Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Ruby Darkness - Kp. 3

30. května 2013 v 18:28 | Brook(lyn)
Ave. Jako obvykle bych se asi měla zeptat něco jako "Jak je?" ale teď na to nemám náladu. Příčina: Ztratila jsem USBéčko, na kterém jsem RD měla. Naštěstí mám něco malého uloženého v počítači, ale stejně... ty tři stránky mi nikdo nevrátí.
No nic, odvtaťme se od těchto deprimujících záležitostí. Já vim, RD jsem už docela dlouho nepřidala, ale... no... mám něco na práci. (Mééétááál Fjůůůžnnnn! Juhů, Beyblade!!!!!)
Marillko, sorry, ale nakazilas mě. Jsem na čtrnáctym díle MF a klepe se mi ruka, jak moc se chci podívat na ten další. Napínák jak něco.
Vaše Ctihodná
Brook(lyn)



Ian bude další.
Po dlouhé a nesmírně nudné hodině konečně zazvonil zvonec. Krásný, melodický zvuk obrovského bronzového zvonce rozvibroval celou školu a ohlásil tím začátek další hodiny. Sebrala jsem tašku a pokývla na Arsione.
"Pojď," řekla jsem jí, "teď bude tělák."
Fiorella, Almenaco, Hiassis a Redth se s námi rozloučili (Fiorella měla Transformaci, Almenaco a Hiassis Šerm a Redth Rozeznávání (a zabíjení) nebezpečných zvířat) a odešli chodbou do jejich tříd. Já, spolu s Nutmegem, Arsion, Ianem a Ameise jsme odešli na druhou stranu, k velké obsidiánové bráně vedoucí na školní pozemky.
Školní pozemky jsou narozdíl od školní budovy docela příjemné (tedy, pro ostatní). Táhnou se pár kilometrů daleko a pokrývá je svěží smaragdová tráva. Je tam i les a jezero, které má skoro kilometr v průměru. Žijí tam dryjády (zlé), mořští vlci (přední půlka je černý vlk, zadní půlka je obrovský rybý ocas), vodní lidé (do horní půlky těla jsou lidé, ale spodní je třímetrový úhoří ocas. Muži mají purpurová křídla. Někdy se jim taky říká Sirény) a spousta dalšího.
Arsione to nezapomněla okomentovat: "Jé, tady je to hezký!"
S Nutmegem jsme si vyměnili pohledy ale přešli jsme to bez komentáře. Po chvilce chůze po trávníku jsme se dostali k převlékárně u jezera.
"Uvidíme se," řekla jsem, mávla na Nutmega a vrazila do šatny. Ještě tam nikdo nebyl, kromě pár holek z ročníku, některé převlečené, jiné ještě ne. Hovor okamžitě ustal a dívky mi udělali uličku, abych mohla projít.
"Děkuji," broukla jsem, vytáhla z kabely plavky a šla směrem ke kabinkám. "Pojď," mávla jsem netrrpělivě, ale vlídně na Arsione, která za mnou kmitala. Zaplula jsem do kabinky a převlékla se do dvoudílných černo-rudých bikin. Ještě jsem se zkontrolovala v zrcadle, vzala do jedné ruky svoje oblečení a vyšla jsem ven. Dívky se na mě podívaly a uslyšela jsem několik závistivých vzdychnutí. Hned mi bylo veseleji. Ovšem, nejvíc mě ovšem rozesmál pohled na Arsione. V těch jednodílných modrých plavkách vypadala jako, no, jako velryba. Naštěstí se mi smích podařil zadusit do hromádky oblečení, které jsem zrovna dávala do skříňky. Nebyla jsem ovšem jediná. Všem holkám v šatně pocukávali kutky a odněkud jsem zaslechla bublání, jako kdyby někdo škrtil husu. Arsione to ovšem očividně nevadilo a v klidu si vyčesala vlasy do malinkého drdůlku na hlavě.
Nechtělo se mi čekat v šatně, tak jsem vzala ručník a vyrázovala ven.
Venku nebylo tak chladno, jak by někdo očekával. Koneckonců, byl teprve začáte října a slunce ještě trochu svítilo (jo, a taky tomu prospělo to, že dům Weroll se specializuje na oheň). Znatelně jsem slyšela, jak Arsione za mnou drkotají zuby, ale netrápilo mě to.
Hodila jsem osušku na zem a vykročila na molo, kde už bylo pár lidí včetně Ameise, Nutmega a Iana, máchající si nohy ve vodě.
"Zdravím," řekla jsem a přisedla si k nim. Voda byla příjemně teplá.
"Ahoj," odpověděl Ian a dál zíral do temné vody pod sebou. Arsione si přisedla vedle mě a chtěla si dát taky nohy do vody, ale ucukla.
"Fuj, to je ledový!" zaječela. Naštěstí si jí nikdo nevšiml. Najednou mi to vnuklo nápad. Tiše jsem vstala a pozorována ostatními jsem se pomalu plížila k tomu výměňákovi Thrimasovi, který ke mě byl zády. Tiše jako kočka jsem se dostala až těsně k němu a pak...
"BAF!" zaječela jsem na něj. Thrimas zaječel, nadskočil, spadl a zajel pod vodu. Všichni jsme se mohli potrhat smíchy a pár lidí mi začalo tleskat. Udělala jsem pukrlátko. V tom se Thrimas vynořil nad hladinu, prudce se nadechl a začal se rychle drápat zpátky na molo. To vyvolalo další salvu smíchu. Jediní, kdo se nesmáli byli Ian a Arsione. Poslala jsem jim výraz: Takhle se bavíme my a šla zpátky k nim.
"Hej, ty!" zavolal najednou Thrimas naštvaně. Ztuhla jsem. Veškerý smích a halas okamžitě ustal.
"Jo, ty," zopakoval ten pitomec a rázoval si to ke mě. Prudce jsem se otočila a prohlédla si ho. Měl asi sto osmdesát centimetrů a byl hubený, ovšem svalnatý. Měl černé vlasy a modré oči.
"Pročs mě shodila?!" zařval mi přímo do obličeje. Sladce jsem se usmála.
"Protože jsi jen malá, bezvýznamná nicka," odpověděla jsem mu sladce.
"Kdo si sakra myslíš, že jsi?!" dožadoval se a šermoval rukama.
Třicetcet párů očí se vykulilo v němé hrůze.
"Rebecca," odpověděla jsem mu holčičkovským hlasem a naklonila roztomile hlavu. Pak mi ovšem pohled ztvrdl, stejně tak jako hlas. "Rebecca Vulcano, paní domu Weroll."
Ještě než stačil zareagovat, kopla jsem ho do žaludku, popadla ho za ruku a přitáhla si ho do kravaty.
"Pravděpodobně víš, kdo jsem," pošeptala jsem mu, popadla ho za vlasy, použila svou enormní sílu a mrštila jím do jezera. Pár vteřin bylo ticho, ale pak se ozval ohlušující potlesk a vískání. Usmála jsem se, znovu udělala pukrlátko a šla si znova sednout k Ameise, Nutmegovi, Arsione a Ianovi. Nutmeg se na mě usmál a plácli jsme si. Výmněňáci na mě zírali se směsicí strachu, posvátné úcty a šoku.
"Třído!" zaduněl najednou hlas profesorky Serenoid, kterou jsme měli na plavání. Nijak se netajila tím, že je to Nereidka, takže teď plavala kolem mola a dlouhý ocas jí vlál s proudem vody. Její zelenomodré vlasy byly (jak by jste čekali) mokré a velké žluté rybí oči se jí blýskali. Jak jsem si po chvilce uvědomila, držela v náruči Thrimasovo bezvládné tělo.
Oh shit, asi jsem hodila moc velkou silou... snad nebude jeho rodina chtít odškodnění.
"Kdo je jeho mentor?" zaburácela profesorka. Toredo vyšel z davu.
"Já," řekl.
"Vezmi ho na ošetřovnu," řekla mu profesorka a podala mu Thrimase. Toredo se zapotácel pod jeho vahou, ale pak se stabilizoval a táhnul ho směrem k budově.
"Tak," obrátila profesorka svou pozornost zase na nás. "Kdo má na svědomí poloutopení toho kluka?"
"Já jsem ho tam hodila," přiznala jsem se vesele a vystoupila z řady.
Profesorka si byla vědoma toho, že nade mnou nemá žádnou pravomoc, tak jenom mávla rukou.
"Ať už se to neopakuje," zavrčela. Potom si nás všechny prohlédla. "Jste tady všichni?" zvolala.
Když se ujistila, že nikdo nechybí, pokynula nám, aby jsme naskákali do vody. Rozběhla jsem se a skočila nádhernou šipku. Pod vodou jsem otevřela oči a okamžitě se mi zavřela vnitřní průhledná oční víčka a narostli žábry. Hned jsem viděla jasně. Chvilku jsem jen tak koukala po rybách a chobotnicích a pak jsem zase vyplula nahoru ke slunečnímu světlu.
Profesorka právě začala vysvětlovat dnešní hodinu.
"Dnes se budeme potápět. Na dno jezera jsem schovala tisíc zlatých žabek, ne větších než normální ropuchy. Jsou všude. Kdo jich bude mít nejvíc, dostane všechny."
Tak tohle mě zaujalo. Zlato?
"Počkejte, až vás odstartuju. Připravit, pozor... te-"
Zbytek už jsem neslyšela, protože jsem se ponořila pod vodu. A hele! Támhle je jedna! Okamžitě jsem po ní vystartovala a ryhle jí sebrala. Bylo tam ovšem moc lidí a já další neviděla, tak jsem se rozhodla, že popluju víc do hloubky. Cestou jsem ukořistila ještě dalších pět a jednou jsem se o ní musela rvát (ten kluk dostal kopanec d brady). Najednou jsem uviděla další, jak se třpití na kameni blízko mě. Rychle jsem jí popadla nemělo to ovšem důvod, protože jsem nikoho neviděla ani neslyšela. Plula jsem dál a přede mnou se objevil les z chaluh.
Tam určitě nějaké schovala.
Vplula jsem do chaluh a okamžitě mě obklopilo jejich zelené světlo. Támhle se něco zablesklo! Sebrala jsem žabku a hned kousek od ní objevila další. A támhle další! Tenhle chaluhový les je zlatý důl. Takhle jsem nabrala dalších deset a pokud je má matematika správná, měla jsem jich devatenáct. Kolik že profesorka Serenoid říkala, že jich je? Tisíc. Děleno třiceti... třicet tři, pokud by jich měl mít každý stejně, což nemá.
Budu zkrátka hledat tak dlouho, dokud tady nějaké budou.
Proslídila jsem hájek a našla tím šest dalších žabek. Vyplula jsem z lesíku ven a rozhlédla se kolem. Tady! Popadla jsem žabičku a strčila ji do tašky, ktrou jsem si vyčarovala. Kolem mě to vyadalo jako nějaké podvodní louky. A támhlety velké ryby vypadali jako nějaký dobytek.
Pravděpodobně jsem na nějaké podvodní pastvině.
A hele! Přímo pod ploutvemi jedné z těch vodních krav jsem uviděla další žabku. Nasadila jsem ohromnou rychlost a popada žabku dřív, než mě kráva mohla zaregistrovat. Na pastvinách jich moc nebylo, jen čtyři (pokud nepočítáme i tu, co jsem sebrala jako první). Najednou se za mnou ozval nějaký zvuk. Otočila jsem se a uviděla nějakou Sirénu s ne příliš nadšeným výrazem ve tváři a kopím v ruce.
Shit.
Obrátila jsem, nasadila největší rychlost a zmizela za kopečkem. Cestou jsem sebrala jednu žabku, která se pode mnou mihla. Skončila jsem u nějaké temné jeskyně.
Proč to nezkusit... třeba tam nějaké žáby budou.
Vplula jsem dovnitř.
Sakra... tady je tma jak někde.
Rozsvítila jsem si ruku malým voděodolným ohníčkem a podívala se kolem. Pusa mi málem vypadla z pantů. Tolik zlatých žab pohromadě jsem v životě neviděla. Bylo jich tam minimálně sto. Okamžitě jsem je začala sbírat jako borůvky při letní sezóně. Jak jsem je tak zobala, dostávala jsem se hloub a hloub do jeskyně. Když jsem sebrala poslední, byla už taška pěkně težká.
Už se asi vrátím- ??!!!!
Přede mnou na nějakém skalisku stála žába minimálně pětkrát větší, než normální.
Tu tady nenechám!
Popadla jsem ji a strčila ji do tašky (ještě že jsem si í udělala super velkou...). Taška byla teď těžká jak něco. Najednou se za mnou něco ozvalo. Klokotavé vrčení. Pomalu jsem se obrátila a hleděla do černých očí obrovského mořského hada.
Ztuhla jsem smrtelnou hrůzou.
Z plazů mám fóbie, ale nikdo to neví. Ale radši bych umřela, než aby se někdo dozvěděl, že mám z něčeho byť jen malinký strach. Ovšem, zpátky k jeskyni.
Oba, já a had, jsme se měřili pohledy a čekali, kdo se pohne jako první. Nakonec jsem to byla já. Rychlostí světla jsem se obrátila a vzala nohy na ramena (doslova řečeno). Had vystartoval za mnou a chňapal po mě svými čelistmi.
POMÓÓÓÓÓÓC!!!!!!!!
Jako šíp jsem letěla přes vodní louku a ječela při tom jak siréna (ne ta s ploutví, ale ta hasičská). Proletěla jsem kolem stáda vodních krav a zaplula do chaluhového lesa. Had bohužel za mnou.
Proplétala jsem se mezi chaluhami a měla jsem jen jednu myšlenku:
Zachraňte mě někdo!!!
Hele! Támhle už mezi chaluhami prosvítá břeh! Ještě jsem zvýšila rychlost. Najednou jsem se zarazila.
Tak počkat! To tam chceš takhle přiletět a doznat, že se bojíš před celou školou?
Zaťala jsem pěsti.
To teda ne.
Obrátila jsem se a trochu uhla, takže had prosvištěl kolem mě. Chytila jsem ho za jeden kostnatý výběžek na hlavě, druhou rukou nahmátla další a přitiskla jsem se k jeho temeni. To ho na chvilku rozhodilo, ale hadi jsou chytří. Vystřelil přímo nahoru a rozrazil hladinu. Ovanul mě studený vítr, jak se had řítil nahoru. Někde v koutku svého mozku jsem slyšela, jak někdo tam dole ječí, ale bylo mi to jedno. Had byl čím dál víš. Nevím, jestli jsem to už řekla, ale tyhle potvory umějí létat. Had už byl úplně ve vzduchu, najednou se však stočil a cukl hlavou. Snažila jsem se udržet, ale nedokázala jsem to. Najednou jsem měla prázdné ruce, vítr mi fičel v uších a já se řítila dolů. Hada jsem nikde neviděla, takže mu jsem už byla jedno.
Dobré na těhlech zvířatech je, že nedokážou dlouho udržet pozornost u jedné věci.
Teď jsem však nepotřebovala výklad o mořských hadech, ale něco, jak bych se dostala dolů a nezabila se. Snažila jsem si vzpomenout, jak stlačit vzduch, ale mozek mi hrůzou přestal fungovat. Nevím proč, ale najednou jsem si vzpoměla na všechna kouzla s vodou a v hlavě se mi vylíhl jasný plán. Rukou jsem ukázala na jezero, které se stále přibližovalo.
Voda vybuchla a zformovala obrovskou jakoby skluzavku. Trhla jsem rukou a voda se proměnila v led. Přistála jsem na skluzavce na nohou a klouzala po mokrém ledu dolů. Naštěstí jsem udržela rovnováhu. Zdola to muselo vypadat působivě.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lea Lea | Web | 1. června 2013 v 13:35 | Reagovat

Dokonalé! Prostě nej..!

2 Marillë Marillë | Web | 2. června 2013 v 20:57 | Reagovat

Můžu tu holku uškrtit? O.o Reb pomalu ztrácí veškeré moje sympatie. Vlastně soucítím v těmi výměňáky. Mám pocit, že Becka by občas potřebovala dostat pár přes... svůj vznešený xicht :D . Bez urážky :D Ale jinak je to skvělí. Jen mě napadlo, že kdyby jednou udělala něco, čím by se ztrapnila, nemuselo by to bejt zlý! Hele já mám docela chuť napsat na tohle fanfikci a vymyslet člověk, kterej by jí to natřel :D Zase nic proti, jinak je to skvělý :D

Metal Fusion ještě nic není, to mě až tak nechytlo (No dobře, možná proto, že Tsubasa je až v 24. díle nebo kolikátým a bráška Dashan tam vůbec není :D) Počkej až budeš koukat na Metal Masters, to je teprve návykovka :D Miluju Tsubasovu temnou stránku ♥_♥

3 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 6. června 2013 v 17:55 | Reagovat

[2]: Hele.. zrovna jsem četla Marillčin koment.. a mám přesně opačný názor. Jako jo, fandím výměnkám, ale Rebeka mě naopak štve čím dál míň xDD Jo a taky bych si moooc ráda přečetla nějakou fanfikci o nějakým total cool výměňákovi co by jí to natřel XDD
Ale sarkadrát.. mi jsme vychováváni tak klaďasovsky, že nám lidi jako Reb nikdy sympatický nebudou.. úplně se za sebe stydím..

Jo a.. nenutím tě jen oznamuji tenhle článek u mě, a šiklo by se kdyby sis to přečetla: http://ukecana-antitalentka.blog.cz/1306/koncim-s-blogem

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama