Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Jednorázovka - Double Mind

22. listopadu 2013 v 19:07 | Brook J. Evanger |  Starry Creatures
Zdar lidi :) Jelikož je tady tak trochu mrtvo a jedeme jenom z Nebuláků, napadlo mě sem dát jednu jednorázovku, kterou jsem napsala pro fusion-stories (kde to můžete taky najít :D)
Tohle mě jen tak napadlo když jsem poslouchala Monster (klidně mě za to ukamenujte, ale já tu písničku prostě M-I-L-U-J-U :3) a jelikož mám ráda, když se dívám/čtu/poslochám něco o rozdvojený osobnosti, rozhodla jsem se tohle sepsta :) Kupodivu mě hrozně bavilo psát za kluka (už víte, co očekávat v dalším díle RD :3 ) a tohle pro mě byla super zkušenost. Možná, že z toho udělám ještě kapitolovou povídku, ale to ukáže čas...
Takže já už vás nebudu zdržovat, pusťte se do čtení! :3


PS: Ten začátek zní možná trochu zvláštně, ale mě se to prostě nechtělo okecávat ˘^˘ ^^"





Zdravím, Gabrieli, ozval se mi v hlavě známý hlas.
Ztuhl jsem a silně sevřel tužku, kterou jsem držel v ruce.
Proč jsi sem přišel? vydechl jsem v duchu. Když jsem ho uslyšel, vždycky jsem kvůli němu udělal něco… co jsem nechtěl.
Proč bych sem nemohl přijít jen tak bez důvodu do své hlavy? zeptal se mě Rafael.
Tohle není tvoje hlava! vyjel jsem na něj. Tahle mysl patří mě!
Ale kdo tady mluví o mysli, drahý bratře? zeptal se mě Rafaelův hlas úlisně.
Při slově 'bratře' jsem sebou trhl a narovnal se.
Ty nejsi můj bratr, procedil jsem mezi zuby. Řekl jsem to jednou a víckrát to opakovat nebudu.
Ale ano, můj drahý mladší Gabrílku, odpověděl.
To tedy nejsi! štěkl jsem rozzlobeně. Už jsem to říkal; můžeš být můj příbuzný, ale můj bratr nikdy!
Ale no tak, Gabrieli, přestaň se vzpírat pravdě, kterou nemůžeš změnit. Já jsem tvůj bratr a ty jsi můj. Jak pěkné, nemyslíš?
"Nejsem!" zaječel jsem. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem to vykřikl nahlas a celá třída včetně profesora na mě zírají.
"Pane Blackshade, je vám dobře?" zeptal se opatrně profesor.
"Ano, je mi fajn," odpověděl jsem rozechvělým hlasem.
Tobě možná ne, ale mě je špatně z tebe!
"Jste bledý jako stěna," řekl profesor starostlivě. "A nemohl jsem si nevšimnout, že máte obrovské kruhy. Spí se vám dobře?"
"Jsem v pohodě," odsekl jsem podrážděně a sklonil hlavu nad test, abych dal najevo, že nemám zájem o další konverzaci.
Profesor pokrčil rameny a dál se věnoval opravě esejů, které mu leželi na stole.
Zopakuji se; já nejsem tvůj bratr! Jakákoliv moje spojitost s tebou je mi absolutně odporná! Nenávidím tě! zařval jsem na hlas.
Ale jsi! odpověděl mi Rafael. Už to konečně přijmi, Gabrieli; nemůžeš to změnit!
Ne!
Pak jsi se tedy rozhodl. Rafael si povzdychl, jakoby rozesmutnělý nad tím 'rozhodnutím. Jelikož už mám dost energie… tak to mohu provést.
Co chceš udělat? zeptal jsem se rozhořčeně.
Jenom s tebou udělat jisté… změny.
Dělej si se mnou co chceš, já mám vůli pevnou jako skála. Navíc, zabít mě nemůžeš a ostatní přežiju.
A jak víš, že tě nedokážu zabít? Zeptal se Rafael hlasem ostrým a studeným jako ostří ledového meče.
"Cože?!" vyjekl jsem a bylo mi jedno, že to bylo nahlas.
Slyšel jsi. Stačí, abych se zmocnil tvého těla. Není to skvělé?
Učitel mi zase něco říkal, ale já ho nevnímal. Zmocnila se mě nepopsatelná hrůza. To… stvoření, které mi už patnáct let ničí život, jenž mě pořad utiskuje a zraňuje si může vzít i moje tělo a můj život?!
"Blackshade?"
Smutné, ale pravda, řekl hlas rádoby posmutněle, ale já v jeho hlase rozpoznal radost. Gabriely, ty jsi si opravdu myslel, že všechno co dokážu je jenom tlachání ti v hlavě? Ne. Co jsi si myslel, že jsem těch patnáct let dělal? Jenom že ti párkrát zničím možné štěstí a pak se zase stáhnu, abych čekal na další možnost tě srazit dolů? Po celou tu dobu jsem sbíral síly, abych se jednoho dne zmocnil toho, co mi náleží. A co se stane s tebou? To je tak trošku ošklivé. Jelikožve své hlavě nikoho cizího nepřijímám… no, zítřejšího rána se nedožiješ.
Byl jsem tak šokovaný, že jsem nedokázal odpovědět ani v mysli. Všechno na co jsem se dokázal soustředit bylo to, že mě ten hajzl zabije a ještě ke všemu mi ukradne moje tělo.
"Gabrieli Blackshade, slyšíte mě?!"
Cítil jsem, jak mi někdo, pravděpodobně profesor, třese ramenem, ale cítil jsem to jakoby z velké dálky.
Ale ale, někdo nám tady ztratil hlas? zeptal se posměvačně… můj bratr. Vážně ještě nechceš něco říct, nějakou poslední malou věcičku, která by stála za zmínění, ještě než se zmocním tvých hlasivek?
Teď už mi ten někdo lomcoval ramenem jako šílenec.
"Pane Blackshade!! Proberte se!"
Zavrtěl jsem hlavou a podíval se do tváře profesorovi, který měl na tváři vyděšený výraz. Vnukl mi nápad.
"Víte, vážně mi není dobře," řekl jsem se a snažil se vypadat co nejbleději.
Co chceš dělat? Přede mnou tě to stejně nezachrání. Tak jako tak tě zabiju.
"Radši by jste měl jít domů, chlapče," řekl profesor a viditelně se mu uvolnilo, když si ověřil, že nemám nějaký záchvat. Paradoxní. "Vypadá to, že jste něco chytil. Měl by jste se z toho doma vyležet."
"Děkuji, pane profesore," zamumlal jsem a začal strkat učebnice do tašky.
Profesor souhlasně kývnul, přešel ke svému stolu a začal zase opravovat papíry.
Sbalil jsem si všechny věci a batoh si přehodil přes rameno. Vyšel jsem ze třídy, rozhlédl se po chodbě, jestli někdo nejde a potom jsem se rozeběhl. Letěl jsem chodbou a strach mi dával křídla. Seběhl jsem po schodech a vyrazil ze školních dveří. Venku bylo dost chladno a mrholilo, ale to jsem vůbec nevnímal. Kašlal jsem na to, že nemám propustku a školní bránu jsem prostě a jednoduše přelezl.
Kampak to běžíš, Gabrieli? zeptal se zaujatě můj bratr. Teď už je stejně jedno, co je a co není. Už nemáš čas. Každou chvíli už budu nabitý veškerou energií, kterou potřebuji, a potom už tě nic nezachrání.
Ó, vážně? Zeptal jsem se ho a zabočil. Neběžel jsem k dětskému domovu, který už mi pět let sloužil jako provizorní domov, ale přímo na druhou stranu, k předměstí a louce, která se rozprostírala za ním.
Tak kam to jdeš? Zeptal se teď už rozzlobený Rafael. Ty se nechceš rozloučit?
A s kým? Odpověděl jsem mu ironicky a stále jsem nezpomaloval. Už jsem byl blízko předměstí, jen ještě pět bloků.
Co já vím, s tvými spolubydlícími, řekl hlas zamyšleně.
Nenávidí mě. Na to jsi zapomněl? řekl jsem se smutným podtónem. Paneláky vedle mě začínali střídat malé rodinné domy.
Ano, vzpomínám, řekl Rafael šťastně. Měl jsi vážně zpackaný život, že?
Ještě tady jsem, řekl jsem mu tvrdě a zabočil kolem jednoho domu a během pokračoval dál. Ještě že mám takovou vytrvalost. Jako pes…
Přemýšlím, jaké na sobě udělám změny, až to bude moje tělo, řekl Rafael. Píchlo mě u srdce. Chová se, jako bych už byl mrtvý. A to mi připadalo příšerně kruté vůči mně.
Určitě si nechám zkrátit vlasy. Máš hrozný sestřih, pokračoval Rafael ve svém monologu. A obarvím si je. Nechci na sobě nic, co by mi připomínalo tebe, malý bráško.
Snažil jsem se jeho hnusné řeči ignorovat a znovu jsem zabočil. Přede mnou se rozprostírala zelenošedá louka, kterou dělily jako černošedý had koleje. Na chvilku jsem se zastavil, abych se pořádně nadechl. Předklonil jsem se a opřel si ruce o stehna.
A určitě si pořídím barevné čočky…
Skvělé. Rafael mě vůbec nevnímal.
V dálce se ozvalo zahoukání vlaku. Skvělé, všechno mi nahrávalo do karet. Teď už se jenom musím dostat ke kolejím dřív, než ten vlak přijede…
Narovnal jsem se a začal se prodírat vysokou trávou. Naneštěstí nikdo louku neudržoval a tak jsem několikrát stalo, že jsem klopýtl a jednou dokonce spadl. Ale jinak jsem postupoval dál v docela rychlém tempu.
Rafael byl naštěstí tolik sebestředný, že vůbec nedával pozor, kde jsem - jsme -a dál o něčem tlachal. Deset metrů od kolejnice ale naneštěstí zjistil, kde jsme.
Co tady chceš dělat? zeptal se mě nejistě.
"Když já už tohle tělo nebudu vlastnit," řekl jsem a bylo mi jedno, že mluvím nahlas, "tak ty taky ne."
V dálce už jsem viděl šedý kouř a černou lokomotivu. Ještě těch posledních deset metrů…!
Tak to ne!!! zařval Rafel a já jsem ztuhl uprostřed pohybu. Něco mi bránilo jít dál. A to něco mi sídlilo hned za čelem.
Je mi jedno kdy to udělám, energie mám dost!!! zaječel Rafael, vzteky bez sebe.
A pak mi explodoval hlava.
Bylo to, jako by se mi to mozku zapíchlo milion jehliček,jako kdyby mi do ní pustili zvuk o několika tisíců decibelů, jako by mi chtěl někdo vyrvat myšlení z hlavy… což chtěl.
Vidění se mi zbarvilo do červena a já padl na kolena. Cítil jsem, jak jsem otevřel pusu a vyšlo mi z ní… vlčí zavití. Ne, ne vlčí, tenhle křik byl o oktávu višší, bylo to… bolestné vytí lišky.
Sesypal jsem se na zem a začal se svíjet v agonii. Cítil jsem dunění, jak kolem mě projížděl vlak, pod který jsem chtěl skočit, ale neskočil. Promarnil jsem svou šanci! Teď zemřu a Rafael bude jako nespoutaná atomová střela… Proč jsem nebyl rychlejší?!!
Moje přemýšlení bylo přerušeno další vlnou bolesti, ještě silnější než ta předchozí. Ječel jsem a ječel, nic jiného jsem nedokázal.
To poslední, co jsem viděl ještě než jsem upadl do bezvědomí byli postavy v černých kabátech, které se ke mně pomalu přibližovali…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Xanya Xanya | Web | 23. listopadu 2013 v 10:14 | Reagovat

Tak to je naprosto boží! Že ty ses inspirovala Tsubasou když jsi to psala? :-D Ale nechápu jak jsi mohla odolat nedodat nějakou hlášku? Já bych to asi nevydržela. XD Tleskám.
Ehm,tak to by mě naštvalo kdybych věděla,že mám v palici nějakýho debila,kterej mě chce ovládnout. To už bych se taky radši zabila. Tak počkat-co myslíš tím jednorázovka?! Bude pokračování,že jo? A jestli ne,tak... Éhm... 8-O :D
Z pohledu kluka to je zajímavý,pravda. Pamatuješ na tu povídku co mi brácha chtěl čmajznout? Tak tu jsem celou dobu psala z pohledu kluka. A pak ještě jednu na které jsem pracovala celkem dlouho(oficiálně moje druhá povídka v životě XD) a ta byla taky z pohledu kluka. Ale teď se specializuju spíš z pohledů holek. :-D Ale měla jsme v plánu ještě jednu povídku,kterou by vyprávěl kluk... Ale tu asi nikdy nerozpíšu. A ještě si vzpomínám na jednu z pohledu kluka... A to jsem ani nevěděla. :-D Taková kravina vlastně jako všechno. XD

2 Lea Lea | 23. listopadu 2013 v 17:11 | Reagovat

Tak tohle moc dobře znám. :-)
Takže.. už můj názor znáš? :D

3 Lea Lea | 2. prosince 2013 v 15:41 | Reagovat

Umn... Brook? Jak jak.. jak uděláme další díl Divokých koček? Jak.. ona.. si.. šli něco říct a já nevím, jak pokračovat :-D

4 Brook J. Evanger Brook J. Evanger | 3. prosince 2013 v 13:00 | Reagovat

Jasan, jdu na to ;-) Ale budu si muset dat poradny kopanec abych vubec neco napsala :-D Ale diky tomu Shromazdeny me to zacalo znovu bavit, takze asi budu pokracovat, minimalne alespon jeden dil :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama