Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Starry Creatures, Kp. 3 - Seprané Kalhoty a Mikina Brarvy Lokiho Zeleně

1. února 2014 v 17:32 | Brook J. Evanger

Ahojky! Jakpak se máte? Mě je fajn, poslouchám rock-and-metalový písničky a chytám múzu ^^
No nic, napadlo mě sem dát tuhle kapču, kterou už docela dlouho sušim v počítači. Teď je to z Robova pohledu. Psalo se to trochu obtížně, ale jakmile se do toho jednou člověk zažere, jde to samo :D
Jo, v tomhletom trochu zmiňuju jeden ze svých... kupodivu neoblíbených obrazů, Dalího Perzistenci Paměti. Zní to divně, a divně to taky vypadá, ale takovým Brainiacům a intošům jako je Rob se to prostě líbí :D
Užijte si kapču a já letim hledat Mirai Nikki! Tschus!

小川
(račte přeložit do angličtiny :D)
Sajonára!



(Lidi, já jsem fakt magor...)




"A proč tam nemůžem?" zakňučela Brook s xichtíkem nakopnutého štěněte.
"Tak za prvé; potřebuje odpočívat, za druhé; jste moc malý a konečně za třetí; protože jsem tvoje matka a ty mně musíš poslouchat," vypočítávala Melanie na prstech, ale měla na tváři omluvný úsměv. Stála přede dveřmi ošetřovny a celým tělem nám zakrývala výhled proskleným oknem dovnitř.
Znovu a znovu mě udivovalo, jak jsou si Brook a Mel podobné. Obě měly blonďaté vlasy, i když každá trochu jiný odstín; Melanie měla barvu, jak se říká, počurané slámy, a Brook dost nazrzlé, ale jinak byli úplně stejné. Stejná špičatá, věčně bojovně vystrčená brada, zelené jiskřící oči a úzká tvář.
"Ale Rob to nakreslil!" vyjekla Brook a ukázala na mě.
Melaniin smaragdový pohled se upřel na mě. Zvedl jsem obranně ruce. "Mě do toho netahejte."
"Ale mamííííí, prosím!" zavyla znova Brook.
"Jo, prosím, paní Evangerová!" přidaly se k ní Ikaru, Orora a Olga.
Melanie vypadala zaskočeně. "Odkdy mi říkáte paní Evangerová?"
"Od tý doby, co se vám snažej vlichotit," neodpustil jsem si.
Hasička, Profesorka X a Marfuša po mě hodily vražedné pohledy. Zašklebil jsem se na ně a založil si ruce ne prsou.
"No tak, Melanie, nemůžete přimhouřit oko?" vložil se do debaty Luis. A jé, jakmile Luis otevře klapačku, nekončí to ničím dobrým.
Mel si povzdechla. "Ne. Navíc právě spí, takže by jste se na něj mohli maximálně tak juknout."
"Teď nemluvíš pravdu," obvinila jí Brook.
"Za prvé; nebuď drzá a za druhé; no dobře, prokouklas mně."
"Tak proč teda nemůžem dovnitř?" zaútočil tentokrát Ezra.
"Protože by jste na něj zírali jako na zvíře v zoo, což vážně není nikomu příjemný," odpověděla Broočina matka. "A jestli budete ještě chvilku prosit, pošlu na vás Montgomerryho."
"Klidně," opáčil drze Luis a vystrčil bojovně bradu. To působilo trochu komicky, protože má asi tak sto čtyřicet sedm centimetrů. "My se ho nebojíme!"
"Já trochu jo," zamumlal Saito, ale byl okamžitě zpražen několika vražednými pohledy.
"Prosím prosím, pusť nás dovnitř," zkusil Dimitris jinou strategii.
"Jo, vydrhnem všechny podlahy ve třetím patře," slibovala Olga.
Ale Melanie byla neústupná. "Děcka, přestaňte už prosit! Až bude v pohodě, tak vám ho pošlem do třídy, tak buďte trpělivý!"
Hádka trvala ještě chvilku, ale bylo to jenom tak aby se neřeklo, a pak jsme s brbláním (teda, ostatní brblali, já ne) odešli.
"Brook, tvoje mamka je stejně tvrdohlavá jako ty," ozval se po chvilce Ezra. "To byla poklona!" řekl rychle, když Brook nebezpečně přimhouřila oči.
"Tak co teď?" zeptal se Trojkvítko.
"Já nevím jak vy, ale já si jdu najít něco k dlabání a pak se půjdu zavřít do pokoje," oznámil jsem a chystal se jít ke kuchyni.
"Nikam nejdeš," oznámila mi Olga a chytla mě za kapucu.
Vytrhnul jsem se jí. "Přinuť mě," ušklíbl jsem se a odešel.
Teď bych asi měl vysvětlit, jak to tady na škole chodí. Vezmu to úplně od začátku.
Hvězdci se o své děti moc nestarají. To je kvůli tomu, že když se z vesmíru vrátí Hvězdecká perla (o perlách až později), mládě uvnitř je vyvinuté jako chytré, lidské desetileté dítě. Všechny dopadající perly jsou monitorovány, takže dospělí už dopředu vědí, kde a kdy přesně se perla vrátí. Takže, když tedy perla dopadne, už na ní čekají její rodiče, které pak mládě odvedou do týhle školy a potom už se se svým dítětem moc nestýkají. To neznamená, že se rodiče o svoje děti nestarají; právě naopak. Všichni dospělí Hvězdci mají až děsivý pud ochrany všech mláďat. Ale zkrátka nemají čas. Například, moji rodiče (Velký pes a Jeřáb) jsou členové pozemní agentské jednotky, specializace monitorování a likvidování Solárů a operují po celém světě. Já je viděl tak dvakrát třikrát za těch šest let, co jsem tady. A z toho jednou, když jsem se vyklubal z perly.
Pak jsou tady ale takové anomálie jako jsou Evangerovi a Feuerwehrovi. Melanie (jakožto hvězdkyně Rysa) je sice taky pozemní agent, ale specializuje se na ochranu mláďat a většinu času tráví likvidací Solárů, kteří vystopovali lokaci naší školy. Její manžel Harry je taky ochránce drobotiny, ale už se dva týdny pohřešuje (moje vize jsou až děsivě přesný). No, a Hans a Tuomura Feuerwehrovi jsou lékaři. Hans je vrchní doktor a Tuomura člen týmu chirurgů (kterých je poslední dobou potřeba až zoufale mnoho).
Tak, tohle je stručnost vztahu mezi rodičem a mládětem. Teď o tomhle ústavu.
Škola je vlastně jediné bezpečně místo pro nás děcka, protože každých několik měsíců mění stanoviště. Hvězdci se díky jistému orgánu, který se nachází po celém těle, mezi kůží a masem, dokážou přenášet. Vysoce školení přenášeči se dokážou přemístit i s celou budovou (což se taky děje se školou). Ale je to velice náročné, a proto neměníme stanoviště víckrát než jednou za půl roku. Já už jsem bydlel ve Bangkoku, Barceloně, Šanghaji, Tokyu, Moskvě, New Yorku, Riu (tam to bylo na jaře obzvlášť hustý) , Vídni , Sydney, na Mongolských širých pláních (Mongolsko je díra po granátě…), Praze, Nairobi (tam se Brook obzvlášť líbilo), a teď jsme se uhnízdili v Chicagu, ale brzo se budem přenášet. Ptal jsem se, kam to bude, ale řekli jen to, že to bude v Evropě, tak jsem doufal, že to bude do starého dobrého Holandska (kde jsem se vyklubal).
Jo, zase jsem se nechal unést od tématu, za to pardon.
Na škole jsme vedeni k absolutní zodpovědnosti, takže se o nás technicky nikdo nestará. Škola je vlastně něco jako internát. Každý má svůj pokoj (až na vyjímky, jako jsem já, jsou po dvou) a jsou tady dvě velké kuchyně. Starší studenti (jako jsem ke své nelibosti já) mají za úkol každý víkend nakoupit jídlo. Jednou za měsíc se děje velká výprava do nějakýho obchoďáku, každý dostane ruličku bankovek a běžte si koupit něco hezkého, dětičky, jediné pravidlo je být ve skupince víc jak tří lidí a neupoutávat na sebe pozornost.
Kromě těchto turistických výletů jste se mohli dostat ven, jen když jste znali ty správné lidi a když jste slíbili, že s sebou vezmete ještě další čtyři lidi a že v té skupince je někdo starší patnácti let (proto jsem některé dny trávil obklopený jedenáctiletýma uřvanejma mrňousama, nebo třináctiletých hihňajících se husiček. Mám moc měkký srdce, to je ten problém).
V kuchyni jsem si našel čokoládovou tyčinku, dvě jabka a na to ještě přihodil plechovku spriteu a po krátkém rozmýšlení ještě přihodil tři copánky uzeného sýra, než mi je někdo sní, a nanuka (90% umělého sladidla). Spokojeně jsem toho většinu nacpal do kapes a s nanukem v puse, sýrem jako náramek obmotaným kolem zápěstí a v každý ruce jedno jabko vítězoslavně odešel z místa činu. Ve dveřích jsem se srazil s jakýmsi desetiletým klukem.
"Z tohohle budeš žít ještě týden," upozornil mě.
Přehodil jsem si jedno jablko do druhé ruky a vytáhl z pusy zmrzlinu. "No a?"
Kluk mezitím proběhl kolem mě a podíval se do lednice. "A vzal sis všechen uzenej sýr!" obvinil mě.
Hned mně přepadl strach o moje tři lahůdky. "Hele, já jsem vegetarián, takže sýr je pro mě něco jako maso. Vem si šunku, masožravče."
Kluk chvilku lovil v lednici a pak si do pusy nacpal plátek Schwarzwaldského uzeného.
"Kdo vlastně seš? Ještě jsem tě tady neviděl," uvědomil jsem si najednou.
Kluk se stydlivě otočil. "No, já jsem vlastně dneska přišel. Jmenuju se Picollo."
"Ital?" hádal jsem a sedl si. Tenhle kluk mě docela zajímal.
"Jo," řekl kluk a horlivě pokýval hlavou.
"Kdo jsou tvoji rodiče?" ptal jsem se dál a kousl do nanuku.
"Valentina a Pablo Avantiovi," odpověděl Picollo a přisedl si ke mně.
"Tína a Pablo už mají perlu?" To mě překvapilo. I když, nemělo by, Valentině už je skoro sto dvacet a Pablovi o pět víc, takže už by mohli přemýšlet o potomcích.
Dojedl jsem nanuk a obloukem hodil dřívko do otevřeného koše. Potom jsem si ze zápěstí odmotal copánek sýra, kousek odtrhl a hodil si ho do pusy.
"Kde tady máte pití?" zeptal se najednou Picollo.
"Vodu si natoč z kohoutku, džusy jsou nahoře ve skřínce a ostatní v lednici," navigoval jsem ho a ukázal ochablým kusem sýra, který vypadal jako mrtvý had.
"Gracia," odpověděl mi a přisunul si ke kuchyňský lince židli. Na chvilku jsem se ho chtěl zeptat, co to dělá, ale pak na ní vylezl a otevřel skřínku, která by na něj jinak byla moc vysoká.
Já jsem zavrtěl hlavou a snědl zbytek prvního copu.
"A jak se vlastně jmenuješ ty?" zeptal se, zatímco lovil džus.
"Robert Rosenbaum, všichni mi říkají Rob," odpověděl jsem mu a otevřel plechovku. Z toho sýra jsem dostal nějakou žízeň.
"A co seš?" Zjevně už našel, co hledal, protože s mohutným dusotem seskočil dolů a přisunul si židli zpátky. V ruce držel dvoulitrovou krabici papájové šťávy.
"Nevypij to všechno, nebo tě Saito přerazí," varoval jsem ho.
"Kdo je Saito?"
"Jeden děsně cholerickej Hvězdec vlka. Toho kluka nechtěj naštvat."
Picollo znejistěl. "No, já jsem Hydra, takže bych ho měl teoreticky zvládnout, ne?"
Zavrtěl jsem hlavou. "Ty jseš vážně novej, že jo?"
Picollo pokrčil rameny a nalil si skleničku džusu.
"No, takže asi už půjdu," řekl jsem a vstal. "Jestli budeš potřebovat pomoct, klidně přijď. Kampus C, chodba 2, ptej se na Roba nebo na toho-kluka-kterej-tak-strašně-rád-dělá-doprovod."
"Díky," poděkoval Picollo a usmál se.
"Nemáš za co," odpověděl jsem a odešel.
V pokoji jsem sebou prásknul na postel, která byla vlastně dvě postele sražené k sobě. Když už tady nikdo nebydlel, udělal jsem si co největší pohodlí. Natáhnul jsem ruku a spustil rádio, ze kterého se po pár vteřinách naskakování ozvalo Invaders Must Die od The Prodigy. Pak jsem zpod postele vytáhl knížku o největších malířích světa a spokojeně v ní chvilku listoval. Začetl jsem se do kapitoly o Salvadorovi Dalí a rozhodl se, že si co nejdřív do své menší sbírky plakátů přidám i jeho Perzistenci paměti. Už jsem chtěl zapnout počítač a zajet se podívat na eBay, na kolik by mě to přišlo, když se ozvalo zaklepání na dveře.
"Dále!" zavolal jsem. To bude zase Wokoko (přezdívaný Slepičí Zadek) odvedle, abych ztlumil rádio. Už jsem si připravoval řeč, že každý má právo poslouchat si co chce, a jak nahlas chce, když do dveří vstoupil někdo, koho jsem rozhodně nečekal. Můj mentor Montgomerry.
"Pěkná muzika, ale ztlum si to," začal, jako obvykle, bez pozdravu.
"Taky přeju dobrý den," odpověděl jsem sarkasticky a přešel k přehrávači, který se mezitím přecvaknul na Radioactive a vypnul ho.
"Máš to vůbec nějak uspořádaný?" zeptal se Montogomerry s pohledem upřeným na rádio.
"Jo, podle vkusu a nálady. Wendy mi to speciálně namixovala." Jen tak pro vysvětlenou, Wendy byla Hvězdkyně Lyry a v počítači měla natahaný asi všechny písničky na světě, od Mozarta, až po Justina Biebra (kterého tam trpí jenom proto, že za jeho mixy dostává od jistých třináctiletých husiček velký prachy). Když jste jí prokázali službičku, nebo jí něco přinesli, namixovala vám osobní cédéčko. Mě měla docela v oblibě a už dva roky mě zásobila cédy, kdykoliv jsem ji o to požádal.
"Koho tam vlastně všechno máš?" zajímal se dál Montgomerry.
"The Prodigy, Imagine Dragons, Linkin Park, Nightwish, Pentatonix, něco málo Stirlingový, ještě míň OneRepublic, soundtracky z oblíbených filmů, pár Two Steps From Hell a na ostatní už si asi nevzpomenu. Mám to tam různě proházený, takže mě to někdy dost vyděsí, třeba když doposlouchám Down od TSFH a pak se spustí End of All Hope," objasnil jsem mu. "Ale zvyk jsem si. A proč jsi vlastně přišel?"
"To tě nemůžu normálně navštívit?" zeptal se Montgomerry a zatvářil se jako neviňátko.
"Neříkal jsi náhodou tuhle Ljubaněnkovovi, že ti ze mě běhá mráz po zádech?" nadzvedl jsem obočí.
"Eeeehm… jo. Sorry, ale jseš strašidelnej, hlavně s těma brejlema." Ukázal mi na oči.
"To potěší. Hlavně že jsme všichni upřímní. Tak, když víme, že tady nejsi z lásky k mé osobě, co chceš?"
"Konec výhod jednolůžkového pokoje. Dostaneš spolubydlícího," vypálil na mě.
"Snad ne toho novýho kluka," odpověděl jsem, značně zklamaný to novinou.
"Tomu říkám nadšení! Jen tak dál!" Montgomerryho hlas sršel ironií.
"A to bude jako spát v mym pokoji?"
"Ne, ustele si přede dveřma."
"Vážně?" Zněl jsem jako dítě před vánočním stromečkem.
"Ne." Montgomerry zase zněl jako ten dělník, který to dítě informoval, že Santa Klaus neexistuje. "A teď přestěhuj ty postele."
"No já to takhle nechám," odpověděl jsem a padnul naznak na postel. "Třeba to bude fešák."
Když jsem se zvednul a podíval se na Montgomerryho, měl ústa doširoka otevřené a cukalo mu levé oko.
"Já… nevěděl, že jsi… na tom druhém břehu," vypravil ze sebe nakonec.
"Můj milý trolle, někdy vážně pochybuju, jestli disponuješ mocí odhalit sarkasmus, když ho někdo vysloví," odpověděl jsem mu sladce. "Ale rád bych tě informoval, že jsem, jako většina obyvatel této školy, heterosexuál."
"Toho trolla si nech a na svou obranu říkám, že jsi mě vážně vyděsil," odpověděl mi už zase klidný Montgomerry.
"Ale no tak, vypadám já jako gay?" zeptal jsem se a ukázal na sebe.
"Jo. Nosíš úzký kalhoty a pastelový svetry." Tak zněla odpověď.
Podíval jsem se na svoje ošoupané džíny a mikinu v barvě Lokiho zeleně. Pak jsem se podíval znovu.
"To myslíš vážně?" zeptal jsem se, mírně nejistý.
Montgomerry se opřel o rám dveří. "Neříkal jsi náhodou něco o moci odhalit sarkasmus, když ho slyšíš?"
Odfrkl jsem si a Montgomerry se na znamení svého vítězství zašklebil.
"Takže shrnutí - jestli nechceš spát s tim novym klukem v jedný posteli, měl by sis to tady přestavět a jestli nechceš mít ostudu, tak trochu poklidit."
"Nařčil jsi mě homosexuálem a teď ještě říkáš, že tady mám svinec?" řekl jsem mírně naštvaně.
"No, jestli nejsou ty použitý trenky na opěradle nový umělecký bytový doplněk, tak by sis je měl uklidit," zahlaholil vesele Montgomerry.
"Víš, někdy jsi vážně trn v patě," zavrčel jsem a začal sbírat věci ze země.
"A ty jsi někdy osina v zadku," oplatil mi to Montgomerry pěkně zvesela, ale pak se na znamení příměří sehnul a začal mi pomáhat v úklidu.
Zavrčel jsem, ale jeho kapitulaci přijal.
"Ty, Montgomerry?"
"Jop?"
"Jakej je ten novej kluk?"
"Prostě a jednoduše divnej."
"Masovej vrah?"
"Horší. Masochista."



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Xanya Xanya | Web | 2. února 2014 v 16:12 | Reagovat

Megahustý a taky mega dlouhý! Trvalo mi docela dlouho to přečíst,ale rozhodně to stálo za to.
Rob je sympaťák,poslouchá to samí co já. Teda na Image dragons jsem začala ujíždět asi předevčírem a to hlavně kvůli tomu,že jsem si pustila Radioactive v nightcore. :3 Ale to už je od tématu,ehm.
Ta poznámka s tím gayem mě dostala a Lokiho zeleň. xD V tý škole bych celkem chtěla žít,dostaneš prachy a něco si kup,to není tak špatný. Navíc je tak,jak vidím,perfektní kolektiv místo tupců co si říkají kluci. -.- Myslím,že mě by tam asi moc nechtěli,vybrala bych jim celou ledničku a bylo by mi jedno jestli mě někdo seřve. Tak je to aji doma. :-D
Takže Brook je vlastně udělaná i vzhledově podle tebe? Já bych teda svým postavám nepřála vypadat jako já teda pokud by se nejednalo o maskovaný zločince,kterým nikdy nikdo neviděl do ksichtu. Vlastně to jméno Xanya-to byla původně hlavní postava do fanfikce na Eonu,ale vzhledově to zase bylo úplně něco jinýho. Nedávno jsem si to četla a málem jsem spadla se židle. :-D Sakra,zase melu o sobě...
Ale jak jsem si četla to o těch perlách,pořád mě udivovalo jak jsi to dokázala vymyslet? Nad tím bych musela přemýšlet aspoň rok,abych vymyslela něco podobně originálního! Přiznejme si,že mojí parketou jsou spíš fanfikce. :-P
Těším se na další a jsem zvědavá z čího to bude pohledu... :-D :D

2 Lucie Strnadová Lucie Strnadová | Web | 2. února 2014 v 17:58 | Reagovat

myslím, že se budu chodit častěji. :-D

3 Lea Lea | 3. února 2014 v 20:03 | Reagovat

Tak na začátek...
JE TO BOMBA!!!!!!!! ÉÉééé.. těším se na pokráčko :-D rozhopdně to napiš co nejdřív. :3

4 Brook J. Evanger Brook J. Evanger | 3. února 2014 v 20:21 | Reagovat

[1]: Děkuju :-D Vážně? Mě to připadá až nepřirozeně krátký... hmpf.
Já Imagine Dragons miluju od tý doby, co si jeden kluk v autobuse pustil na plný pecky taky Radioactive :-D Demons jsou taky dobrý, ale já myslím, že Radio je stejně nejlepší :-D Neboj, je to přesně k tématu :-P
Já jenom přemýšlela o něčem vtipnym a... vzešlo z toho tohle :-D
Stejný názor... je zvláštní, že spisovatel vždycky vymyslí přesně takový místo, který v životě nemůže existovat, i když by si to přál...
Ale klidně chtěli :-D Vlastně, jestli chceš, jenom mi napiš postavu a já jí tam v pohodě přidám :-D
Ne, to rozhodně ne :-D Takhle příšerně bych žádnou postavu nepotrestala :-D Tahle Brook má žluto-zrzavý vlasy a zelený oči, ale já mám blonďato-hnědý a šedomodrý oči... Ale dala bych cokoliv za to, abych vypadala jako ona :-D
Fanfikce na Eonu? Jé, to bych si chtěla přečíst... Eona a Eonu jsem četla a v tvém podání by to určitě bylo super :-D :-P Náhodou, nic od tebe nemůže být hrozný!
No, základ jsem si půjčila z Čínské mytologie a zbytek přišel tak nějak sám. Fascinuje mě představa perel plujících vesmírem... Nu nic, zase se vrátím na zem :-D
Ale nene, vždyť ty máš ještě větší fantazii než já, to se klidně vsadím! Dávám deset Euro!
Děkuju :-) Neboj se, předem varuju :-D

[2]: Děkuju ://D Určitě se někdy zastav, budu ráda ://)

[3]: Děkuju ://D Já si nemyslím, že by to bylo kdovíjak extra, ale jestli myslíš... ://) Jasně, hned letím psát! *zasalutuje a srazí holínky* ZDAR! *znova srazí holínky a otevírá okno s příběhěm :-D*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama