Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Goodbye, Reality!, part 1 2/2

23. února 2014 v 15:05 | Roxanne I. Flamytail |  Goodbye, Reality!

.... no comment.




Bydlela jsem na malém, roztomilém sídlišti v malém podkrovním bytečku. V něm byl kuchyně, obývák, koupelna a můj pokoj. Nic moc, ale milovala jsem to tam. Navíc k bytu bylo i kryté parkovací místo, takže jsem si neměla na co stěžovat.
Zaparkovala jsem motorku a zamkla ji. Ne že bych musela, na tomhle sídlišti se nikdy neukradlo ani kuře, natož motorka, ale…
Odemkla jsem dveře do paneláku, sundala si helmu a prohlédla schránku. Výpis z pojišťovny a pár letáků. Nevím proč, ale krapet jsem zplihla. Sice už to je pět let, ale pořád jsem vzpomínala na tu hromadu dopisů s…
Ne, zatrhla jsem pochod myšlenek. Na tohle myslet nesmíš. To je už za tebou.
S 'nadšením' jsem si uvědomila, že výtah je (zase) rozbitý, takže se budu muset zase táhnout do posledního patra po svých, s těžkou taškou na zádech. Skvěle, Vesmír mě (pořád) nenávidí. Myslela jsem si, že to smrtí mých rybiček skončilo, ale očividně se to táhlo dál. Ne, že bych nedokázala vyběhnout do čtvrtého patra, ale zase budu muset jít kolem bytu starý Bačkorovky…
"Nenávidím tě, Vesmíre," zavrčela jsem sama pro sebe a vydala se po schodech nahoru. Pavlač druhého poschodí jsem přeběhla doslova po špičkách, ale stejně mě Bačkorovka uslyšela. Když jsem uslyšela šoupání starých papučí po podlaze, zpanikařila jsem a ve snaze uniknout jsem se rozeběhla.
"Stát!" ozvalo se za mnou velitelským chraplavým hlasem.
Se zoufalým výrazem jsem se otočila. Bačkorovka stála na prahu, oči do široka vypoulené, cigareta (pravděpodobně přilepená ke rtu) hrozivě doutnající. "Ano, paní?"
Bačkorovka se ve skutečnosti nejmenovala Bačkorovka, ale paní Füchtbertová, ale všichni z baráku jsme jí tak říkali kvůli tomu, že nikdy nenosila nic jiného, než nechutné staré bačkory. Mohlo jí bít něco kolem sedmdesáti, ale nevěřili byste, jak sebou dokázala mrsknout, když byli v supermarketu výprodeje. I když už měla svůj nejlepší věk za sebou, pořád se malovala. Hele, jestli je něco horšího, než zmalovaná ruska, je to zmalovaná Bačkorovka. Zářivě tyrkysové stíny měla rozmazané kolem očí, neuvěřitelně sytá růžová rtěnka… člověk se prostě nemohl nesmát. Vlasy jí téměř vypadaly, takže člověk viděl pod tím chmýřím holou lebku… no, asi už máte obrázek.
"Musíte pořád tak dupat?" zavrčela na mě. "Člověk se ani nemůže pořádně dívat na televizi! Už mi stačí, že sousedi maj to nový dítě, co furt řve, nahoře porád štěká ten pes, tak mi tu ještě nemusíte dupat, paní učitelská." Nikdy mi neřekla jinak než paní učitelská, učitelko, nebo nějak podobně. A pořád mi vykala. Chápu, že to asi považuje za nějaký projev úcty, ale je mi teprv pětadvacet!
"Omlouvám se, paní Füchtbertová," řekla jsem nepřítomně.
Bačkorovka si mě ještě chvíli nadutě měřila, ale pak mi zabouchla dveře přímo před nosem.
"Už je pryč?" ozvalo se šeptem zhora z pavlače. Podívala jsem se nahoru. U zábradlí stála malá Sára Stirlingová, má sousedka. Bydleli ve třetím patře, přímo nad Bačkorovkou, takže byli celou dobu pod terorismem tý starý ženský.
"Jo," odpověděla jsem jí. "Ale bejt tebou bych hejbla. Máš asi tak," mrkla jsem na hodinky, "třicet vteřin, než začne vnímat okolní svět."
"Děkuju!" špitla Sára a proklouzla po schodech přes pavlač po dalších schodech do prvního patra. Já se vydala opačným směrem, nahoru. Přes další pavlač jsem mohla přejít normálně, naštěstí. Druhá dcera Stirlingových, Lindsey, už zase hrála na housle. Na chvilku jsem se zastavila a poslouchala. Jestli z týhle holky něco nebude, tak já jsem učitelka jaderný fyziky.
Vyběhla jsem nahoru do čtvrtého patra a konečně stála před svým bytem. Odemkla jsem dveře a vstoupila do malé chodby.
Jo, doma je doma, pomyslela jsem si a zula si boty. Svlékla jsem si koženou bundu a pověsila ji na háček. Vešla jsem do obýváku a sesunula se do křesla. Někdy mi připadá, že ty víkendy jsou spíš pro učitele, než pro žáky.
A to nemusím opravovat žádný testy, proběhlo mi hlavou. Jenom párkrát týdně prohnat ty líný kůže, co si říkaj lidský bytosti mladistvého věku…
Pravděpodobně jsem usnula, protože mě probudilo vyzvánění pevné linky. Dezorientovaně jsem po telefonu hrábla, což mělo za následek, že se zřítil na zem. Tiše jsem zanadávala a sebrala mobil ze země.
"O'Nealová Sascha," oznámila jsem do telefonu a snažila se trochu probrat.
"Čau Sash," ozval se z telefonu Michaelův hlas.
"Ahoj," zývla jsem. "Co se děje?"
"Ale nic, jen jsem ti chtěl říct že- Ty jsi spala?"
"Né," zamumlala jsem. "Jen jsem trochu hybernovala."
"Takže jsi spala. No nic, jen jsem chtěl, abys věděla, že dneska do toho baru jít nemůžu."
"Co ti do toho zase vlezlo?" zeptala jsem se nepřekvapeně.
"Naši se naprosto nečekaně objevili přede dveřma, že mě prej chtěli 'překvapit'." Přímo jsem viděla ten nápis IRONIE blikající nad jeho čelem.
"A jak se držíš?" zeptala jsem se ho se smíchem. Wagnerovi starší byli jedním slovem zazobaní tyrani.
"Mám pocit, že se nervově zhroutím. Moje máti má dost vyhraněný styl na to, jak by se měl chovat mladý gentleman."
"Zase ti předhazuje Nicolase?" Nicolas byl Michaelův bratr, úspěšný biznismen z Berlína, překrásná manželka, tři malé děti, na kontě v bance miliony eur, i v čtyřiatřiceti si udržuje překrásnou postavu, ksicht… prostě jeden z těch 'dokonalých' lidí, kterých se dneska rodí asi tak jeden do desetitisíce.
"Jo. Já vážně nechápu, proč- Nein, Mutter! Nicht!" Ozvalo se řinčení, pár německých nadávek a Michaelovo skoroomdlení.
"Ich - totiž já - musím končit," rozloučil se a zavěsil telefon. Chvilku jsem se na telefon nedůvěřivě koukala. Neměla bych mu jít pomoct? Wagnerovi jsou podle jeho vyprávění pěkné bestie… Ale pud sebezáchovy mě zadržel. Nechtěla jsem, aby se jejich bavorácký hněv obrátil proti mně.
Vytočila další číslo. Dnešní večer jsem nechtěla trávit sama. Samotu jsem snášela celkem dost depresivně, ale předtím jsem si mohla povídat s rybičkami a trpělivě čekat, až mi odpoví. Brr, dejte sem koště, klobouk, černý hadry, pár bradavic a je ze mě baba Jaga.
Telefonu stačila dvě zapípání a někdo už telefon zvedl.
"Davisová Veronica u telefonu, kdo volá?" ozvalo se praskavě ze sluchátka.
"Ahoj Ver, tady Sascha," pozdravila jsem. Veronica učila na Washingtonské střední jako učitelka výtvarky a dost jsme se sblížily, mohla jsem ji považovat za svou nejlepší kamarádku.
"Čau Lexo," odpověděla Veronica. I když jsem se oficiálně jmenovala Sascha, všichni mě častovali tvary jména Alexandra. "Co se děje?"
"Jenom jsem se tak chtěla zeptat, jestli bys možná nechtěla jít dneska večer do baru…?" zkroutila jsem konec věty do otazníku.
Veronica nejistě zasykla. "Promiň, Sash, dneska nemůžu. Mám schůzku s jedním chlápkem, jestli víš, co tím myslím…"
Trochu jsem schlípla, ale nedala jsem to v hlase znát. "Jo, promiň, chápu."
"Promiň," zamumlala Ver. "Tohle rande je pro mě celkem důležitý, ale tím tě neodstrkuju!"
"To je v pohodě," pokrčila jsem rameny. "Jdi a flámuj! A dej si prosím tě skleničku i za mě!" zavtipkovala jsem. Dost neefektivně.
"Fakt ti to nevadí?" zeptala se nepřesvědčeně Veronica.
"Všechno v cajku," odpověděla jsem. "Takže v pondělí?"
"Jo, v pondělí. Tak čau!"
Zamumlala jsem rozloučení a zavěsila. Chvilku jsem jen stála na místě a nesnášenlivě pozorovala mobil. S Vesmírem mám dost velký nevyřízený účty.
Natáhla jsem se na pohovku a natáhla se pro ovladač. Dneska budu muset samotu vyplnit zvukem. Z kartotéky cédéček, kterou jsem měla vedle pohovky, jsem vytáhla první dévédéčko první série seriálu Hrdinové. Prášilo se na ní už několik měsíců, protože jsem se nikdy nedostala k tomu, abych si seriál pustila. Doporučil mi ji jeden z kolegů, konkrétně knihovnice, prý že to je fakt něco.
Vstala jsem z pohovky a zapla přehrávač pod televizí, který okamžitě naskočil. Vložila jsem cédéčko dovnitř a zavřela ho. Zapla jsem televizi a postupně prohodila všechny HDMI, abych se mohla dívat.
U konce třetího dílu se mi přes veškeré napětí začaly klížit oči. Podívala jsem se na hodiny. To je teprv půl devátý? Pomalu jsem zamrkala. Před očima mi pobíhaly hvězdičky a… vážně se přede mnou tetelil vzduch, jako pokaždý, když se něco děje v…
Prudce jsem zavrtěla hlavou. Na to nesmím myslet. Klátivě jsem se zvedla a doslova spadla na postel.
Poslední, co mi proběhlo hlavou, než jsem usnula, bylo: Ježišmarjá, a co se podělalo teď?
Meladoro… Meladoro!
Prudce jsem zamrkala a rozhlédla kolem sebe. Byl to sen, to je jasné. Ale ne jen tak obyčejný sen. Kolem se vlnilo pár nízkých chomáčů temně fialového dýmu a přede mnou něco stříbřitě zářilo.
Meladoro!
Spolkla jsem odseknutí 'Už jdu, debile!' a vykročila za světlem. Bylo to zvláštní, ale vůbec mi nevadilo, že ten někdo zná mé pravé jméno. Jako bych ten hlas znala…
Meladoro Runningwind!
V stříbrné záři se najednou začali zjevovat tvary.
"K-Khale?" zakoktala jsem se.
Ano, sestřičko.
Ze stříbřitého oparu se najednou zjevil můj bratr. Na to, že jsem ho neviděla pět let, vypadal dost dobře. Většina lidí nás považovala za dvojčata, přestože jsem byla o dva roky mladší. Stejné zrzavé vlasy, úzké nosy, jantarově žluté oči i vytrénovaná postava.
Proti své vůle jsem se usmála. "Khale!" Chtěla jsem ho obejmout, ale moje ruce jím prostě prošly.
Taky tě rád vidím, ale máme málo času, zašuměl Khal. Děje - teda, bude se dít - něco strašného!
"Co tu vlastně děláš?" Svraštila jsem obočí. "A jak ses sem sakra dostal?"
Na to není čas, Meladoro, zavrtěl hlavou. V naší zemi se děje něco příšerného-
"Tak počkej," zasekla jsem ho. "Jak to myslíš, v naší zemi? Gordin je jenom vaše země! Já už se tam nikdy nedostanu! Portál je jednorázová záležitost!"
No právě! zaskučel Khal. Našel jsem nový portál!
Ta zpráva mě udeřila do prsou jako beranidlo. "C-cože?"
Můžeš se vrátit domů! Khal měl na tváři výraz plný štěstí. Ale pospěš si, nezbývá ti moc času, ani tobě, ani nám! Rada se o tom, že jsi přežila, musí dozvědět co nejdřív-
"Tys jim to neřekl?" Proti mé vůli mi na konci věty přeskočil hlas. "Ty blbečku jeden! Určitě už mě dávno prohlásili za mrtvou- ale- jsi pitomec, víš o tom?"
Nemohl, jako věštec musím dodržovat pravidla! Najednou začal blednout. Upřel na mě své jantarové oči. Prosím, přijď rychle! Viděl jsem budoucnost! Musíš nám pomoct!
"A kde je ten portál?" zeptala jsem se ho rychle.
V nějakých horách, neviděl jsem to přesně! Khal blednul rychleji, než Sára před paní Füchtbertovou.Je tam sníh!
"Dobrá, najdu ho!" slíbila jsem mu. "Tak se uvidíme v Gorinu, blbečku!"
Přijď do hor… do hor…
Se škubnutím jsem se posadila. A sakra. Zapomínání není nic platné, minulost mě vždycky dostane…
"A teď abych šla hledat nějakej podělanej portál," zavrčela jsem sama pro sebe a protřela si kořen nosu. Podle budíku bylo něco okolo půl třetí ráno. Ale… říkal hory. A ví vůbec, blbeček jeden, kolik je v Americe hor?!
Fajn, hlavně nepanikař, uklidňovala jsem samu sebe. Průšvih je, že nevím, čeho se mám chytit, nevím, kdy se ta budoucnost, co Khal viděl, objevuje a zatraceně, jak se tam mám dostat!! Ve škole si sotva můžu urvat pár dní dovolený a moje finance taky nejsou nijak zářný…
"Zatraceně," zasyčela jsem. "Proč mi nikdo nemůže dát kvalitní informace!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Krystý Krystý | Web | 23. února 2014 v 15:44 | Reagovat

Nádhera!

2 Lea Lea | 25. února 2014 v 17:51 | Reagovat

Wow wow wow :D
Mě se to moc líbí, hlavně to co se jí stalo :O. Ou, hvězdičky a jednorožci, i když to bylo v minulém polo-díle..
Wuw, já kdybych učila tělocvik, tak by to nedopadlo dobře.. 'neumím' tělocvik a mám ho učit, no nazdar.. :D

3 Xanya Xanya | Web | 25. února 2014 v 18:32 | Reagovat

Wow,tak to vypadá fakt hustě! Tak jo,dost řeči dnešních teenagerů :-D
Proč mají všichni bráchy,kterým můžou říkat blbečku? Já to jenom jemně naznačím(a to mělo být jako vtipný slepičí mozku-nejčastější věta směrovaná k bráchovi) a už na mě letí židle :-D
Kdybych nedejbože měla být učitelka tak cokoliv jen ne tělocvik! Dneska jsme skákali přes kozu a já jako jediná při tom dělala zvuky jako nějaký chlapec nakopnutý do choulostivého místa. Alias ječení :-D A taky jsem se při tom sekla... Ale už musím přestat žvanit o mě.
Jak už jsem řekla a nebo neřekla,mám mizernou paměť-povídka je absolutně boží! Ale ta délka... Jak dlouho jsi to psala? A jestli řekneš půl hodiny tak tě virtuálně zaškrtím :-D
Takže z tělocvikářky se stává hledač portálů! A ještě k minulé části-skvěle jsi vystihla to prostředí a lidi,jde vidět,že s tím máš zkušenosti. :D A jak mu sedla na ty záda...
Tu babku bych teda nechtěla mít blíž než dvacet metrů,evidentně je hodně cáklá. A ty bačkory,no blé. :-D Z nějakého důvodu si ji představuju jako tu šílenou stařenu ze Simpsonů... Tu s těma kočkama. Proč jsou všude zahořklý důchodci(Hagane)? Nebo ještě jinak-proč nemůže být na světě víc lidí se kterýma se jde normálně bavit? :D Takže se těším na další a ne že mě zas trumfneš tou délkou. :-D
Btw,ta anketa... To myslíš vážně,jak se mám jako rozhodnout? xDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama