Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Goodbye, Reality!, part 1 1/2

23. února 2014 v 15:00 | Roxanne I. Flamytail |  Goodbye, Reality!
Čauky! Jak už týden slibuju, přidávám sem novou povídku. Jak už napovídá název, zatím jsem jí nevymyslela název, pracovní název je právě Ms. O'Neil! ale něco se pokusím vymyslet ^^. Nevím, co k tomu říct, jsem z toho taková nesvá.
Snad se vám to bude líbit!
Jo, zas je to moc dlouhý, takže je to zase na dvě části... -.-
Vaše
Roxanne Flamytail
Zadejte text nebo adresu webu nebo přeložte dokument.
Měli jste na mysli: fぁ目 たいl
(ロクサン 炎の尾)

Nazývají mne mnoha jmény. Čarodějka z Východu, Kráčející Smrt, Poslední Pohled, Temná, Ta-mrcha-co-nám-zabila-krále a podobně. Většinou v lidech vyvolávají hrůzu, nebo špatné pocity.
Ale je jedno jméno, kterého si sama nejvíc považuji a které považuji za svůj největší úspěch. Jméno, které mi dává malý plamínek naděje, že nejsem tak strašná. Jméno, které mi dává odvahu vstát z postele a začít nový den. Jméno, které mi dodává energii a přitom i nejvíc štve.
"Paňčelko O'Nealová!"
Šla jsem podél ohraničení tělocvičny a v pravidelných intervalech na zem dávala barevné kužely. Dohromady jsem měla čtyři stanoviště, v každém bude pravděpodobně tak nějak po šesti studentech.
Zrovna jsem ohraničila třetí stanoviště, když se za mnou ozvaly kroky.
"Brý ráno, paňčelko!" ozval se veselý hlas Petera Averyho.
"Dobré ráno!" odpověděla jsem mu a přesunula se k čtvrtému stanovišti.
"Co budeme dneska dělat?" zeptal se zvědavě.
"Ráda bych vás dostala trochu do formy," odpověděla jsem a usmála se na něj. "Prostě menší procvičení fyzičky."
"Aha," odpověděl nejistě Avery a šel si sednout na lavičku. Po chvilce se začal trousit i zbytek třídy. Když jsem rozestavěla všechny kužely, vzala jsem svůj papír s docházkou. "Je někdo nemocný?" zeptala jsem se a rozhlédla se po třídě.
"Jen Francoiase a Castová," odpověděl okamžitě Trevers.
"Děkuji," odpověděla jsem a rychle odškrtala zbylá jména. Odložila jsem třídní knihu. "Takže, třído!" křikla jsem na skupinu. "Nejdřív se trochu protáhnem a pak vám řeknu, co budeme dneska dělat. Postavte se do kruhu, abyste kolem sebe měli místa alespoň na rozpažení rukou a - Hawkinsová, Canavanová, Smithová, přestaňte kecat a dělejte, co jsem vám řekla! Montgomery, přestaňte laskavě škrtit pana O'Sheau a postavte se do toho kruhu! A ještě něc- pane Blacku, doufám, že se právě nesnažíte praštit pana Coughta pěstí, že ne?" Jo, zvládnout čtyřiadvacet třeťáků na střední je celkem oříšek.
Když jsem jim pomohla trochu si protáhnout svaly, vysvětlila jsem jim, co se bude dít.
"Jak vidíte," začala jsem, "mám tu čtyři stanoviště. Teď se rozdělíte do čtyř skupin po šesti - ano, udělám vám takovou laskavost, že si je můžete vybrat sami - a každá půjde na jedno. Tady u prvního," ukázala jsem na celkem velký čtverec ohraničený kužely, "půjde o to, udělat tolik kliků, kolik budete moct. U druhého," ukázala jsem na úplně stejný čtverec, "budete dělat sedy-lehy, dokud nevyzvracíte střeva, nebo neskončí povolený čas." Všichni na mě zhrozeně zírali. Ironicky jsem se na ně zahleděla. "Dělám si srandu. U třetího," přesunula jsem se ke dvoum kuželům na kraji tělocvičny, "budete prostě běhat. A u třetího," ukázala jsem ledabyle na ohraničený kout tělocvičny s hrazdami, "mno, to je snad jasné. Prostě se budete přitahovat. Teď se rozdělte a jedu, jedu, jedu!" Celá třída se jakž takž rozložila na skupinky a každá zamířila na jiné stanoviště. Už už jsem chtěla dát povel k začátku, když jsem si všimla, že na kraji tělocvičny stojí Henrietta, nová holka, která do třídy přišla teprve před pár týdny.
A už je z ní outsider, pomyslela jsem si, rychle pískla na znamení startu a vyrazila směrem k ní. Na svůj věk byla celkem malá a obličej jí zakrývaly dlouhé tmavě hnědé vlasy.
"Ehm… Henrietto?" zeptala jsem se jí nejistě. Henrietta sebou škubla a podívala se na mě. "Ano, paní učitelko O'Nealová?"
"Hele, já vím, jaký je to na nový škole těžký, ale měla by ses pokusit trochu začlenit," začala jsem klasickým milým hlasem.
"Nic proti vám, paní učitelko, ale já se vážně neumím seznamovat," zavrtěla hlavou Henrietta.
"Tak v tomhle jsme pravděpodobně úplně stejný," odfrkla jsem si a Henrietta vyprskla smíchy. "Prostě někam běž a prostě se s ostatníma pokus navázat řeč! Třeba na téma, jaká je paňčelka O'Nealová osina v zadku." Henrietta se znovu usmála a vypadala, že nálada se jí celkem zlepšila. "Tak, padej a příště si na vlasy vem gumičku!" Mírně jsem ji postrčila směrem ke skupince číslo tři.
Rychle jsem zkontrolovala stav žáků, jestli už někdo nepadl do mdlob. Všichni naštěstí poctivě makali, tak jsem přešla k obřímu rádiu na stolečku u stěny tělocvičny a začala se hrabat v cédéčkách. Vytáhla jsem svůj nejoblíbenější mix a vložila cédečko do přehrávače. Po chvilce se ozval pískavý začátek písničky Maroon 5, Move like Jagger (speciální desetiminutová prodloužená verze, tři hodiny strávený za kompem stříháním, děkuji pěkně.). Odevšaď se spustil aplaus a radostné výskání.
"JEDU!" zařvala jsem na ně. Písnička mi pomáhala dostat se zpátky do učitelský rutiny "Makám, makám, makám! Jste banda slečinek s krajkovanejma punčochama, nebo co?"
Začala jsem obcházet kolem místnosti a zastavila se u prvního stanoviště. "Jde ti to celkem dobře," pochválila jsem Montgomeryho, který, jakožto fotbalista, dělal kliky jedna báseň. Level up, holenku, pomyslela jsem se, stoupla mu jednou na rameno a postupně stlačovala a uvolňovala, přesně do rytmu písničky. Montgomery tiče zaúpěl, ale jinak se žádná změna neděla. Ostatní na mě hleděli s menším údivem, ale byli na takové věci ode mě zvyklí, takže nikdo neprotestoval.
"Hele, Montgomery," zeptala jsem se po chvilce, "kolik že to uzvedneš na tý lavici?"
"Padesátku jednou rukou," zněla přidušená odpověď.
"A zvládneš šestapadesátku na zádech?" zeptala jsem se ho zvědavě.
"Jo, proč, to- JAAAÚÚÚÚÍÍÍÍÍÍ!!!!" zaječel, když jsem si mu sedla na záda a nohy složila do tureckého sedu.
"Zvládáš?" zeptala jsem se se smíchem.
"Jasně," odpověděl přidušeně. Chvilku jsem si prohlížela nehty, zamávala užaslé Henriettě, která běžela kolem, ale pak jsem ho přestala drtit a slezla z něj. "Hodnej kluk," pochválila jsem ho a šla zkontrolovat druhou skupinu. Tam jsem trochu přiskřípla škřipec Blackovi, který se snažil flákat a šla na trojku, kde poklusávaly skoro všechny holky z celé třídy. Většina to jela celkem dobře, jakožto roztleskávačky dostávají celkem zabrat, ale ani to jim nezabránilo kecat. Jak jsem si s pocitem hrdosti všimla, do debaty byla zapojená taky Henrietta, ale to hned nahradil spravedlivý smysl pro fyzičku, jak to mi, učitelé tělocviku máme.
"Holky, mákněte trochu!" křikla jsem na ně.
"Ale paňčelko, my už nemůžem!" zaúpěla Siobham, alias nefalšovaná blondýnka č. 1.
"Dokud můžete kecat, tak pořád ještě můžete," poučila jsem jí a začala klusat vedle nich. Maličko jsem zrychlila a nechala je asi pět metrů za sebou. "Vidíte? Předhoní vás i taková stařena, jako já!"
"Ale no tak, paňčelko," zamručela pobaveně Jade, nefalšovaná blondýnka č. 2. "Vždyť nevypadáte ani na šestadvacet!" Pak se na chvilku zamyslela. "A kolik vám vlastně je?"
"Hádej," pokynula jsem na ní bradou. Zbytek skupinky mi za neustálého poklusávání prohlížely obličej.
"Mno," začala Henrietta, "já bych si typla tak čtyřiadvacet."
"Já typuju třiadvacet," kývla hlavou Anita, ne taková blondýnka, jako spíš zrzka se startovním číslem 4.
"Děkuji za poklony, ale této staré ženě před vámi je již pětadvacet let."
"Paňčelko," začala najednou Kira, brunetka č. 3, "můžu mít osobní otázku?"
Pokrčila jsem rameny. "Jo, klidně."
"Máte nějakýho přítele?"
Ta otázka mě naprosto vyvedla z rovnováhy. "C-co?" vypadlo ze mě neinteligentně. Rychle jsem zapátrala po nějaké vhodné odpovědi. "Mno, abych odpověděla upřímně… ne." Rychle jsem se pakovala, než mě zasypou dalšími otázkami a zamířila na poslední stanoviště. Nikdo se tam moc neflinkal, ale zaměřila jsem se na Lewise, který sice vypadá na padavku, ale zvládne deset přítahů bez přestávky.
"Jak to jde, Lewis?" zeptala jsem se ho nevinně.
"Celkem pohoda," odpověděl lehce zadýchaně a udělal další dva přítahy. Náhle mi hlavou proběhl morbidní obrázek mučení ve středověku, kdy se mučedníkům na nohy přivazovalo závaží.
"Fakt? Tak si jich dej ještě padesát."
"A co za to?" zeptal se s úsměvem.
"Jsem učitelka a tvoje autorita. Ode mě nic na oplátku nedostaneš, na to zapomeň synku."
"A co takhle Handwalk?" zeptal se Avery, který jako kus salámu vysel vedle Lewise.
"Pokud nikdo nezkolabuje a nebude se flákat…" nechala jsem konec otevřený, takže celá věta vyzněla jako výzva. Avery se zakřenil a poslal to řevem přes celou třídu. Všichni začali jásat a ještě víc se do toho opřeli.
Měla bych si to poznamenat jako motivovač, pomyslela jsem si. Mohlo by se to ještě hodit.
"Ale jestli sebou nepohnete, nic nebude!" křikla jsem. Najednou jsem si vzpomněla, že bych už měla zapísknout na výměnu. Pískla jsem tvrdě do zářivě zelené píšťalky, která mi vysela na krku, a všechny skupiny se jakž takž prohodily. Po chvilce přehrávač přestal hrát a původní písničku nahradila Omen od Prodigy. Začala jsem poklepávat nohou do taktu a kývala při tom hlavou. Prodigy maj úžasný písničky. Montgomery dokonce začal předstírat, že hraje na imaginární kytaru, ale já ho zpražila pohledem.
Když se všechny skupiny konečně prostřídaly na všech stanovištích, nechala jsem je se ještě trochu protáhnout, aby zítra nebyli jak kus hadru a vyhlásila vybíjenou na těch posledních deset minut, což samozřejmě vyvolalo řadu protestů, jejichž hlavním podnětem byl můj předchozí slib.
"No jo, no jo," žbrblala jsem. "Ale jen pár metrů, pak končím!" Předklonila jsem se a pořádně si protáhla nohy. Pak jsem si dala pár kliků, abych rozproudila krev v rukou a prokřupala si klouby a trochu nahrbila záda. Třída ani nedutala, všichni měli oči doširoka otevřené.
Napřáhla jsem se a udělala stojku. Udělala jsem pár váhavých vzpěrů a když jsem se ujistila, že mám ruce v dobré stabilitě, začala jsem se na rukou celkem svižně pohybovat směrem ke středu tělocvičny. Po pár metrech jsem se zase postavila a zamžikala. Před očima mi lítaly barevné hvězdičky a sem tam i nějaký ten jednorožec, ale hlavní bylo, že se mi nic nestalo.
Třída spustila očekávaný aplaus spolu s tleskáním, ječením a gratulacím.
"Tak, kdo je tady boss?" zeptala jsem se teatrálně.
"Vy, paňčelko!" ozvalo se hromadné zařvání.
"Tak, a teď už padejte, dneska vás pustím dřív," rozehnala jsem je. "A v šatnách nechci slyšet žádnej bordel!"
Když se tělocvična konečně vyprázdnila, uklidila jsem veškeré kužely a vypojila jsem rádio z prodlužovačky, kterou jsem vypojila z další prodlužovačky, která byla zasunutá v zásuvce. Všechny kabely jsem pečlivě smotala a uložila do velké tašky. Tam šlo i rádio s cédéčky. Dnes byl pátek, takže jsem je tady nemohla nechat, jako obvykle. Podívala jsem se na hodiny. Čtvrt na čtyři. Možná bych mohla ještě skočit do knihovny…
"Tak jak to šlo dneska?" Z přemítání mě vytrhl cizí hlas. Podívala jsem se ke dveřím a spatřila Michaela Wagnera, svého kolegu a zároveň parťáka ve zločinu, samozřejmě obrazně řečeno. Výuku jsme spolu měly napůl, takže jsme se vlastně každý den střídali, on jednu hodinu, já většinou dvě, ale nevadilo mi to. Michael byl vysoký, mohutný, ale nemohlo mu být víc než sedmadvacet. Na sobě měl černo-bílou běhací soupravu a zelenomodré oči mu zářily pobavením.
"Ale jo, dala jsem jim dost zabrat," zakřenila jsem se. Michael si jenom odfrkl a protočil oči v sloup. "Tebe jednou vyrazí, přísahám Bohu, že tebe jednou vyrazí."
"Ale zatím nevyrazili," zasmála jsem se a hodila přes sebe svou červenou mikinu. "Měli bychom sebou hodit, jestli se odsud chceme dostat před odpoledním provozem." Mluvila jsem o neuvěřitelném počtu autobusů, aut a motorek, které budou nejméně za tři minuty startovat po celém areálu Washingtonovi Střední.
"Jo, měli bychom se vypařit," kývl Michael a prohrábl si blonďaté vlasy. Měl je trochu delší a, i když bych to nikdy nepřiznala, vypadal v tom sestřihu hrozně roztomile.
Popadla jsem tašku s rádiem a šla za ním k otevřeným dveřím. Když jsem se ujistila, že tělocvična je bezpečně zamčená, ještě jednou jsem pořádně prosmejčila všechny šatny, abych se ujistila, že tam nikdo něco (nebo někoho…) nezapomněl.
Když už bylo všechno pečlivě pozamykané a prohlédnuté, prošli jsme s Michaelem dlouhou chodbou a bing! byli jsme na malém parkovišti pro učitele.
"Takže se uvidíme zítra?" zeptala jsem se Michaela.
"Zítra je sobota," řekl Michael ironicky.
"Vždyť já vím, já vím," máchla jsem rukou. "Jen jsem myslela, jestli nechceš jít třeba na kafe, nebo něco podobnýho."
"Taky bysme mohli ještě dneska zajít do baru…" zamyslel se. "Už dlouho jsme tam nebyli…"
"Pokud nepočítáš minulý týden, předminulý týden, předpředminulý týden, a takhle bych mohla pokračovat pět let nazpátek," řekla jsem pobavenou iritací.
"Takže jako vždycky?"
"Ty chceš jít někam jinam?"
"Ne. A ty?"
"Ne."
"Takže dneska v osm," zaksichtil se a zamířil ke svému robustnímu Range Roveru. Já jsem si jenom povzdechla, zamávala mu a zamířila ke svému Harleyi zaparkovaném v koutě dvorku. K řidítkům jsem měla přivázanou helmu s koženou bundou (doslova… před zloději vás nemůže dostatečně ochránit nic) a obojí si nasadila. Kopnutím jsem nastartovala motor a vyrazila směrem ze školy. Jak jsem prorokovala, všude bylo plno aut a podobných, takže mi trvalo celých deset minut, než jsem se vůbec dostala na hlavní. Odfrkla jsem si a vyrazila směrem ke svému bytu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lea Lea | 25. února 2014 v 17:42 | Reagovat

Tak dobrý začátek, já si myslela že to bude nějaký zabiják a.. dokonale mě to rozesmálo! xD
OuO krutá tělocvikářka! Já na tělocvik moc nejsem, já bych jí tam umřela hned u klik. :-D Dokonce se bojím i míče když hrajeme voleyball.. mě se dá dokonce vyhrožovat sportem, já se ho skoro bojím.. mít JI na tělocvik, zhroutím se do mdlob. :D

2 Violette de La Fountaine Violette de La Fountaine | Web | 26. února 2014 v 19:47 | Reagovat

Tak to je skvělá povídka! :D Moc se mi líbí i styl jakým píšeš, jinak, máš moc hezký blog ^//^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama