Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Heiress - Část 1. 1/2

28. ledna 2014 v 19:47 | Brook J. Evanger |  Heiress

Máme tady posvátné datum, 28. Ledna a mě nenapadlo nic symboličtějšího, něž publikování první části Heiress (jak jsem to pojmenovala). Když se na to tak dívám, nemám pořád s tím děděním? Nejdřív Legacy, pak Heiress... příští povídka se bude jmenovat Inherted, už to vidim... -.- Takže tady je moje úžasně divná povídka, užijte si jí! Snad to nebude moc dlouhý... víc jak tři tisíce znaků, co myslíte?

Brookie J. Cookie Evangerová

EDIT: Aaaarghhh, je toho moc... jdu to někde inteligentně rozdělit.
EDIT podruhé: Aaargh, já tak nesnášim Word...



Nikdy jsem si nepřipadala ničím výjimečná. Jasně, byla jsem z mé třídy ve všech předmětech nejlepší, ale já to jako kdovíjaké požehnání nebrala. Jenom jsem rychle pochopila, co se má dělat. Také jsem docela obstojně hrála na kytaru a zpívala jako slavík, ale to jako nějakou velkou zvláštnost nebrala.
Prostě normální náctiletá holka z docela bohaté rodiny.
Měla jsem ale výjimečnou rodinnou historii. Kdo by se mohl pochlubit, že jeho strýc byl největším masovým vrahem v lidské historii? Nebo že jeho otec zachránil nejlepšího detektiva na světě?
Jmenuji se Ruesaki Matsuda. Je mi třináct let a bydlím spolu s mámou, tátou a dvěma bratry v Tokyu, v Japonsku. Mým strýcem byl Light Yagami, též známý jako Kira. Můj otec o tom ví všechno, protože spolupracoval na jeho vyšetřování. Mé dva bratry tátova minulost moc nezajímala, ale já o tom případu vím víceméně úplně všechno. Milovala jsem, když jsem se usadila na kobereček před krbem, táta do křesla a začal mi o něm vyprávět. Znělo to tak neskutečně, všichni ti bohové smrti, ďábelské sešity, které dokázali zabíjet, jenom když se do nich napsalo jejich jméno, o očích, které dokázali vidět vaše jméno a zbývající dny života a hlavně můj geniální strýc, který stál uprostřed toho všeho a s nebeskou lehkostí všechno korigoval. Vždycky jsem ho nesmírně obdivovala, ale bála jsem se to říct, protože táta o něm vždycky mluvil s takovou záští a nenávistí, že jsem radši ani necekla. Ale ve skříni jsem měla nástěnku, na kterou jsem si připíchla všechny novinové články, ve kterých se o Kirovi zmiňovali. Bylo jich docela hodně.

Nehody, nebo sériový vrah?

Masový vrah se lokalizuje v Japonsku

Japonská policie zformovala speciální komando, údajně vedené legendárním detektivem L!

Pohřešuje se snoubenka agenta FBI

Druhý Kira na scéně!

Misa Amane je zadržována za údajné napomáhání Kirovi

Nejlepší detektiv světa je mrtvý

A podobné, dokud to všechno nekončí velkým článkem "KIRA BYL 28. LEDNA 2013 ODHALEN A ZABIT!"
Tenhle mám přímo uprostřed nástěnky. Přečetla jsem ho asi pětsetkrát. Do podrobností moc nezacházeli a já nesnáším nic tak jako nevědomost nebo neúplné informace a tak jsem se jednou táty zeptala, aby mi o osmadvacátém lednu 2013 pověděl. Moc se mu nechtělo a říkal, že z toho budu mít noční můry, ale já jsem ho přemluvila. Tak mi o tom příšerném dnu řekl. Začalo to docela nevinně, že jsem se až divila, proč mi to nechtěl říct. Normální tajné setkání mezi detektivy a jejich týmy. Po chvilce mi vyprávění připadalo trochu nezáživné. Pak se ale táta dostal k Mikamimu a to jsem se celá napjala. Nikdy v životě mě nenapadlo, že táta v tom skladišti skoro zemřel. Hltala jsem každé jeho slovo, jak Near pozval Mikamiho dovnitř a potom, co vyšlo najevo, že černý sešit nefunguje, vysvětlil svůj plán, a jak… obvinil Lighta, že je Kirou. Light se přiznal.
Tam chtěl skončit, ale já ho tak dlouho prosila, až mi vypověděl i tu druhou, mnohem zajímavější, krvavější a ošklivější část příběhu. S otevřenou pusou jsem poslouchala o tom, jak Light málem zabil Neara a jak ho táta… střelil.
Někdy v téhle chvíli jsem začala potichu brečet, ne kvůli tomu, že bych byla vyděšená tím, co táta udělal, ale proto, že mi bylo strýce hrozně líto. Když to máma uviděla, rychle mě objala a zaječela na tátu, co mi vypráví takové horory. Já jsem se tátu snažila bránit, ale stejně se kvůli mně pohádali. Já jsem jenom seděla na posteli a provinile poslouchala, jak se hádají. Od té doby už mi táta nic o případu neřekl, i když jsem ho prosila.
Tak jsem se o tom dopídila sama. Jak jsem řekla, nic nesnáším víc než nevědomost. Když byl táta v práci a máma šla s klukama na třídních schůzkách, zapla jsem tátův jinak přísně střežený počítač, naheckovala jsem všechna hesla, a tam bylo, v hlášení, všechno. Dozvěděla jsem se, že Light zabil vlastního otce, tedy mého dědečka, Soichira Yagamiho a rovnou dva geniální detektivy - L-a Lawlieta a Mihaela Keehla. Dvacátého osmého ledna tam byla popsaná každá minuta. Téměř bez dechu jsem klouzala z řádku na řádek a ani jsem si nevšimla, že mi po tvářích zase kloužou slzy. Bylo mi strašně líto Lightova zoufalého útěku a potom sebevraždy.
Než se kdokoliv vrátil, měla jsem všechno o vyšetřování přečtené a rozhodla se, že pro mě nebyl Kira padouch, ale hrdina. Ale to nic nemění, že to, co dělal, bylo špatné.
To bylo před dvěma lety. Od té doby jsem se změnila, mé rozhodnutí však nikoli. A pak, v říjnu 2031, se to stalo.




Šla jsem po ulici, na uších sluchátka a v duchu zpívala spolu se zpěvačkou, zachumlaná v dlouhém kabátu. I na podzim byla velká zima, a kolem mě se proháněl ledový vítr a cuchal mi vlasy. Byl pátek odpoledne a já šla liduprázdným parkem domů. Tašku jsem měla skoro prázdnou, většina učitelů byla natolik milosrdná, že nám na dvoutýdenní prázdniny nedali žádné domácí úkoly. V duchu jsem se radovala, dva týdny absolutního volna, přerušené jenom malou přestávkou na vypočítání pár jednoduchých matematických rovnic.
Písnička skončila a já sáhla do kapsy, abych vypla mobil. Písničky mi dost vybíjely baterku.
Sundala jsem si sluchátka z uší. Okamžitě do nich udeřilo spílání větru. Naklonila jsem hlavu. Ráda jsem poslouchala vítr.
Na stromy nade mnou usedali černé vrány a zlostně krákoraly. Pousmála jsem se a prudce máchla rukou. Všechny vrány odletěli, kromě jediné, větší než ostatní. Měla rudé oči, které vypadali na vránu až nepřirozeně inteligentně. Usmála jsem se na ní. Byla mi sympatická, pokud se o vráně dá říct, že by mohla být sympatická.
Něco mě napadlo. Zastavila jsem se a shodila ze zad batoh. Chvilku jsem se v něm hrabala a potom vytáhla jablko, které mi zbylo ze svačiny.
"Dáš si?" zeptala jsem se a ruku s jablkem natáhla. Asi jsem musela vypadat jako blázen.
Vrána jakoby radostně zakrákala a snesla ze stromu a k mému příšernému leknutí mi usedla na předloktí a labužnicky se pustila do jablka. Překvapeně jsem zírala, jak se vůbec nebojí. Opatrně jsem natáhla druhou ruku a pohladila vránu po zádech. Nevypadala, že by jí to vadilo a dál se ládovala jablkem.
"Ty jsi mi ale divná vrána," podivila jsem se, ale dál jí hladila.
Vrána se na chvilku přestala zabývat jablkem, otočila se na mě a zahleděla se mi přímo do očí. V tom rubínovém pohledu jejích zlých očí bylo něco… známého.
Vrána znenadání zakrákala, roztáhla křídla a s mohutným odrazem odletěla. Zmateně jsem se podívala na rukáv, kde ještě před chvíli seděla, kde se teď skvělo osm trhanců od jejích drápů a na jablko, které bylo z poloviny pryč.
Ta vrána musela mít hlad.
Shýbla jsem se pro tašku, hodila si jí na záda a chystala se odejít pryč, když jsem uslyšela ten hlas. Byl mladý a sladký jako med, typovala bych tak nějakého mladého muže.
"Počkej…"
Prudce jsem se rozhlédla, kdo to mluvil, ale nikoho jsem neviděla.
To byl jenom vítr, utěšovala jsem sama sebe, i když jsem věděla, že ne. Znovu jsem vykročila.
"No tak, počkej přece…"
Nezdálo se mi to. Někdo tady byl. Začal ve mně hlodat strach, který mi nakazoval, abych se rozběhla domů a neobracela se. Ale zbytek, což byla většina, byla zvědavá. Navíc jsme měla ráda strach.
"Kde jsi?" zeptala jsem se a otočila se kolem své osy.
"Ty mě slyšíš?"
"Ano. Kdo jsi?" odpověděla jsem a znovu se rozhlédla.
"Nikdo". Skoro jsem slyšela, jak se ten neznámý usmál.
"Zeptám se tě znovu a tentokrát mi radši odpověz; kdo jsi?" odsekla jsem.
"Nebo co?"
Odfrkla jsem si. Měl pravdu. "Nebo nic. Odpověz. Jak zní tvoje jméno?"
"Ale vždyť ho znáš." To mě zarazilo.
"Jak to myslíš?" Celým tělem mi projíždělo vzrušení a strach jako elektrický proud.
"Ty znáš moje jméno a já zase znám tvoje. Není to skvělé? nedbal hlas na mojí otázku.
"Ale já tvoje jméno neznám," trvala jsem na svém.
Vážně, tobě ten hlas nepřipadá ani trochu povědomý?
"Ne." Vážně jsem ho slyšela poprvé. Neznala jsem nikoho, kdo by měl takový hlas, podmanivý a přitom naprosto důvěryhodný… "Zeptám se tě naposledy; kdo jsi a kde jsi?"
"Abych odpověděl na tvoji první otázku; říkej mi prostě Spojenec. Na tu druhou ti ale asi neodpovím…"
"V tom případě se s tebou nehodlám bavit," řekla jsem rozhodně a vykročila k domovu.
"Počkej přece! Tebe vážně nezajímá, proč jako jediná slyšíš můj hlas?"
"Zajímá," odsekla jsem. "Ale jelikož jsi mi neodpověděl ještě ani na jednu otázku, nehodlám se s tebou bavit."
"A kdybych ti řekl své jméno…?"
"Možná."
"A přidal k tomu maličký dáreček?"
"Cože? Jaký dárek?" Byla jsem naprosto zmatená.
Kuk nahoru…
Zvědavost mě přemohla a já upřela svůj zrak na temně šedou oblohu. Chvilku se nic nedělo a já už chtěla něco hlasu odseknout a jít domů, když se na nebi zhmotnila černá tečka, která se neustále zvětšovala.
Nějak povědomě jsem věděla co to je. A kdo je ten tajemný hlas. Ale ano, měl pravdu. Znala jsem jeho jméno. Takže nelhal, jak bylo jeho oblíbeným zvykem. Všechno mi zapadlo do sebe, ale stejně ve mně byl malý věčně ustrašený kousek, který tomu nechtěl věřit. Ale většina už byla přesvědčená.
Na promrzlou zem dopadl černý sešit s bílým nápisem Death Note.

Obrátila se na podpatku a vyrazila domů.
P-počkej, co to děláš, kam to jdeš? vyjekl hlas zmateně.
"Domů," odsekla jsem mu. "Nechci s tímhle mít nic společného. Já nebudu vraždit lidi, jako jsi to dělal ty."
Já ti tady nabízím moc změnit svět! Můžeš celou planetu očistit od zla, pokračovat v tom, co jsem dělal já!
Zarazila jsem se. Nebylo to to, na co jsem myslela před pár dny? Že to, co strýc dělal, nebylo tak špatné?
Na okamžik se mě zmocnila touha tam jít, ten sešit zvednout a… a co? Vraždit? Ne, díky.
Ale stejně mě něco k té černé knížce táhlo. Obrátila jsem se a zadívala se na sešit, který vypadal jako kousek noční oblohy na šedé cestě.
Nudila jsem se. Strašně moc jsem se nudila. Můj život potřebuje nějaké vzrušení, něco abnormálního, nebo se z toho zblázním. A Death Note měla k normálnosti hodně daleko.
Strašně jsem si přála jí zvednout a pustit se tak do šílené honičky s detektivy, která by najisto končila mojí smrtí. Ale… stála by ta hra za to?
Ta hra ne, ale dokonalý svět ano. Nebyl to náhodou cíl mého strýce, svět bez zločinu?
Visela jsem mezi dvěma rozhodnutími. Měla bych jít dál, dělat, že se tohle nikdy nestalo, nebo bych se měla otočit a začít tvořit dokonalý svět?
Light si všiml mého váhání.
Mohla by jsi stvořit nový svět, stát se královnou, ne, bohyní celého nového světa! lákal mě.
"Já… já nevím," zamumlala jsem, už napůl rozhodnutá, že udělám, co říká.
Všichni ostatní jsou hlupáci, ti, co říkají, že se svět spraví sám! Jenom ty to můžeš udělat, máš moji krev a moje důvody! Neexistuje vhodnější člověk, než jsi ty!
Chvilku jsem se zasnila a přemýšlela o novém světě, ale pak jsem si něco uvědomila a to mě stáhlo zpátky na zem.
"Ty se mnou manipuluješ!" vyštěkla jsem. "Ty jeden hnusnej slizkej hade! Ale máš to mít!"
Ve vzteku jsem předupala zpátky k Death Note a vztekle jí popadla. Nic se nestalo.
Zavrčela jsem, otočila se a málem vrazila do vysokého muže.
Vykulila jsem oči. Vypadal úplně jinak, než jsem si ho představovala. Měl na sobě šedý oblek s bílou košilí a v ruce držel kosu. Z každého ramene mu vyráželo jedno velké potrhané křídlo, které nevypadalo ani jako ptačí, ani jako kožené. Toužila jsem po nich sáhnout, abych zjistila, z čeho jsou. Nevypadalo to jako nic, co jsem kdy viděla.
Zvedla jsem zrak a podívala se mu do obličeje. Až jsem se lekla, jak moc připomínal moji matku. Měl skoro stejný obličej, jen trochu delší, a propadlejší tváře.
Najednou jsem si uvědomila, že se nepodobá mojí matce, ale mě. Stejná špičatá brada, tvar očí, malý nos a jakoby kamenný vzhled kůže.
Barvu očí a vlasů měl však úplně jinou. Oči měl rudé jako čerstvá krev, rudé duhovky vyplňovali skoro celé oči, bělma bylo jen velmi málo. Neměl žádné zorničky, ani náznak. Vlasy měl stejné barvy. Pleť měl slonovinově bledou a zpoza rtů vyčnívaly dva jemně zakroucené horní špičáky.
Bůh smrti.
"Panebože." To bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat.
Light se zubatě usmál. "Asi jsi čekala něco jiného. Tohle se mnou udělala proměna v Shinigamiho. Ano, a malý typ; nemluv se mnou na veřejnosti, vypadáš jako trpící samomluvou."
Rychle jsem se rozhlédla, ale park byl liduprázdný.
"To jen tak pro příště," vysvětlil Shinigami.
"Díky," řekla jsem, ještě trochu vykolejená, a rychle se podívala na knížku v mé ruce. Černé desky, bílý nápis Death Note, nic extravagantního, ale přitom velice dramatické.
Otevřela jsem jí.
"Death Note - Návod k Použití," četla jsem polohlasem, kdyby se přeci jenom někdo v parku objevil. "Člověk, jehož jméno je napsáno v tomto sešitě, zemře. Pisatel musí mít v hlavě tvář oběti, aby se ochránili všichni ostatní lidé téhož jména." Přečetla jsem si ještě ostatní pravidla. Potom jsem vzhlédla k Lightovi. "A tohle všechno je pravda? Četla jsem, že jsi přinutil svého Shinigamiho, aby některá pravidla přidal."
"Všechny ty pravidla jsou pravdivá, ani jedno jsem tam nepřidal," zapřísahal se Light.
"Chm." Znovu jsem si sundala tašku a Death Note do ní strčila. "Jdu domů," oznámila jsem Lightovi a konečně se vydala k domovu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 luc luc | Web | 28. ledna 2014 v 20:04 | Reagovat

super:)

2 Xanya Xanya | Web | 28. ledna 2014 v 20:04 | Reagovat

O_O Ten hlas je Light! Že jo?? Light má jenom duševní podobu a může odněkud z pekla mluvit k lidem. A nebo měl před svou smrtí nějaký ďábelský plán a čmajzl pravý Death Note a teď ho předal dál! Dobře,už přestávám ničit zápletku svýma představama. :-D
Takže Matsudova dcera? Dost dobrý! Ale já bych reagovala stejně jen nevim jestli bych dokázala před svým tátou utajit,že uctívám Kiru. Taky jsem brečela když umřel... Ach jo. Ale konec chmurmým myšlenkám,já jsem to četla s úplně zatajeným dechem! Musela jsem si to přečíst třikrát po sobě a div jsem nezačala tleskat(dojem psychopata obstarán). Vůbec to není divný,jak tě to napadlo? Je to prostě... Wow! Já chci další část. Ruesaki se stane ďábelskou a Light jí bude radit v páchání zločinu! Ale ona se mu hrozně moc podobá,je taková vážnější než jsem u tebe zvyklá. :D
Vrána milující jablka-je to Ryuk nebo nějaký jeho příbuzný? :-D
Mě úplně došly slova,je to hrozně napínavý! Kdybys to sem nedala,o co bych přišla?! Ale mám takovej pocit,že se bude historie opakovat,táta detektiv,potomek šílenej zabiják... Počkat její máma je Saju,že? Tak to bude ještě zajímavý. Ale chudák když zjistila,že její brácha byl celou dobu Kira. No mě osobně by to nevadilo ani v nejmenším. :-D Muhehe. Hlavně jsem zvědavá jak Ruesaki naloží s deníkem,na ty Shinigami a... Bude tam nějakej detektiv? Ále co,nechám se překvapit. :D
Prostě piš,piš,piš! Jo a trochu od tématu-myslíte,že k sobě pasuje psycho a BB? Já mám rozepsanou takovou fanfikci a ta je teprv divná! XD

3 Krystý Krystý | Web | 28. ledna 2014 v 22:03 | Reagovat

Krása!

4 Brookie and Roxie Evangers Brookie and Roxie Evangers | 30. ledna 2014 v 18:26 | Reagovat

[1]: Děkuju ://)

[2]: Počkej, ty jsi to asi přečetla ještě předtím, než jsem tam dala konec, ne? Za to se, mimochodem, moc omlouvám :-(
Ne tak docela, v tom konci, který při tvém čtení chyběl (a který už tady je, takže si můžeš přečíst :-D), jsem vysvětlila, že se Light stal Shinigamiem. Jo, je v tom trochu zmatek, ale snad se to dá :-D
Jo no, Matsuda je můj... třetí nejoblíbenější charakter a prostě jsem tomu nemohla odolat :-D Uctíváním bych to moc nenazvala, spíš jenom velká úcta, respekt, a malinký šílený kousek, který si přeje být jako on... Já taky :'( Už mám dopředu sepsaný kousek, kde Light vypravuje o své smrti z mého pohledu (není to divný? Jeho smrt z mého pohledu... o.o) a myslím si, že je to docela doják :-D
Děkuju ://) Jsem ráda, že se ti to líbí.
Jo no, asi tak nějak :-D
Vrána - no, ta mě jen tak napadla. Nejdřív jsem chtěla, aby právě ta vrána přinesla Rue Death Note, ale připadalo mi to nějaký divný :-D
Znova děkuju ://D
Jo, tak skoro, ale teď tam bude o něco víc Shinigamiů, o něco víc detektivů a jedna holka, která se to snaží korigovat :-D
Jo, Sayun je jedna z mých dalších oblíbených postav :-D Moje řeč...
Děkuju, budu! Jasně že pasuje, podívej se Ryugu!

[3]: Děkuju ://D

5 Lea Lea | 3. února 2014 v 19:06 | Reagovat

Tak dokonalý O_o!
Wow, jdu číst druhou část :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama