Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Heiress - Část 2. 1/3

16. února 2014 v 10:55 | Brook J. Evanger |  Heiress

Zdar! Jak je? Mě super, máme prázdniny, takže sedím u babičky na počítači, v jednom oknu blog, v druhym Kodoku, ve třetím Xanyu a ve čtvrtym hraju Death Note Flash Game... ráj pro každého blogera! ^^
Jo, tady je další část Rue. Konečně jsem se dokopala to sem dát... ale je to děsně dlouhý! (kňučí) Měla bych si dát nějakej limit... hmpf.
No nic, já jdu z L-a dolovat informace (narážka na DNFG) a plakat při poslouchání další soundtracků! Ahoj!

Brook Josephine Evanger


PS: Ještě jedna písnička... hodí se mi to na celou kapitolu ^^


Než přišli bráchové, byla jsem se jmény hotová. Light říkal, že mám začít s nehodami a nemocemi, než se prvně vrhnu do akce. Taky říkal, že nemám zabíjet moc lidí najednou, nejprve tak tři čtyři za den, aby to nebylo nápadné a potom, až si budu jistá, že to nikdo nečeká, začít hromadně zabíjet s infarktem.
Většinu času mi zabralo vymýšlení podrobností a děkovala jsem za tak vysoký limit, jako bylo šest minut. Měla jsem všechno dokonale propracované, že by nikoho v životě nenapadlo, že to bylo něco jiného než nehoda. Ale zabila jsem jenom tři lidi, takže mi to trvalo jenom chviličku.
Když se konečně ozvalo dvojhlasné "Nazdar ségra, jsme doma!" ležela jsem už dávno v obýváku a sledovala starodávný seriál How I Met Your Mother.
"Ahoj," odpověděla jsem a dál věnovala pozornost obrazovce. Vedle mě seděl Light a znuděně pozoroval seriál.
"Jak bylo dneska ve škole, šprťáčku?" zeptal se Takeshiro a rozcuchal mi vlasy.
Pokrčila jsem rameny. "Bereme zrovna vyšší algebru. Nic zajímavého."
"A jinak?" zajímal se Takeshiro dál.
Znovu jsem pokrčila rameny. "Jinak super. Máme teď dva týdny prázdniny, takže relaxuju jak nejvíc můžu." Usmála jsem se. Nebyla to zas taková lež, spíš… polopravda.
"Jo, máš vážně kliku. My musíme do školy…" Takeshiro se odmlčel a pozoroval seriál.
"Brácha, půjdeš mi pomoct s úkolem?" ozvalo se z jídelny Nikamarovo volání.
Takeshiro obrátil oči v sloup. "Už jdu, Niko."
"Nechcete s tím pomoc oba?" nabídl se Light.
Nenápadně jsem si dala nohy nahoru a přitom ho kopla.
"Tak já jdu pomoct tomu mentálovi," řekl Takeshiro a odešel z obýváku.
Já jsem se mezitím dodívala na HIMYM a ignorovala Lightovi poznámky, jaká je to nuda/úchylárna/kravina. Ještě několikrát jsem ho kopla, a když si nedal pokoj, ucpala jsem mu pusu mandarinkou, která ležela v míse na stole.
Light si vyndal mandarinku z pusy a zahleděl se na ni. "Ani nevíš, jak dlouho jsem se na tenhle okamžik těšil," řekl mi a pak si k mému obrovskému údivu nacpal celou mandarinku, i s kůrou, do krku. "Konečně něco šťavnatého, jak rád říká Ryuk."
"Ryuk? O něm jsem taky četla," řekla jsem bez rozmyslu, ale pak jsem se zarazila. Zapomněla jsem, že Lighta nikdo nevidí a že ve vedlejší místnosti sedí mí dva bratři.
"Říkalas něco, ségra?" zavolal Nikamaro.
Díky bohu byla televize dost nahlas, že neslyšeli, co přesně říkám.
"Ptám se, jak vám to jde," zavolala jsem nazpátek.
"Docela fajn, dík za dotaz," odpověděl mi Nikamaro.
Jelikož už nebylo víc na co se dívat, vypnula jsem televizi a vyběhla nahoru s Lightem v patách.
V pokoji jsem skočila na pohovku, která byla ve skutečnosti rozkládací postel. Přitáhla jsem si za popruh batoh a vytáhla rozečtenu knížku. Přečetla jsem jen pár stránek, ale nemohla jsem se soustředit a slova mi proudila před očima, aniž bych postřehla jejich význam.
Po chvilce jsem si uvědomila, že nemůžu myslet na nic jiného než na Death Note. Vstala jsem a šáhla do škvíry pod stropním trámem, kam jsem jí schovala s tím, že pro ni brzy najdu lepší úkryt. Pod Lightovým nesouhlasným pohledem jsem jí otevřela a přečetla si nejdřív pravidla a potom i ty tři geniálně promyšlené smrti, které jsem tam napsala. Měli zemřít přinejmenším až za pár hodin, ale já se nemohla zbavit mírně provinilého pocitu. Ale ne, nemůžu si dovolit soucit. Tihle lidé byli špatní a smrt si zasloužili. Bez nich bude světu líp.
"Neměla by jsi jí vytahovat," ozval se konečně Light. "Někdo by mohl přijít a kdyby tě s ní našli, měla by jsi co vysvětlovat."
"Máš pravdu," souhlasila jsem a znovu Death Note ukryla. Chvilku jsem přecházela z jednoho konce pokoje na ten druhý, až jsem se nakonec zastavila. "Já na ní nedokážu přestat myslet!"
"Něčím se zabav, běž se učit, brouzdat po internetu, cokoliv," pokrčil Light rameny.
"Tobě se to řekne," ušklíbla jsem se, ale pak uznala, že má pravdu.
Měl vždycky pravdu.

Probudilo mě zadrnčení telefonu. Slepě jsem zamrkala, přesvědčená, že ten zvuk je ještě z mého snu. Stačilo se mi vůbec o něčem zdát? Měla jsem pocit, že jsem usnula teprve před pěti minutami. Hlava mi třeštila, končetiny jsem měla jako z olova a oči jakoby potažené nějakou horkou fólií.
Druhé zazvonění mě ale přesvědčilo, že jsem zpátky v realitě. Zaklela jsem a začala slepě šmátrat po nočním stolu. Kam jsem ho jenom mohla dát? Včera večer jsem si v nich přece četla mezinárodní noviny… Sakra, kam se poděl? Konečně jsem mobil nahmatala. Ani jsem se nepodívala, kdo volá, zmáčkla jsem zelené tlačítko a přiložila si telefon k uchu.
"Ruesaki u telefonu," zamumlala jsem obvyklou telefonickou formulku. Zamžourala jsem do okna, kterým do pokoje pronikalo světle šedé světlo. Včera jsem zapomněla stáhnout rolety. Ach jo, už začínám zapomínat na věci…
"Ahoj Rue, tady táta," ozval se z telefonu tátův hlas.
"Ahoj tati," pozdravila jsem a pořádně zívla. Sakra, potřebovala bych ještě pár minut spánku. "Proč voláš?"
"Abych se přesvědčil, že už jsi vstala," odpověděl mi zlomyslně táta.
"Ale jo, já už jsem hodiny vzhůru."
"Lhát se nemá," napomenul mě táta, ale pak se uchechtnul. "Hádám, že jsem tě právě vytáhnul z postele, je to tak?"
"Do černýho," zamumlala jsem a protřela si pěstí oko. Bolelo mě celé tělo, šlachy vrzaly a svaly jsem měla jako na skřipci. "Ale přece nemůže být tak pozdě."
"Víš vůbec, kolik je hodin?"
"Hm... něco okolo... půl devátý?" hádala jsem. Včera jsem šla spát ve tři, takže jsem si nasadila hodně vysoký limit.
"Čtvrt na dvanáct, děťátko, ale odpustím, protože každý den vstáváš v pět a teď si zasloužíš odpočinek. Ale doba na relax už uběhla, takže koukej vylézt z pelechu a dělej něco prospěšného vlasti!" poručil táta.
"A to jest co?" zeptala jsem se a vstala. Potom jsem se málem zase zřítila, ale ustála jsem to. "A upozorňuji, že tu pauzu vážně potřebuju."
"Třeba dělání úkolů," řekl přímo ďábelským hlasem. "Nebo můžeš zamést."
"Tati, mám prázdniny a zbývá mi ještě jeden týden a tři dny," protočila jsem oči a odšourala se na olověných ke skříni. Jedním pohybem jsem jí otevřela a sjela všechny fochy pohledem. "A zametala jsem předevčírem, takže to si taky můžu odpustit."
"Tak můžeš... hm, co vy mladí vlastně děláte?"
"Nemůžeš mít ponětí," odpověděla jsem s hihňáním a rozhodla jsem se pro látkové pruhované legíny a červené triko s nápisem 'Carpe That Fucking Diem'. "Ale já asi budu cvičit na kytaru. Soma-sensei říkala, že bych si měla na zimní koncert připravit nějakou pecku."
"Nezapomeň si jí ztlumit," připomenul mi táta. "Sousedi říkali, že jestli uslyší třeba jen drnknutí, půjdou s tím na policii."
"Což je paradox," dokončila jsem.
Ve sluchátku to chvíli šustilo, byli slyšet rozčilené hlasy a pak se znovu ozval tátův hlas.
"Už musím, děťátko. Vypadá, že někdo potřebuje moji nezměrnou, nekonečnou inteligenci, takže já letím. Měj se, hezky cvič a nezapomeň dojít s Momoem! Měj se!"
Telefon ochluchl.
Položila jsem mobil a znovu pořádně zívla, až jsem si málem vykloubila panty. Podrbala jsem se na zacucháné hlavě a rozhlédla se po pokoji. Light tu nebyl. Moc by mě zajímalo, kam tak poránu - vlastně v poledne - letěl.
Jinak byl pokoj až podezřele čistý, až na postel, která vypadala, jako by v ní nocovala smečka něčeho velmi mohutného. S drápy. A ve spaní to sebou cukalo jako šílené.
S myšlenkou, že ustelu až potom, a odebrala jsem se za paraván z tmavě oranžového hedvábí a černé krajky. Jednou jsme ho s mámou našly v jednom starožitnictví za až nepříčetně nízkou cenu. Po chvilce smlouvání jsme přidaly ještě pár Yenů, ale i tak to bylo pár šupů. Do mého starobyle zařízeného pokoje se úžasně hodil.
Když jsem se převlékla, ustlala jsem si postel a šla si vyčistit zuby a učesat tu koudel, kterou zformovaly moje jinak dočista nenáročné vlasy rovné jako hřebíky. Snad to nebude moc tahat, ale když chce být člověk královnou, musí taky jako královna vypadat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Krystý Krystý | Web | 16. února 2014 v 12:40 | Reagovat

Krása!Ta anketa je strašná já mám tři oblíbený Avengeri a jak to mám udělat? (Stark,Barton,Rodgers) :D

2 Marille Marille | 16. února 2014 v 12:52 | Reagovat

To je tak nehorázně boží! Z prvních dvou částí mě skoro mrazilo. Úplně z toho dýchá atmoška Death Note! Nutně potřebuju další část, protože jsem se asi právě stala závislou :D Takže koukej makat :D Už se tak hrozně těším na ten souboj mozků a detektivů a vůbec ^^ (A taky se strašně těším na L, ale to je vedlejší :D)

3 Brook J. Evanger Brook J. Evanger | 16. února 2014 v 13:01 | Reagovat

[1]: Děkuju ://) S tou anketou ti asi nepomůžu, prostě toho, koho máš nejradši XD

[2]: Jéé, díky ://) Vážně? A mě připadá, že to opravdový Death Note nesahá ani po kotníky...
Děkuju :-) Jasně, už letím písati :-D
Upřímně, já taky. Tohleto kecání mě děsně nudí... -.- Potřebuju nějakou akci... -.-
Neboj, L tam ještě bude!

4 Xanya Xanya | Web | 16. února 2014 v 14:12 | Reagovat

Mandarinky! Závislost našeho ďábelského Shinigami byla odhalena! :-D Ale udivuje me,že to sežral i se slupkou,i když u něj se dá čekat všechno.
Dva bráchové? Tak to chraň bůh(nejsem věřící,jen si na něj ráda stěžuju). Já nepřežívám ani jednoho natož dva takový paka,který si všimnou když mluvíš sama se sebou. Můj brácha už by to snad ani neřešil,po všech těch letech. Ani on není zrovna mentálně v pořádku,jednou po mě hodil židli. -.-
Jinak souhlasím s Marillkou,přijde mi to jako Death note,prostě ten styl psaní a tak. :)
Matsuda,takovýho tatíka bych fakt nechtěla,vzbudit mě a ještě takový rozkazy. :D I když ten můj mi v pondělí ráno,sedm třicet oznámí: neměla bys jít do školy? když mi nezazvonil budík. O.o
Tebe to asi fakt chytlo,když to děliš na části,taky jsem to chtěla někdy zkusit,ale radši to zkrátím a odfláknu. xD Hodně dlouhý píšu spíš jednorázovky. :))
Rue má dobrej pokoj,taky bych chtěla. Ale ještě víc to Death note! Taky bych nemyslela na nic jinýho,prostě ignorace Lighta a jde se psát. :-D Muhehe. Ale mám takovej pocit,že si od něj dlouho rozkazovat nenechá. :D A snad jí nezačne nabízet Shinigami oči.
Těším se na další,tuhle povídku zbožňuju takže piš,piš,piš! :D

5 Brook J. Evanger Brook J. Evanger | 16. února 2014 v 14:32 | Reagovat

[4]: Mandarinky... jen mě tak napadly... ale závislost to nebude :-D Jenom po pár letech zase nějaký normální ovoce XD I se slupkou, no jasně! I když je to hořký a plný chemikálií, ze kterých ti může narůst třetí oko XD
Jasně! To je taky důležitý do příběhu... kdo by se zajímal o tu malou holku, když tam jsou dva skoro dospělí podezřelí? Muhahaha...
Take a Niko jsou docela všímaví, no :-D Házel židlema? Chudáčku... <(
Fakt? To už vážně musíte kecat, protože mě to připadá absolutně nedeathnoteovský :-D
Matsudu jsem vytvořila trochu podle svého táty XD Když jsem nemocná, tak taky volá, jestli už jsem vzhůru, a když nezním moc nemocně, tak mi řekne, že mám uklidit kuchyň nebo tak nějak XD
Sedm třicet, to my už musíme jít na autobus :-D Klikaři...
Jo, strašně mě to chytlo :3 Vždycky napíšu asi deset stránek ve Wordu a pak se divím, že se mi to sem nevejde XD Náhodou, ty píšeš dost dlouhý, vždycky mi to docela trvá, než to přelouskám :-) A jednorázovky jsou ještě delší XD
Já taky. Proč si vždycky vymyslim něco, co v životě nemůžu dostat? Hmpf. My life stinks. Jasně, příště si k Vánocům požádám mamku, jestli by mi to někde nemohla sehnat XD Nebo budu lítat po vysoký hoře (čím blíž k obloze, tím líp) a budu řvát "Ryuku! Halóóó! Já jsem tady! Dostaneš jabka! Puťa puťa!" XD
Rozhodně ne, v další části se kvůli tomu pěkně poštěkaj XD
Děkuju ://)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama