Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Ruby Darkness - Kp. 2

21. května 2013 v 19:18 | Brookie
Čauky, lidičky. Jakpak se máte? Napadlo mě, že sem po výlevu na Zemana hodim další kapču. Nic moc, ale nemá cenu plakat nad rozlomenou lyrou.
Hope you enjoy!


"Mé jméno je Rebecca Vulcano," zavrčela jsem. Nestalo se, jak jsem očekávala. Místo, aby při mém jméně zbledla jako ostatní výměňáci, (má pověst mě předchází) usmála se ještě víc.
"Jé, s tebou jsem se zrovna chtěla potkat! Psala jsem o tobě slohovou práci," pochlubila se. "Jako o vládkyni domu Tigereye."
"Och, díky," prohlásila jsem stejným tónem, jako bych říkala: Vypij to rozžhavený olovo, Steve.
"Ukážeš mi, kde mám pokoj?" pokračovala Arsione. Sakra, ta holka snad nikdy nepřestane mluvit!
"To je jednoduché. Bydlíš se mnou na pokoji," procedila jsem mezi zuby.
"Jé, to je fajn!" zavýskla Arsione. "Pomůžeš mi s kuframa?"
Už jsem o tom slyšela, ale ještě nikdy jsem to nepraktikovala. Zhluboka jsem se nadechla a v duchu napočítala do desíti. Hele, ono to vážně pomáhá!
"Dobře," vydechla jsem a rychle se otočila a vyhledala očima příhodnou oběť.
"Hej, ty, prvňáku! Odnes jí ty kufry!" zařvala jsem na jakéhosi prváka, který si za chůze četl knížku.
"Odnes jí je sama," odsekl mi, aniž by vzhlédl od knihy. Tak tohle bylo fakticky příliš. Noční porážka od Jareda, tenhle hnusný, malý, otravný hmyz a ještě se mi bude někdo vzpírat?!
"HNED!" zařvala jsem mu přímo do obličeje a hřbetem ruky ho udeřila do tváře, až sebral druhou o zem. Kluk se na mě podíval očima plnými strachu, pak beze slova sebral Arsioniny kufry a postavil se přede mě.
"Kam, paní?" zeptal se.
"Do pokoje číslo 18," řekla jsem sladce. "Och, a díky," pokořila jsem ho ještě víc. Potom jsem se obrátila k Arsione. Doufala jsem, že bude vyděšená k smrti, ale ona se dívala s obrovským zájmem a veselostí.
"Slyšela jsem o tom, že tohle děláš," přiznala se. "Ale ještě jsem to nikdy neviděla! Bylas úžasná!"
"Díky," zaskřípala jsem zuby a vydala se za pachtícím klukem. Když jsem ho míjela, uštědřila jsem mu pohlavek.
"A ať je to v tom pokoji do dvou minut!" zavrčela jsem na něj a hnala se dál. Arsione mi na těch jejích tlustých krátkých nožičkách sotva stačila. Propletla jsem se labyrintem chodeb, která kolej tvořila a po chvilce jsem stanula před svým pokojem. Prudce oddechující Arsione stála za mnou.
"Jsi vážně rychlá," poznamenala a opřela se rukama o stehna. Po chvilce se dala dohromady a napřímila se.
"Máš klíč?" zeptala se.
"Ne, na co? Nikdo se neopováží ani pomyslet na to, že by jenom sáhl na moji kliku," odpověděla jsem. Vzápětí se tam přitáh ten prvňák s kuframa. Rychle je položil na zem a než jsem mrkla, byl pryč.
"Tady strávíš dalších šest týdnů," řekla jsem jí. Nebo čtyři dny, dodala jsem v duchu a otevřela dveře do mého pokoje.
První reakce nový spolubydlící: "Jů! Tady je to všechno takový... tajemný. Líbí se mi to."
Páni bohové, to je příšerné stvoření! Zaúpěla jsem v duchu, zatímco jsem jedním prstem zvedla jednu z jejích tašek (být paní domu je krásné!) a vrázovala do pokoje.
"Kde budu spát?" zeptala se Arsione, která se rozhlížela po pokoji.
"Něco si vyčaruj," mávla jsem rukou a pohlédla jsem do zrcadla a prohrábla si rukou vlasy. Dala jsem Arsioninu tašku na zem a šla hledat kabelu s učebnicemi. Za sebou jsem slyšela, jak Arsione něco hledá v tašce. Otočila jsem se.
"Co hledáš?" zeptala jsem se sladce.
"Nějakou učebnici, kde bych našla vyvolání něčeho ze vzduchu."
Ještě že byla otočená, protože jsem se neudržela a zhnuseně ohrnula ret. Pak jsem ovšem nasadila slaďoučký úsměv.
"Neboj se," řekla jsem slaďoulilililinkým hlasem, mávla rukoua hned tu byla malá postel s nebesy, přesně stejnou jako tu moji.
"Jé, díky!" vypískla Arsione a plácla sebou na postel, až se celá zavlnila (myslím Arsione, ne tu postel). Věnovala jsem jí další úsměv, popadla černou tašku se stříbrnou výšivkou a ke knížkám ještě přidala plavky.
"Dneska máme plavání," vysvětlila jsem Arsione. Ta se pohrabala v tašce a také vytáhla plavky a nacpala je do kabely.
"Pokud nechceme přijít pozdě, měly bychom vyrazit," poznamenala jsem a poklepala dlouhým ostrým nehtem na ciferník velkých kyvadlových hodin, které stály u stěny.
"Jasně!" řekla Arsione, popadla svojí tašku (neušlo mi, že je batikovaná a je na ní nápis: "Obejměme Svět!) a přiběhla ke mě.
Otevřela jsem dveře a rychlým krokem vyšla ven, až mi volánová mini sukně vlála kolem nohou. Uspokojivě jsem za sebou slyšela, jak Arsione lapá po dechu, aby mě dohnala.
"Musíme jít takhle rychle?" zeptala se zadýchaně, když se mnou srovnala krok.
"Samozřejmě, má drahá," odvětila jsem vesele. "Nemůžeme si dovolit přijít pozdě."
Tedy... já můžu, ale ty ne.
"Kde ta třída vlastně je?" otázala se Arsione, když jsme se proplétaly množstvím uzkých temných uliček.
"Několik," opravila jsem jí. "Jsou v severním křídle. Pokud ovšem bereš jenom teorii. Praxe a práce v tenéru pořádáme venku, v ostatních světech, podle toho, co si vybereš."
"Jů, to je zajímavý," vykulila očka malá dívka a dál kmitala nožičkama.
Než jsme se dostaly z labyrintu chodeb, uběhlo dvacet minut.
"Ach jo," kníkla Arsione, když jsme zahly do ústí severního křídla, "já si to tady nikdy nezmapuju."
To se taky čeká.
"Neboj se," poznamenala jsem ledovým hlasem. "Už jsme tady."
Zabočila jsem do prava a zastavila u dveří učebny Útočných Kouzel. Rozrazila jsem dveře a ladně vešla dovnitř. Veškerý hovor okamžitě ustal. Nasadila jsem svojí nejlepší chůzi a přímo plula ke stolu mého spolku a ukazovala při tom své dlouhé nohy. Věděla jsem, jak Arsione za mnou musí vypadat uboze. Aby ne, já, nádherná bohyně smrtící zkázy a ona, malá nicka.
Namířila jsem si to ke stolu, kde už seděla většina mého kolektivu, chyběla jsem už jen já.
"Zdravím," řekla jsem, vysekla téměř neviditelnou poklonku a sedla si mezi Nutmega a nesmírně vyděšenou Yvettou Johnsonovou.
"Buď pozdravena," zapředla jsem směrem k ní. Yvetta s uspokojivým vyjeknutím nadskočila.
"Copak, copak," řekla jsem k ní tiše, "nemáš strach?"
"Jo," pípla a nervózně tikala pohledem přes místnost.
Výborně.
"Ale no tak," přešla jsem do svého vražedného sykotu. "Tady se nemusíš bát... tady jsi mezi přátely..."
Tohle dokáže vyděsit líp, než chodící kostra.
Na čele jí začal vyrážet ledový pot a já nepotřebovala ani telepatii, abych viděla, co se jí honí hlavou: Pomoc, pomoc, já chci z tohohle strašnýho místa! Mami, pomoz mi!
Yvetta tedy byla s nervy v prkně, takže jsem se pohodlně opřela a nechala zbytek na Ameise. Ta se k ní naklonila (seděla k ní z druhé strany) a začala jí něco šeptat.
Se zavrtěním hlavy jsem se podívala na Arsione. Má dobrá nálada byla okamžitě fuč. Seděla shrbená a něco si vesele psala do sešitu, nevnímajíc Hiassis a Fiorellu po svých stranách.
"Jak to jde?" pošeptal mi zezadu Nutmeg.
"Vůbec nijak," odpověděla jsem mu. "Je odolnější než upír samotář."
Nutmeg se tomu potichu zasmál a znovu se opřel. Věnovala jsem mu malý úsměv. Toho kluka jsem měla ráda. A co víc, byl jediným dědicem domu Ravenclaw a náš sňatek by přinesl velké výhody oboum stranám.
Najednou však do učebny vkročil profesor Werempire. Povídalo se, že je napůl upír a napůl vlkodlak, co na tom ovšem bylo pravdy, to nevím a věděl to snad jen on sám. Měl bledou kůži, čímž naznačoval, že je upír, ale husté obočí a vlasy, což dokazovalo, že je vlkodlak.
Všichni studenti kromě našeho smetánkovského gangu se postavili. Udělali tak i Arsione, Ian a napůl šílená vyděšením Yvetta. Arsione po mě hodila pohledem: Proč se nepostavíš?
A já jí to oplatila pohledem: Protože je to pod moji úroveň.
"Takže, třído," řekl profesor Werempire chraplavým hlasem. "Vidím tu několik nových tváří. Mohli by jste mi je představit?"
Ameise zezadu postrčila Yvettu dopředu. Yvetta, vyděšená ještě víc (náš profesor nevypadal jako nějaké nevinňátko) a tak jen pípla: "Yvetta Johnsonová."
Pí Werempire nerozuměl, tak ze taklonil blíž a udělal si z ruky kornout, aby dobře slyšel a zavrčel: "Co jsi říkala? Musíš mluvit víc nahlas, děvče!"
Yvetta se tedy otřásla a znovu zapípla svoje jméno.
"Ale no tak!" zvolal netrpělivý pedagog a počastoval jí pohledem svých zářivě žlutých očí. Nemyslel to (aspoň myslím) zle, ale Yvettiny nervy už prostě nedokázaly přežít bez úhony přímý pohled vlkodlačích očí, jako vystřižené z nočních můr. S příšerným jekotem se vyřítila ze třídy.
"Tady už nezůstanu! Jedu domů! ÍÍÍÍÁÁÁÁ!!!!!" ječela.
Oh, yeah.
Naklonila jsem se k Nutmegovi.
"První z pěti," šeptla jsem mu do ucha a on mě počastoval malým úsměvem, ve kterém se zableskly všechny jeho zuby a upírsky protažené špičáky.
Profesor Werempire zavrtěl hlavou.
"Co se jí stalo?" pronesl řečnickou otázku a potom se obrátil na ostatní výměňáky. "No budiž. Řeknete mi, prosím, vaše jména aniž by jste se nervově zhroutili?"
Studenti z EŠČFF se představili a pak začala výuka.
Vypnula jsem mozek a lenivě se zhoupla na židli. Najednou jsem uviděla, jak ke mě Nutmeg přistrkuje papírek s nějakým nápisem.
Šla by jsi se mnou dneska večer do Ice Fox and Hellhound´s?
Povzdechla jsem si, vytáhla pero a odpověděla mu.
To má být pozvánka na schůzku?
Nutmeg se zašklebil a něco napsal.
Ano. Půjdeš nebo ne?
Dovolila jsem si malý úsměv.
Tak dobře. Ale co uděláme se "svěřenci"?
Nutmeg bezstarostně mávl rukou a odpověděl.
Vezmeme je s sebou, vyděsí se k smrti, jen co uslyší jméno toho klubu.
Protáhla jsem obličej.
Ta moje ne, je to hotové lepidlo.
Nutmeg si zamyšleně zamnul bradu.
Neřekni jí to.
Kéž by to bylo tak jednoduché, ale bude se ptát, kam jdu.
Nutmeg se znovu zamyslel.
Vykašli se na ní; řekní jí, že máš rande.
Vykulila jsem oči nad tou nespisovností.
A nemám?
Teď pro změnu vykulil oči Nutmeg.
S kým?
Protočila jsem panenky.
S tebou! Je to tam nahoře, pokud si to nepamatuješ
Nutmeg se znovu zašklebil.
Já jenom, jestli si to pamatuješ.
Pousmála jsem se.
Samozřejmě, že si to pamatuji. Takže mě vyzvedneš u mého pokoje, řekněme v devět večer?
Dobře.
Fajn.
Nutmeg zmuchlal popsaný papírek, strčil ho do kapsy a opřel se o stůl.
Na chvilku jsem se zaposlouchala do profesorova chraplavého hlasu a poznala, že mluví o tom, jak vyvolat zlé mořské duchy.
Vzdychla jsem a znovu vypnula uši. Tohle jsem se učila v mateřské školce. Z naprosté nudy jsem sjela pohledem přes mojí společnost. Hiassis a Ameise vypadaly stejně znuděné jako já, Almenaco si něco psal a Fiorella mu koukala přes rameno. Redth se bavil tím, že střídavě podpalovat a hasil kousek pergamenu, Arsione si zaujatě zapisovala poznámky a Ian bedlivě poslouchal výklad.

PS: Pusťte si k tomu tohle. Hezky se to poslouchá, ale ke kapče se moc nehodí... co nadělám.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marillë Marillë | 22. května 2013 v 20:26 | Reagovat

Tak rande, jo? :D Kdo by si pomyslel, že holka jako Reb může jít na rande... Teda, proč by nemohla, ale vzhledem k její povaze mi to připadalo... řekněme, že velice nepravděpodobné :D Asi bych neměla tolik dávat na první dojem :D Jo, ta Ars se mi líbí. Připomíná mi jednu holčičku z tábora - vždycky plná energie, vždycky veselá a vždycky všude :D No a samozřejmě musím pochválit kapitolu, jen tak dál :D

2 Lea Lea | 23. května 2013 v 13:59 | Reagovat

Yvetta - to jméno mi připomíná jméno Yeta z Chůvy Fajn, :D Jinak super kapča! A Na tu Ars nějak hořím. Úplně mě štve, nejradši bych jí rozmlátila o židli, rozdupala, nechala uhořet! S Becky ve všem souhlasím. Hele Brook... pošli nějaké ukázky do Albatros, to by byla kniha... Na 5 hvězd! A opravdu! Nemám už co dodat... špičkový příběh..! ;-):-D

3 Lea Lea | 23. května 2013 v 16:43 | Reagovat

Jo a Brook,
napiš něco na warriors-of-stormclan.blog.cz já jsem na něm závislá a ne a ne žádný článek :D

4 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 6. června 2013 v 17:40 | Reagovat

Tak jo.. Rebb už snáším líp.. ani nevím proč xDD A ta..ee.. Arsi je celkem simpatická.. ikdyž otravná až běda. Bych se skoro bála, aby se Rebb nezhroutila první, já na jejím místě určitě :DD
"Už jsem o tom slyšela, ale ještě nikdy jsem to nepraktikovala. Zhluboka jsem se nadechla a v duchu napočítala do desíti. Hele, ono to vážně pomáhá!" prostě nejlepší.. u toho jsem se tlemila xDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama