Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Starry Creatures, Kp. 2 - Já nic nevim, já už vážně nic nevim...

18. ledna 2014 v 19:21 | Brook J. Evanger |  Starry Creatures
Aloha, lidi! Tak jsem tady s druhou kapčou Hvězdců, teďka z pohledu Gabíka. Ten začátek je trochu divnej, ale potom už to docela jde :D
Jo, zapoměňte na všechno co jsem předtím řekla o pohledech. Právě jsem dokončila Robertův pohled a teď píšu Melaniin, a potom to bude určitě zase někdo jinej, takže to asi vzdam :D
Jo lidi, jen tak pro zajímavost a aby čtení přibývalo; doufám, že Roba opravdu milujete, protože mě to za něj vážně chytlo. Normální dýlka kapitoly - tři a půl stránky. Robův pohled - čtyři a třičtvrtě! Yééééy!
Tak jo, jdu zase vychladnout...
Jen tak mimochodem, s Rox zase sledujem nový anime! Ano, už jsme zase závislý... já vám u nás fakt nevim :D Tentokrát to je Familiar of Zero (Ve Službách Nuly), který jsme k Vánocům dostaly jako mangu. Zajímalo nás, jak to vypadá v barevnym a pohyblivim, tak jsme si to pustili a... je to super :D Sice ne tak dobrý jako manga, ale stejnak dobrý!
Tak já už padam, čauky!

PS: Trochu jsem Gabíkovi změnila přímení... ♡ Lawliet ♡... Hádejte kdo?
PPS: Ano, hádáte správně, ať už hádáte jakkoliv :D L...♡ Cute one :D
B. J. Evanger



Tma. Obklopovala mě tma a já neměl sílu jí vzdorovat. Ale… bylo na tom něco divného. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil co; byl jsem sám. Poprvé v životě jsem byl sám a, upřímně, byl to… nádherně osvobozující pocit.
Ano, vážně, žádný podivný tlak za čelní kostí, žádný pocit, jako by mi protáhli mozkem kus namočené vaty… samota. Líbila se mi.
Napadlo mě, jestli nejsem mrtvý. Chtěl jsem se rozhlédnout kolem, jestli neuvidím něco jako bílé světlo na konci tunelu, ale zjistil jsem, že nemůžu pohnout hlavou. Hm. Takže mrtvej asi nejsem, smrt by určitě nebyla tak nepohodlná, že by se člověk nemohl hýbat.
Začal jsem se zaobírat myšlenkou, jestli po smrti dostane člověk nějaké "nehmotné" tělo, třeba něco jako duši, ale pak jsem zaslechl ty hlasy.
"Myslíš, že to přežije?" Hlas byl velice ustaraný, pravděpodobně ženský. Měla velice podivný přízvuk a já jsem si uvědomil, že mluví jakýmsi cizím jazykem, kterému nějakým zázrakem rozumím.
"Srdce stále bije." Teď promluvil někdo jiný, hlas měl velice hluboký, ale měl stejný přízvuk. Přirovnal bych si ho k nějakému dědovi s půlmetrovým plnovousem, nebo k nějakému hromotlukovi.
"No ano, ale to neznamená, že nezemře!"
"Já nikdy neřekl, že by to mohl přežít, já říkám jenom, že srdce stále bije."
"Taky nás to stálo dost sil." Třetí hlas zněl mladě. A… ano, byl to taky muž. "Měl třikrát zástavu srdce. A málem vykrvácel, než jste ho našli." Na konci zazněla tichá výtka. Hm, takže tenhle muž by mohl být doktor.
"Ještěže šel Jonathan právě okolo a zavolal pomoc," oddechla si žena a výtku nebrala na vědomí.
"Myslela jsi 'Ještěže si Jon šel právě v tu chvíli zakouřit', ne?" rýpnul si hromotluk.
"Ale kluk je živej, teda aspoň skoro živej, takže z toho Jon vyplave s medailí, a ještě všem večer zaplatí panáka, uvidíš," setřela ho žena.
Hromotluk si odfrknul a pak bylo chvíli ticho, rušené jenom pravidelným zvukem měřiče srdeční činnosti.
"Ale stejně si nedokážu vysvětlit, jak nám jeho perla mohla proklouznout!" vybuchla najednou žena.
"Prohledal jsem záznamy, ale poslední bílá liščí perla byla do vesmíru vypuštěna v roce 1843," přikyvoval doktor. "Netuším, který nekompetentní blb měl zrovna službu v archivu, že nezapsal takovouhle důležitou věc."
"Třeba Jon po pěti panácích," rýpnul si hromotluk.
"Co máš pořád proti Jonathanovi?" vyjela na něj žena. "Běž se vyspat, jo?"
"Máš pravdu, při tom zásahu a přeletu Atlantiku jsem toho moc nenaspal," souhlasil korba. "Vy už na tu mrtvolku dohlídnete, že jo?"
Ozvalo se plesknutí, jak ho žena práskla přes ruku.
"Už padej, ty komiku, jo?"
Ozvalo se šoupání židle, potom těžké kroky a nakonec otevření a zavření dveří.
"Uf, už je pryč, blbeček," oddechla si žena.
"Nemusíš být tak přecitlivělá, Melanie," sjel jí doktor. "Montgomerry se jenom snaží nadlehčovat situaci."
"Tak to jí nadlehčuje pěkně debilně," odsekla žena. "Já se na rozdíl od něj o tohohle kluka bojím."
"A proč?" zajímal se doktor.
"Já nevím, asi proto, že jsem matka. Bojím se o všechny hvězdecké děti," povzdechla si žena. "Navíc je toho poslední dobou na mě moc. Soláři chtějí oficiálně vyhlásit válku, protože prý máme jedno jejich dítě jako rukojmí, což nemáme, holka mi pomalu začíná dorůstat do věku, kdy se stane členkou armády, o Harrym a jeho skupině už nemáme dva týdny ani správu a celý je to prostě na hovno."
Hned jak to žena vypustila z pusy, prudce vydechla.
Doktor se uchechtl.
"Promiň," omluvila se mírně zhrozeně žena.
"Ne ne, máš docela pravdu," odvětil jí. "Dvojčata už taky půjdou brzo na vojnu a za pár měsíců má přiletět naše druhá perla, takže se taky bojím."
To mě zarazilo. Jak mohl mít děti? Podle hlasu mu nebylo ani dvacet pět.
Žena si znovu povzdechla. "Proč vlastně do armády berou i Mláďata?"
"Záleží na tom, kdy ukončí studium a hlavně na věku. Třeba tvojí holku by na vojnu nevzali, pokud by to nebyl případ nouze, který teď je. Myslím, že je berou až od patnácti, potom pojedou na zacvičovací tábor a potom fuíí! do uniforem a na cvičiště pro vojíny."
"Ach jo. Nejradši bych všechny ty děti vzala, strčila je do podzemního krytu a bojovat šla sama, třebaže oslabená," řekla smutně žena.
Armáda? Mláďata? Perly? O čem to ti lidi sakra mluvěj?
"Já taky."
Po chvilce se žena znova ozvala; "Tenhle taky vypadá, že co nejdřív půjde bojovat."
"Pokud se někdy probudí," řekl doktor s temným humorem.
"Jeden Montgomerry odešel a druhej přišel! Co vy chlapi máte pořád s tím umíráním?! Tenhleten se probudí a hotovo!" peskovala ho žena rozhořčeně.
Doktor se zahihňal. "No jo, já už půjdu. Mám ještě zaučování začínajících doktorčat," uchichtl se vlastnímu vtipu.
"No jo, jen padej. Alespoň kolem sebe nebude mít partu dementů, až se probudí," souhlasila žena ještě trochu podrážděně.
"Snad se tady ještě potom zastavím," slíbil doktor a odešel pryč.
Tak jsem zůstal s ženou v pokoji sám. Chvilku se nic nedělo. Potom žena zívla (jak jsem odhadnul podle zvuku) a postavila se (jak jsem taky odhadnul podle zvuku). Ozvalo se klapání podpatků, jak přešla po pokoji a potom zase zpátky. Po pár minutách pochodování se znovu vrátila k židli a posadila se.
"Víš, taky by ses už moh' probudit," zabručela netrpělivě.
"To bych mohl, ale nemusím," odpověděl jsem jí chraplavě a otevřel oči.
Žena nevypadal moc překvapeně. "Ty jseš vzhůru celou dobu, že jo?"
"Jo." Vzepřel jsem se na loktech a podíval se po místnosti. Jak jsem předpokládal, byla to nemocniční místnost, celá bílá a jediné kousky nábytku byla postel, nějaké přístroje vedle ní a dvě židle. Jednu z nich už okupovala žena. Byla velice zvláštního zjevu: měla tmavě blonďaté vlasy stáhnuté do dlouhého vysokého ohonu a zářivě zelené oči, které vypadali, jako by za nimi hořel malý ohýnek. Tvář měla poměrně úzkou, rty plné a nos malý. Prostě a jednoduše vypadala jako modelka. Měla na to i správný věk; nevypadala, že by jí bylo víc jak třicet. Odhadoval jsem tak dvacet sedm.
"Proč na mě tak koukáš? A lehni si," poručila mi starostlivě.
"No, říkala jste, že máte patnáctiletou dceru a zatím nevypadáte ani na dvacet pět," odpověděl jsem popravdě.
"Tvoje zmínka o tom, že mi je dvacet mi nesmírně lichotí, ale ano, mám čtrnáctiletou dceru."
Chvilku jsme mlčeli a žena si mně se zájmem prohlížela.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se nakonec.
"Gabriel Remus Lawliet," odpověděl jsem pohotově. "A vy?"
"Melanie Zora Evangerová," usmála se na mě. " Kolik je ti let?"
Zamyslel jsem se. "Asi sedmnáct, nevím."
"Nevíš?" nadzvedla Melanie obočí.
"Hm-hm," zavrtěl jsem hlavou.
"Promiň, že se tolik ptám, ale co jsi dělal v bezvědomí u kolejí, obklopený Soláry?"
Zarazil jsem se. "Kdo jsou Soláři?"
Melanie se zadívala z okna. "Soláři jsou druh savců, kteří se téměř neliší od lidí, ani od nás, Hvězdců. Je jich hodně, sice míň než lidí, ale o mnoho víc než nás. Jejich druh ze srdce nenávidí ten náš, i když nikdo, a možná ani oni sami, neví proč. Mají velmi silné schopnosti, ale protože jsou o hodně slabší než mi, loví ve "smečkách"," naznačila do vzduchu uvozovky, "a zaměřují se hlavně na mláďata. Solár by v životě nešel samotný proti Hvězdci. Tak, tohle je stručné shrnutí."
"Takže… já jsem ten… Hvězdec?" zeptal jsem se zmateně.
"Neboj se, tvůj mentor ti všechno vysvětlí," usmála se na mě Melanie.
"A nemohla by jste být mým mentore… vy?" zeptal jsem se a okamžitě čekal na hnusnou poznámku ve své hlavě. Nic se však neozvalo.
Melanie se rozesmála. "O tom rozhoduje někdo jiný, ale mohla bych se přimluvit." Mrkla na mě. "Ale teď zpátky na začátek; co jsi na té louce dělal?"
V mysli jsem se vrátil zpátky na šedou louku, proťatou černými kolejemi. Zaváhal jsem, jestli jí to chci říct. Ale Melanie mi byla velice sympatická, ale úplně jsem jí nevěřil. Hm, ale já vlastně nevěřil vůbec nikomu.
"Chtěl jsem skočit pod vlak," zamumlal jsem a byl jsem rád, že ležím a ona mi moc nevidí do obličeje.
Místo reakce "A proč jsi se chtěl proboha zabít?!" na mě čekal jenom smutný povzdech a pohled plný porozumění.
"Aha. Neboj se, já to chápu. Nebyla to tvoje vina."
Zarazil jsem se. "Vy… vy o něm víte?" zašeptal jsem.
"O kom?" odpověděla mi Melanie zmateně.
Chtě nechtě se mi ulevilo. Něco mi říkalo, abych jí o Rafaelovi nepověděl.
"Ale o nikom," povedlo se mi napodobit bezstarostný tón.
Melanie se usmála. "No… nemáš hlad? Byl jsi tři dny v kómatu, a jak říkal náš všemi milovaný doktor Hans Sebastian Feuerwehr, měls třikrát infarkt a málem jsi vykrvácel, takže bys možná rád něco zďobnul."
Už jsem chtěl odpovědět ne, když můj žaludek vydal zvuk ne nepodobný řvaní Velociraptora z Jurského Parku.
Nejistě jsem se usmál. "Jo, mohl bych něco sníst."
"Tak počkej, přinesu ti nějakej malej dobrej gáblík. Jo, a Remi?"
"Ano?"
"Přestaň mluvit jako právník."


(2:37 - KIRA! Yéééy!)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Xanya Xanya | Web | 19. ledna 2014 v 23:50 | Reagovat

Wow,těch pohledů je docela hodně tak snad se v tom neztratím. :D Ale na Robíka(jop,já všechno musím zkracovat) se těším. Ty jeho představy nebo vidiny by mohly být zajímavý. :))
No,jsem docela zvědavá co jsou všichni ti lidi zač,protože když někdo chtěl skočit pod vlak a reakce není: proboha,proč?! tak to musí být nějací exoti. :-D
Já teda vůbec nevim kolik píšu stránek,prostě píšu a ono se to nějak vyvrbí. Ale mám celkem širokou stránku takže mě štve když to vypadá,že jsem toho napsala málo. :D
Death note ending. :3 Ten u posledního dílu byl úplně nejvíc smutnej,zrovna jsem oplakávala Lightovu smrt a oni mi tam jako pustí tohle?? Jo,když už jsme u toho DN,tak se musím pochlubit-včera jsem si koupila mangu druhý a třetí díl. První neměli,ale všechny ostatní až do osmičky nebo sedmičky jo,ale tak prachatá nejsem,abych si je mohla dovolit všechny náraz takže budu kupovat po kouskách. XD Skoro,ale lituju že jsem s tím začala,protože vím jak to skončí. :'(  Ale je to hrozná sranda to číst z prava do leva,občas na to sice zapomenu a pak čumím co to zase čtu,ale většinou si to brzo uvědomím. Po hodině. :-D Protože manga,kterou jsem doteď četla asi nebyla tak úplně manga,protože byla napsaná normálně-divný. Ve službách nuly neznám,ale asi se mrknu nebo si to přečtu. :-D
Těším se na další. :))

2 Brook J. Evanger Brook J. Evanger | Web | 21. ledna 2014 v 19:54 | Reagovat

[1]: Neboj se, vždycky do kecání napíšu, z kterýho je to pohledu :-D Rob- už teď moje oblíbená postava *shark smile* Jo, vidiny tam taky někdy, jestli někdy budu mít dost představivosti, abych to vysvětlila :-D
Vysvětlím, vysvětlím *another shark smile*
Já to mám přesně propočítaný od Wordu :-D U mě mně zase štve, že stránku máme strašně úzkou... -.- Je to prostě děsný. -.-
Tenhle ending prostě miluju, i když se mi trochu víc líbí Alumina a The World :-D Ale What's up people?! je taky dobrý...
Přesně! Já tam málem bulím a oni tam pustěj ještě takovou slaďoučkou smutňoučkou písničku, která mě rozbulí ještě víc! A ta Misa tam...
Ty klikaři! My se ségrou taky šetříme, už máme víc jak padesát Euro a dvě stovky v korunách... *third shark smile* Už se těším na duben, až zase pojedem do čech... Vezmem Čerňák útokem!
Já už jsem si na zprava doleva zvykla, teď se mi dokonce stává, že když čtu něco normálního, přeskočej mi oči na pravej horní roh :-D
Ve službách nuly je super, i když trochu slaďák - je to spíš tak trochu pro holky, ale jinak super!
Děkuju ://)

3 Lea Lea | 26. ledna 2014 v 12:04 | Reagovat

Oho! To je úplně úžasné! Moc se mi to líbí, nejraději bych četla do nekonečna. :D Pokračuj, a co nejdřív! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama