Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Ruby Darkness - Kp. 6

29. září 2013 v 18:00 | Brook Josephine Evanger
Nazdar lidi. Nejsem teďka moc dobře naladěná, protože jsem konečně přehodila mapu teritoria Bouřkového Klanu do .jpg, a konečně jí chtěla poslat Lee, jenže pak jsem zjistila, že tam nemám zapojenou klávesnici. Tak jsem jí zapojila a díky tomu činu mi chcípla jak klávesnice, tak myš. Sakra, to se může stát jenom mě!!! >:( No, pokusim se o to znova, hned jak tohle dopíšu, snad se klávesnice umoudří...
No, tak vám apoň posílam další RD. Už to mám docela dlouho napsaný, ale ještě jsem se nedokopala to sem dát...

Vaše (naštvaná)
Brook



Přišla jsem k ní a zatáhla za knihu v zelené kůži. Stěna se otevřela a odhalila tajný průchod.
Pousmalá jsem se. Miluju tradice.
Vešla jsem dovnitř a zase za sebou knihovnu zavřela. Rázem jsem se ocitla v jiném světě.
Kruhová místnost vypadala jako amfiteátr. Sterilně bílou místnost ozařovaly bílé zářivky. Na každém "schůdku" byli počítače a uprostřed velký hologram teritoria Tigereye. Stáli u něj tři mužské postavy.
Rychle jsem sestoupal dolů a zamířila rovnou k nim.
"Dobrý večer, paní," zabručel prostřední muž, aniž by se otočil.
Byl to můj zástupce Morzeon. Měřil metr osmdesát a tyčil se nade mnou jako hora. Měl přede mnou ovšem úctu, takže jsem se ho nebála.
Druzí dva muži byli generál Sol a můj osobní stratég, Duncan. Generál Sol měl zjizvenou tvář po někoika stovkách bojů, vlasy barvy sněhu a žluté oči. Byl stejně vysoký jako Morzeon, byl ale mohutnější než můj zástupce.
Duncan byl ovšem úplně jiný. Měl sto šedesát centimetrů a tvář jako fretka. Měl dlouhé namodrale černé vlasy a byl hubený jako vyžle.
"Zdravím vás," pozdravil mě Sol a uklonil se.
Duncan kývl a také se uklonil. "Rád vás vidím," řekl podlézavým hlasem.
Ještěže je to můj nejlepší stratég, jinak by už dávno letěl. Nesnáším šplhouny.
"Co se děje?" zaptala jsem se Morzeona.
Vysoký muž si povzdechl.
"Jak už jsem vám psal v dopise, válečné jednotky domu Wolffang se posunuly nebezpečně blízko k naší hranici," řekl Morzeon a kývl na Cinder, vrchní hackerku. Ta něco naťukala do počítače a hologram se proměnil.
Pokud byl diagram přesný, ukazoval západní hranici. Přímo uprostřed se táhla oranžová čára, která oznamovala konec našeho teritoria. Pár centimetrů od hranic blikala modrá tečka, označující tábor nepřítele.
Chvíli jsem si hologram měřila a pak jsem se prudce nadechla.
"Morzeone," otočila jsem se na jmenovaného, "pošli na západní hranici posla se vzkazem, že pokud jednotky přejdou přes hranici, zaútočíme. Generále," otočila jsem se na Sola, "ať jsou všechny jednotky připravené jít okamžitě do terénu, tudíž vyklepejte brnění, nabruste meče a natáhněte luky. Ano, pošlete pár mužů s poslem, zhruba desítku kopiníků. Duncane, vemte si skupinu svých nejlepších mužů a ať mám do desíti na stole plán. A rychle!" Zatleskala jsem.
Sol a Duncan se oamžitě rozběhli konat své rozkazy.
"Co se děje, Morzeone?" zeptala jsem se svého zástupce, který stále otálel.
"Zítra v osm hodin má přijet -"
"- moje neteř, já vím," dopověděla jsem. "Nevím ovšem, jestli nebudu mít moc práce."
"Mám to chápat tak, že dnes v noci přenocujete zde?" zeptal se Morzeon.
"Ano... chci na tuhle záležitost dohlédnout osobně," odpověděla jsem mu. "Teď se asi půjdu podívat do zbrojnice, jaké jsou naše zásoby zbraní. Ano, a mohl by jsi mi poslat do mé pracovny zprávu o stavu surovin?"
"Samozřejmě, paní." Morzeon se uklonil a spěchal vyslat posla.
Ještě jednou jsem si prohlédla hologram.
"Přibižte mi to," řekla jsem Cinder. Černovalsá dívka něco naťukala do klávesnice a modrá tečka se zvětšila.
Obešla jsem stůl a měřila si, jak daleko je tábor od hranic.
Zhruba pět set metrů... S tím poslem byl nejvyšší čas.
S pokývnutím jsem se otočila a vyšla nahoru. Prošla jsem knihovnou a sešla dolů po schodech. Ocitla jsem se na malém balkónku a shlížela dolů, na obrovskou halu plnou zbraní a brnění. Nalevo ode mě byli ještě schody, kterými se dalo jít dolů.
Ve zbrojnici to vypadalo jako v mraveništi, všude kolem pobýhali vojáci, shánějíc se po všem možném. Jako vždycky, když se sejde víc jak pět chlapů to tam smrdělo jak v nechci-říct-v-čem a obrovský hluk. Vypadalo to ovšem, že zbraní je dost.
S letmým úsměvem jsem se obrátila a vyběhla nahoru. V hale jsem se nezastavila a vyběhla nahoru po rubínových schodech. Ve třetím poschodí jsem se zastavila a vydala se chodbou z onixu, rubínu a diamantu do jižního křídla. Na konci drahokamenné chodby byly velké třímetrové dveře z tepaného žezla a červeného dubu. Zabrala jsem oběma rukama a rozrazila dveře dokořán. Uvítala mě má útulná pracovnička; dubový stůl se spoustou zásuvek, za ním velké kožené křeslo, židle pro vyjednavače, příbuzné, atd. a černým potahem a malá pohovka, ve které jsem mohla ležet, mnout si spánky a snažit se se nezhroutit ze stresu.
Přešla jsem za stůl a přejela nehty po medově hnědé kůži křesla a s elegancí kočky jsem se do něj usadila. Otevřela jsem zásuvku, ve které jsem měla zprávy o rudě a železu z léta. Vypadalo to dobře, hnědá čára stoupala pozitivně vzhůru. Pracovníci v dolech našli minulou zimu železnou žílu a z té teď čerpáme. Ovšem s meteority, které naši mágové nutně potřebují pro své rituály, to nevypadalo nijak zvlášť slavně. Modrá čára byla buďto pořád rovná, nebo se mírně stáčela dolů.
To bylo ovšem před dvěma měsíci, uvidíme jak to bude vypadat teď.
Morzeon mi asi četl myšlenky, protože v tu chvíly vstoupil do pracovny se stohem papírů v rukou.
"Tady jsou ty zprávy, jak jste chtěla, madam," řekl, dal mi hromádku papírů na stůl a uklonil se.
Vzala jsem prvních pět papírů a začala jimi listovat.
"Díky, Morzeone," poděkovala jsem nepřítomně. Pak jsem si na něco vzpoměla a zvedla hlavu. "Mohl by jsi mi poslat Anchellé?"
Morzeon přikývl, uklonil se a vycouval z místnosti. Nezapoměl při tom zavřít dveře.

Zadívala jsem se na papíry. První byli podrobnosti o stavu drahokamů. Dolníci zřejmě dřou jako mezci, podle množství (tři čtyři kilogramy na den). Šipička mířila povzbudivě vzhůru. Obrátila jsem papír, na kterém byli případné nečekané přerušení těžby.
30. 9 - Útok Hybrisů
Řešení: poslat tam armádu, zabít Hybrise, jejich kůže prodat a bronzové drápy roztavit.
17. 10 - Sesuv půdy.
Řešení: Zaplatit pohřby všech mrtvých horníků a jejich rodinám poskytnou pětileté vydávání pěněz na jídlo (na své poddané krutá nejsem... nechci revoluci). Prohrabat se zpátky do dolu.
Tím to končilo. Vzala jsem druhý papír. Žula. Podle výsledků těžby bylo všechno v normně. Ovšem z druhé strany jsem byla nesvá.
13. 10 - Útok Rylicous
A sakra. Tady žádný řešení nebude. Rylicous byla dva metry vysoká kamenná stvůra s purpurovými křídly, tesádky jako moje předloktí a drápy ostrými jako žihadlo.
Mám to.
Řešení: Pojedu tam osobně a Anchellé mě doprovodí. Perfectus.
15. 10 - Nález podzemní řeky plné tekuté lávy. Ve vedlejší jeskyni nalezená vulkanická dračice sedící na vejcích.
Řešení: Okamžitě opusťte doly. Na tu dračici se podívám, hned jak zabiju Rylicous.
18. 10 - Vyhloubení nové chodby. Nález krystalové jeskyně.
Řešení: Začněte těžit krystaly. Na žulu se vykašlete, nemá hodnotu a máme jí mraky.
Následovalo železo (čárečka se držela úplně nahoře), pískovec (mraky a mraky) a nakonec i meteority. Čárečka prudce klesala dolů, až se poslední dva týdny držela na úplné nule. Kousla jsem se do rtu.
Když nebudou meteority, nebudou -
Ozvalo se zakašlání. Kdybych byla normální a kdybych Anchellé neznala, asi bych vyletěla dvacet metrů do vzduchu a zaječela o hlasitosti jednoho tisíce decibelů.
Místo toho jsem jenom zvedla hlavu a pohlédla na vysokou postavu na druhé straně stolu.
"Anchellé," poznamenala jsem.
"Má paní," pozdravila mě a uklonila se. "Poslala jste pro mě. Co mohu udělat?"
"Ano, děkuji že jsi přišla." Normálně bych se k nikomu tak zdvořile nechovala, ale tohle byla Anchellé. "Potřebuji zprávu o tvé skupině mágů."
"Oh, ano," zapředla kouzelnice a švihla ocasem.
Anchellé je naše magická rarita. Kdysi dávno spadla do silného zdroje magie a odnesla si následky: černý kočičí ocásek, který sebou neustále mrskal, dvě černá ouška čouhající z vlasů barvy vychladlého popela a drápky, které uměla vysunovat ze špiček prstů.
Přes barvu svých vlasů byla mladá: nanejvíš o rok starší než já. Byla vysoké postavy a byla docela štíhlá. Měla vystouplé lícní kosti a oči barvy zimního západu slunce: naoranželově šedé s fialovým nádechem. Purpurové šaty se spadlými ramínky odhalovali její vastouplé klícní kosty a kousek hubených nohou. Nebýt barvy pleti a vlasů, mohly by jsme být sestry.
"Naši mágové se mají výtečně," vrátil mě její hlas do reality. "Ovšem," její hlas zbarvil sarkasmus, "by jsme mohli dostávat víc meteoritů.
"Naše naleziště jsou už vytěžená," řekla jsem jí a podala jí papír, který jsem držela v ruce. Anchellé si ho přidržela před obličejem.
"Jak vidíš, moc dobře to nevypadá," řekla jsem a spojila ruce na stole.
"Hm hm hmm," odpověděla nepřítomně a vrátila mi papír. "Četla jste na druhé straně, co to spůsobuje?"
"Nedostala jsem se k tomu." Otočila jsem list na druhou stranu.
První myšlenka: A do pr.
Bylo tam jen jedno oznámení:
20. 10 - Nutné opuštění dolů kvůli možné hrozbě od vojska domu Wolffang.
Zvedla jsem ruku a začala si třít kořen nosu.
"Vypadá to, že to Arednios myslí vážně," řekla mírně drze Anchellé. Arednios byl vládce domu Wolffang. Silný jako býk a chytrý zrovna tak.
"Poslali jsme jim vzkaz," řekla jsem. "Pokud se nevzdálí, budeme muset bojovat."
Anchellé přikývla. Pak sebou najednou trhla a hleděla do prázdna za mou hlavou. Telepaticky s někým mluvila. Po pár vteřinách zavrtěla hlavou a pousmála se. Abych řekla pravdu, nebyl to hezký úsměv.
"Co se stalo?" zeptala jsem se a povytáhla obočí.
"Načapali jsme na hranicích neznámého kouzelníka."
"Je pryč?"
"No, chvilku to potrvá. Seškrabat mastný flek není tak snadné, jak to vypadá."
Uchichtla jsem se a pak jsem si ještě na něco vzpomněla.
"Anchellé?"
"Ano, paní?"
"Asi budeš na pár dnů odjet." Podala jsem jí zprávu o drahokamech. "Rylicous zase řádí. Sama by jsi na to nestačila, tak pojedu s tebou."
"Nejsem zase tak špatná," odsekla a se zasyčením odhalila ostré tesáky.
"Já vím," řekla jsem sladce, "ale Rylicous není zase tak blbý."
Anchellé si popuzeně odfrkla. Pak si ale asi musela vzpomenout na něco, co mě mělo naštvat. A naštvalo.
"Ach, a ještě něco," zapředla slaďoučkým hláskem. "Dostali jsme sojku s tím, že vaše neteř přijede dřív."
Zbledla jsem.
"Kdy?" vyštěkla jsem.
Anchellé mi věnovala zadostiučiňující úsměv.
"Za deset minut."



BTW - Nenávidím tě, Worde v počítači mé sestry!!! Ten nemyslící program to snad dělá naschvál...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Xanya Xanya | Web | 29. září 2013 v 18:58 | Reagovat

Jé,super povídka. :-) Musím si jít rychle přečíst další kapitoly,abych to pochopila :-D Ale ten styl psaní je boží. Z nějakého důvodu mi to připomíná Odkaz Dračích Jezdců :D
A ten zástupce Morzeon-brala bych jako bodyguarda :-D Ale ten Duncan je celkem slizkej. Taky nesnáším podlézáky :-D
A s tím wordem-já bych se na to hnedka vykašlala a vyhrožovala počítači vyhozením z okna. Ne,obvykle nemluvím s elektronikou :-D
Ještě jednou skvělá kapitola,těším se na další(proč to skončilo tak napínavě,sakra?! :-D )

2 Lory Lory | Web | 1. října 2013 v 20:31 | Reagovat

Moc pěkně napsané :)
No hele, jako buď v klidu, já si pamatuju, jak jsem se někdy v 5. třídě pokoušela zapnout Total Commander - jakýsi nepotřebný program, který je ve škole našeho typu samozřejmě zapotřebí - no a místo, abych ten program zapla, jsem omylem vlezla někam úplně jinak a vymazala tam nějaký soubory školy :D Takže v pohodě :D Já jsem totiž jako dítě byla k pc neskutečně levá, poprvé jsem se pokusila něco napsat na počítači, když mi bylo 11 a jednou slovo mi trvalo deset minut - tak kde pak asi máme to r, aha tady a kde pak asi máme to i? No tady.... já to vidím jak dneska :D

3 Lea Lea | 3. října 2013 v 19:57 | Reagovat

Wow! Krása! Neboj, to se snad přežije, uděláme to společně, mapka teritoria a bude to bezva. :)

4 annee56 annee56 | E-mail | Web | 4. října 2013 v 21:16 | Reagovat

Dokonalé! Všechno co chci říct je už napsané nahoře! Takže dokonalé, dokonalé, dokonalé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama