"A co když ho pustí za nedostatek důkazů? Někoho opravdu… zlého? A on pak jde a zabije další lidi? Nezaslouží si on smrt?" vystřelila jsem do útoku.
"Když na něj nemají důkazy, tak je nevinný. Tak to je," 'uzemnila' mě Jamaguchi.
Protočila jsem oči. "Jako by jsi tomu rozuměla," odfrkla jsem si.
"A ty tomu jako rozumíš?" Z jejího hlasu kapala ironie.
Vrhla jsem po ní pohled. "Ano, rozumím. Můj otec je detektiv, takže tohle všechno jsem znala nazpaměť už od školky. Ale teď jsme se odvrátily od tématu. Podle mého názoru je Nemesis absolutně geniální. Nikdo ho nikdy nedostane."
"A to jako próóč?"
Protočila jsem oči. "Jeho vraždy jsou naprosto chaotické, a na sebe nenavazující. Nikdo nemůže určit, kde nebo kdo je, protože je až moc dobře skrytý za vlastnoručně mistrovsky upletenou sítí."
"Jakou sítí?" vypískla Jamaguchi, naprosto nechápající.
"Metafora, drahá Nano. Ale jestli chceš opravdu vědět, jaká síť to je, odpovím ti takhle; je to síť z klamu a neznáma. Jenom opravdový mistr jí dokáže použít a přitom nezvrátit proti sobě. Tím vyvracím tvojí teorii o tom, že Nemesis je hloupý. Máš něco jiného, co proti mému názoru použít?"
"Jo. Neara," prohlásila Nana, absolutně si jistá tím, že mě tento dětinský komentář vyvede z rovnováhy. "Už Kiru chytil jednou, proč by to nemohl udělat znova? Je to jen otázka času."
"Near pravděpodobně ani neví, kde se Nemesis nachází, natož aby věděl, jak ho chytit," mlátila jsem jí argumenty. "Navíc, starý Kira zabil největšího detektiva světa, než se ho podařilo ho chytit, tak proč by se Nemesovi nemělo podařit to samé? Stačilo by se jen dostat k Nearovi a pak ho jednoduše zabít. Jak těžké to může být?" zeptala jsem se s čím dál větším úsměvem.
"Nevíš o tom nějak moc, Matsudová? Jo, jasně, vždyť já zapomněla; nebyl to náhodou tvůj strejc, kdo minule málem vyvraždil celou planetu?" vyprskla Jamaguchi.
Nasadila jsem vševědoucí úsměv, i když mi srdce uhánělo jako splašené. Co si to dovoluje, červ?
Light vedle mě taky ztuhnul.
Zhluboka jsem se nadechla a připravila si odpověď.
"Ano, vím o tom hodně," řekla jsem klidně, i když trochu prkenně. "Však to taky byl můj otec, kdo ho nakonec zabil. Na to jsi zapomněla."
"Nezapomněla," zašklebila se Nana a namotala si na prst pramen vlasů.
"Tak v tom případě ti doporučuji si zopakovat dějiny. Nevadí, pokračujeme v diskuzi. Máš ještě nějaké další návrhy, proč by měl být Nemesis chycen?"
"Odpovím otázkou; proč ty nechceš, aby ho chytli?" zazněl Nanin první inteligentní argument.
Pokrčila jsem rameny. "Pokud mám odpovědět upřímně, jeho vize se mi líbí. Proč by se ze světa nemohla stát Utopie, když má někdo takovou moc?"
"Utopie? Co to je? Nějakej svět?"
Povzdychla jsem si. "Utopie je svět bez zločinu a lži, kde vládne spravedlnost a mír. Každý pomáhá každému, každý zločin se trestá, a všechen plevel je spálen ještě dřív, než se začne rozrůstat. Přečti si Bibli, tam je Utopie známá jako Ráj," osvětlila jsem jí.
"Dík za přednášku," vyprskla Jamaguchi.
"Nemáš za co," odpověděla jsem jí chladně. "Ale vraťme se k tématu. Proč si myslíš, že by neměl existovat dokonalý svět?"
Nana se zarazila. Asi si uvědomila, že je v pasti. "Ale tohle je dokonalý svět."
"Možná pro tebe, ale co lidstvo? Připadají ti dokonalé všechny ty vraždy, násilnictví, ničení životního prostředí? Co by na to řekli třeba lidé, kterým nějaký vrah zabil někoho blízkého? Myslíš si, že budou šťastní?" obrátila jsem se do útoku.
"Ale tady nejde o lidstvo, tady jde o mě!" zavřískla Nana.
"To je tvoje poslední slovo?" zeptala jsem se vyrovnaně.
"Jo!" vyprskla Jamaguchi.
"Tak v tom případě na tebe nebudu plýtvat slovy," řekla jsem zlehka, "a budu tuto debatu považovat za ukončenou." Pohlédla jsem na profesora, který zaujatě sledoval rozhovor. "Smím odstoupit?"
Učitel kývl. "Ano, smíte. Stejně jsem už to chtěl ukončit. Děkuji vám, děvčata, za debatu. Obzvlášť chválím slečnu Matsudu a její úžasné argumenty, které nemohli vést k jinému konci, než k souhlasu s jejím názorem. Ještě jednou děkuji."
Jamaguchi na mě zírala jako opařená. Já jsem vítězoslavně sestoupila z pódia a šla si sednout na své místo vzadu.
"Pěkná konverzace," ocenil mě Light.
Jen jsem kývla. Učitel potom vyzval další dva žáky a zadal jim podobné téma, ale mě už to nezajímalo. Místo toho jsem si našla prázdnou stránku v bloku a začala malovat Lightovu kosu, o kterou se smrtonoš opíral. Rukojeť byla velmi prostá, světle hnědé dřevo omotané pár kusy obvazů, které volně vlály i v naprostém bezvětří. Čepel byla o něco zajímavější. Uprostřed byl dlouhý otvor, který se táhl od špičky až po rukojeť. Nechápala jsem, k čemu to mohlo být, jenom to dělalo čepel ještě křehčí. Celá kovová část vydávala jemnou temně červenou záři, která dávala najevo, že její majitel se s tím nemaže.
Nejdřív jsem načrtla rukojeť. S obvazy jsem si dala velkou práci, trochu je potrhala a v záhybech ztmavila, takže měly mírně antický duch. Na čepeli jsem se nechala trochu unést a nechala z ní kapat krev. To dodalo obrázku trochu temné aury, kterou jsem chtěla. Do odlesku na čepeli jsem nakreslila bezhlavé tělo ležící na zemi. Pak jsem ještě kolem dodělala temné stíny a pár drápů s kusy masa. Celý obrázek byl černobílý.
Celé mi to trvalo asi deset minut. Potom jsem už nevěděla, co namalovat, tak jsem jenom prohlubovala stíny a kolem kosy dodělala mrtvé trnité keře.
Pak mě něco napadlo. Kousek stínu před kosou jsem vygumovala a začala pracovat na ženské hlavě. Byla ze tříčtvrtečního profilu, který jsem měla ze všeho nejradši. Byla jsem to já. Udělala jsem si temné stíny pod očima a stejně vlající vlasy jako obvazy. Ze rtu mi kapala krev a oči jsem si nakreslila o něco světlejší, mělo to představovat červenou barvu. Rty jsem zkroutila do mírně krutého úsměvu.
Druhá strana stránky byla pořád prázdná, ale to se mělo brzy změnit. Zalovila jsem v paměti a vybavila si předmět, který jsem chtěla namalovat. Nejdřív jsem zpodobnila dlouhou tyčku, kterou jsem zakončila zubatým hrotem. Detaily jsem si nepamatovala, ale nějak jsem se pokusila okopírovat rytiny, které se vinuly po celé délce kopí. L-ovo kopí. Vystínovala jsem vyryté části a pokusila se udělat něco jako bílé světlo. Pak jsem k tomu přidala andělská křídla. Do pozadí jsem doplnila keře s bílými růžemi.
Chystala jsem se namalovat další obličej, ale pak jsem se zarazila. Jak vypadá? Chvilku jsem si nad tím lámala hlavu, ale pak jsem jenom načrtla tvář a nakreslila do něj ozdobný otazník. Přímo doprostřed obrázku jsem namalovala Death Note, z jedné strany pokapanou krví a z druhé na ní zářilo světlo.
"Co myslíš?" Strčila jsem obrázek Lightovi pod nos.
Strýc pokrčil rameny. "Že jestli to u tebe najdou, tak máš už dopředu zarezervované elektrické křeslo."
"Máš pravdu," souhlasila jsem a vytrhla stránku z bloku. Chtěla jsem ji zmačkat, ale nechtěla jsem malůvku zničit. Místo toho jsem jí pečlivě přeložila a založila do Zápisníku. Light jenom nespokojeně zamlaskal a protočil oči.
O tři minuty později zvonilo. Posbírala jsem si svoje věci a chystala se zmizet, když ke mně dolehl učitelův hlas; "Slečno Matsuda, počkejte! Musím s vámi mluvit!"
"Průser," oznámil mi Light.
"Ano?" ignorovala je strýce a spoustu dalších studentů, kteří měli podobné poznámky.
Profesor čekal, dokud všichni žáci neodešli a teprve potom se ke mně otočil.
"Zaprvé, ještě jednou bych vám rád pogratuloval ke dnešní debatě, Ruesaki," začal.
"Děkuji," odpověděla jsem a udělala menší úklonu, i když jsem netušila, kam tím míří.
"Vážně, vaše konfrontační i obranné umění je fascinující. Máte velký řečnický talent, který by se se správným vedením mohl nádherně vyvinout. A tím se dostáváme k věci; každý den po škole se schází debatní kroužek naší školy a já bych vás chtěl požádat, jestli by jste se nechtěla připojit."
Překvapeně jsem zamrkala. Takže nemám průšvih?
"Tak třeba ano," vykoktala jsem nakonec.
Profesor se usmál. "To je skvělé, děkuji. Je to skvělá příležitost, jak si na úrovni popovídat a trochu se seznámit s ostatními dětmi. Omlouvám se, jestli teď neříkám pravdu, ale nevypadáte, že máte moc přátel," odpověděl. "Nebo se mýlím?"
"Obávám se, že máte pravdu. Já nejsem moc sociální člověk," zasmála jsem se.
"Takže zítra přijdete?"
"Ano, určitě se zajdu podívat," ujistila jsem ho.
Učitel se usmál. "Tak dobře. Přijďte zítra do auly. Kroužek trvá normálně tři čtvrtě hodiny, ale většinou se to protáhne, jestli vám to nebude vadit."
Usmála jsem se. "Ale vůbec ne. Jenom ve středu a v pátek budu asi muset jít dřív, protože mám hodinu kytary, ale to asi problém nebude."
Učitel se taky usmál a pokynul hlavou. "Tak dobře, zítra vás budu očekávat."
Taky jsem kývla. "Přijdu. Nashledanou!"
"Nashledanou."
S Shinigamim v patách, blokem, penálem a Death Note v náručí jsem se rozběhla k chodbě prváků. Jak se dalo čekat, nikdo tam nebyl. Všichni se co nejrychleji zdekovali, pro případ, že by si to učitelé rozmysleli.
Otevřela jsem skřínku a položila blok, penál a černou knížečku na vrchní poličku. Přitáhla jsem si tašku a začala do ní cpát všechny věci, které jsem potřebovala na úkoly. Dneska jsme dostali jen pár cvičení z angličtiny, takže to bylo v suchu.
Sebrala jsem batoh a prudce skřínku zavřela.
"Tak," oznámila jsem Lightovi, "teď už jenom přežít L-ovu první návštěvu a všechno bude v suchu."
"Tak," oznámila jsem Lightovi, "teď už jenom přežít L-ovu první návštěvu a všechno bude v suchu."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lea Lea | 28. března 2014 v 16:13 | Reagovat

Vždyť už ani nejde psát.. je to dokonalý, co chceš slyšet? :D

2 Krystý Krystý | Web | 28. března 2014 v 21:07 | Reagovat

Souhlasím s Leou. Dokonalá povídka :D

3 Xanya Xanya | Web | 29. března 2014 v 9:42 | Reagovat

Ta Jagamagacosi je teda pořádná kravka. Ty její argumenty,i já bych to odříkala líp. A Light to zase zabil prej blbej Near. :D Já toho chlapa fakt zbožňuju. ^^ Ale ten jeho popis smrti,chudák. Takhle bych vážně umřít nechtěla,sám a nějací pitomci by se mě ještě snažili najít. Přiznávám,že jsem Matsudu taky v tu chvíli dost nesnášela,protože jsem fandila Lightovi. A s Kirovou myšlenkou taky souhlasím,svět by byl lepší bez některých lidí. Ta bloncka to vůbec nechape,Rue ji dobře setřela. xD
Takže přijde L... No,jsem na našeho pojídače dortíků docela zvědavá,mám ho o dost radši než Neara(toho nemám ráda vůbec,nevím proč) a doufám,že se tam ještě objeví Mello,protože má prostě nejlepší hlašky. :-D A teď mi došlo... Ten O bude ten... Jak se tomu říká... Nástupce L! Nebo tak něco,v minulé kapitole o tom přece mluvili Rue a Mello... Já vím,mohlo mi to dojít dřív. Ale neřeš,prostě moje myšlenkové pochody v pohybu.
Musím uznat,že už to pak bylo malinko nápadný,jak Rue tolik věděla i Nemesis,ale to bude tím,že vím,že je to ona jinak by mi to nedošlo. :-D Už jsem si myslela,že to nakreslila,někdo jí to sebere a ona ho bude muset zabít. ^^ Ale kreslí fakt pěkně,to se musí nechat. :D
Sakra,já už nevim co k tomu mám říct,obdivuju jak se dokážeš rozepsat,já tam vždycky strčím akci a konec. Strašně mě to štve -.- Prostě boží(škrtnout) Lightovská kapitola a jsem zvědavá na toho L. ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama