Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Ruby Darkness - Kp. 1

15. května 2013 v 17:39 | Brook
Uff... ´ll right, ´ll right. Trvalo to dlouho, ale... JE TO TU! Moje nová povídka! Aplaus, prosím!
Nevím co k tomu říct. Kdysi dávno mě napadla taková myšlenka, že bych napsala příběh z pohledu záporňáka, takový nový úhel pohledu. Trochu jsem si s tou myšlenkou pohrála a najednou jsem měla deset stránek (každá má padesát dva řádků, takže na opravdovou kapitolu do knížky to snad stačí). Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale s Becky jsem se ztotožnila. Teďka mám asi sedmnáct stránek a jsem teprve na ranném začátku, ale mám v plánu dost pokračovat. No nic, už to přestanu okecávat a dám sem první kapču!
Ou... pardon, malý technický problémek... No nic, už mizim.

Vaše Brook/Erisdar/Becky, blablabla


Sny jsou zvláštní. Existují, ovšem, dva druhy. Jeden je takový ten obyčejný, taková ta slátanina, co dohromady ani nedává smysl. Pak jsou tady ty druhé, mystičtější, zajímavější. Někdo v nich vidí budouctnost, někdo minulost a někdo... své předky.
"No tak dělej! Jsi moc pomalá!" zařval na mě Jared. Na mého pra-pra-pra-pradědečka je nějaký čilý.
"Už... nemůžu," vydechla jsem prudce a odhrnula si rudé kudrnaté vlasy ze spocené tváře.
Jared znechuceně povytáhl obočí.
"A to si říkáš moje příbuzná... nejsi hodna ani toho, abys mi čistila botu."
Vyrazila jsem ze sebe výkřik a ohnala jsem se po něm svou zbraní - metrovým srpem. Jared neškodně zbraň odklonil svým mečem a mírným zatočením mi zkroutil ruku. To bylo pro moje unavené svaly příliš. Upustila jsem srp a padla na všechny čtyři. Měla jsem pocit, jako bych měla v plicích něco malého a ostrého, které mě bodalo zevnitř.
"Musím ti ale uznat," ozval se hlas nade mnou, "že se zlepšuješ. Proti tomu tijátru, cos udělala před týdnem, se ohromě zlepšuješ."
Něco jsem zavrčela a vyškrábala se na nohy. Cestou jsem sebrala svou zbraň a postavila se do začátečního postoje, přestože jsem byla vysílená a svaly přímo řvali na protest.
"Takže ty ještě nemáš dost?" zeptal se Jared posměšně. "Chceš další výprask?"
"Nemáš ty mě náhodou učit?" vychrchlala jsem z vyslchlého krku.
"Ne, nemám. Ale chci." Zněla jeho odpověď. Najednou švihl rukou a meč se rychlostí lovícího hada blížil k mé nekryté pravici. Rychle jsem útok odklonila svým srpem. Pár útoků jsem takto odklonila, ale pak jsem si nedala pozor a Jared mi svým mečem udělal šrám na levém lýtku, který se přidal k bezpočetnému množství škrábanců a modřin.
Jared se pousmál.
"Chceš to vzdát?" zeptal se mě.
Všechno ve mě křičelo Ano!!!, ale já jsem zavrtěla hlavou.
"Ne," procedila jsem mezi zuby.
"Jak chceš," řekl, vyrazil rukou a jedním obratným pohybem mi znovu vyrazil srp z rukou.
"Máš kuráž," řekl mi. "Ale sílu ne." S těmito slovy se obrátil, přehodil si meč přes rameno a odcházel.
"Počkej!" křikla jsem na něj.
Otočil se a hodil po mě pohledem, který jsem nedokázala rozluštit.
Pak se sen rozplinul.
***
Vymrštila jsem se do sedu, celá zpocená a rozbolavělá. Seděla jsem na své posteli a podle hodinek bylo něco okolo čtyř hodin v noci. Znovu jsem si lehla, přetočila se na bok a zasykla bolestí a překvapením, když mě začalo bolet levé lýtko. Rozsvítila jsem malou lampu a podívala se. Nebylo pro mě žádné překvapení, když jsem na něm uviděla škrábanec, který mi Jared uštědřil ve snu. Nevím, jak to funguje, ale cokoliv, co se mi stane tam se stane i v reálném světě. S povzdechem jsem vstala a šla do koupelny. Rozsvítila jsem si a pořádně si ránu prohlédla. Nic moc hlubokého, ale bolelo to jak něco. Strčila jsem nohu do vany a pustila na ni vlažnou vodu. Potom jsem si lýtko obvázala obvazem z lékárničky a šla spát. Spala jsem až do rána.
***
Zazvonil budík. Ještě v polospánku jsem se pro něj natáhla a vypla ho. Po chvilce blaženého ležení jsem se posadila a přehodila nohy přes okraj postele. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale silou vůle jsem se vytáhla na nohy a malátně se vydala na do koupely na raní higienu. Potom, co jsem si vyčistila zuby, jsem sundala obvaz na noze a zkontrolovala ránu. Zbyla po ní jen malá růžová jizvička, která se taky brzo zahojí. Vyhodila jsem obvaz a potom jsem se začala upravovat. To potřebovalo velkou odvahu. Od té doby, co mě Jared začal učit jsem nevyspalá, elfí obličejík mám bledý (to, naštěstí, není vidět. Má snědá pleť to všechno zamaskuje) a pod čokoládově hnědýma očima kruhy (to taky není vidět). Husté rudé vlasy jsem měla jako obrovskou hřívu, která mi trčela všemi směry a odmítala slehnout, i když jsem ji namočila vodou.
"Sakra," zaskřípala jsem zubama, když jsem zničila další hřeben tím, že jsem si je chtěla rozčesat.
"Vykašli se na to," řekla jsem si, mávla rukou, a vlasy se mi sami vyčesali nahoru so vysokého ohonu.
"Miluju kouzla!" zavýskla jsem si, když jsem odcházela zpátky do ložnice. Po nakouknutí do narvané skříně jsem si vybrala černé tílko a temně rudou volánkovitou sukni do čtvrtky stehen. Na krk sametku s tmavým kapkovitým rubínem a na uši středně velké tmavě červené slzičky na řetízku. Je krásné být bohatý.
Takto vystrojená jsem popadla kabelu, obula se do černých kozaček a vyšla ven.
Tak předně: Stonehillská škola temných čarodějnictví (SŠTČ, nebo, jak říkají studenti, Serte Šikovně, Tamní Černoši) není přívětivé místo, tedy aspoň pro ostatní obyvatele Ostrenu. Pro nás (tím myslím ostatní studenty a mě) je to docela pěkné místo, černobronzové zdi, nesmírně ohavní chrliči, temné uličky, lampy v zastaralých tepaných držadlech a samozřejmě temná aura všech mrňavoučkých studentíků. Jo, a nutno dodat: žádný z těch pitomečků, co jsou tady na výměnej pobyt tady nezůstane víc než čtyři dny. O to už se starám já a ostatní smetánka.
Kráčela jsem tmavě natřenou chodbou a už z dálky nasávala vůni snídaně.
Hmm... pomyslela jsem si, Copak asi bude dneska?
Zabočila jsem do rozšiřující se chodby, doslova se snesla po velkém schodišti z černého mramoru a rovnou do Jídelního Sálu. Sál byl příhodné slovo. Byla to velká místnost se stěnami pokrytými bronzovými pláty, se spoustou stolů, které se dají libovolně srazit k sobě. Nasadila jsem lehce houpavý krok a mírně arogantní výraz, který děsil všechny prvňáky k smrti a vyrazila jsem ke stolu, který si vyhradila naše společnost (pod trestem hrdelním, pokud se někdo opováží tam sednout). Už tam seděla Hiassis, bledá kráska se záplavou téměř bílých vlasů, Ameise, dívka v černé kombinéze s nakrátko ostříhanými tmavě modrými vlasy a Nutmeg, kluk s rozčepířenou kšticí zelených vlasů v černé košili bez límečku a dračí vestě.
"Zdravím," pronesla zdvořile jsem a ladně si sedla na volnou židli a tašku si položila na zem.
"Dobré ráno," řekla stejně zdvořile Hiassis a poklepala ostrým nehtem na skleněnou desku stolu.
"Kde jsou Redth, Fiorella a Almenaco?" zeptala jsem se a pohledem zabila jednoho ze studentů, který prošel příliš blízko mě.
"Znáš Redthovu lásku k spánku a Fiorellinu nerozhodnost ve vybírání oděvu," řekla Ameise a chladně si přeměřila jakousi prvačku, která právě prošla kolem. Mávla rukou, dívce se zvrtla noha a ulomil se jí podpatek z jedné vysoké boty.
"Stejně jako Almenacovu nedochvilnost," dodala a sledovala tu prvačku, které se vehnali slzy do očí.
"Když v tom neumíš chodit, tak v tom nechoď," pronesla bez zájmu a s malým úsměvem sledovala, jak brečící prvačka běží pryč z jídelny.
"Přežije jen ten nejsilnější," poznamenala jsem. V tom nás vyrušil Redth, mohutný chlapec v černé kožené bundě s temně šedými vlasy, který právě přišel ke stolu.
"To je dost, že jsi se ukázal," řekl Nutmeg.
"Promiňte," omluvil se Redth a mírně se uklonil. "Znáte to."
To tedy neznáme.
V tu chvíli si to k nám přirázoval Almenaco s Fiorellou v závěsu. Almenac byl vysoký šlachovitý kluk s copem zlatých vlasů a Fiorella malá potvůrka s vlnitými fialovými vlasy.
"Kdepak jste se zdrželi?" zeptala jsem se mírně povýšenecky.
"Nějaký podřadný neuvědomilý student mě málem shodil na zem," vysvětlovala Fiorella afektovaně. "Řekněme, že už to víckrát neudělá, pokud už vůbec něco udělá."
Všichni jsme se pousmáli nad utrpením toho pitomce a Almenaco s Fiorellou si přisedli. Sebrala jsem zeprostřed stolu jídelní lístek a rozevřela ho. Přejížděla jsem svým dlouhým špičatým nehtem a vybírala to nejdražší jídlo.
"Prosím o pozornost!" ozvala se najednou ředitelka od ředitelského stolu. Rozladěně jsem vzhlédla.
"Co se děje?" protáhla jsem ke své společnosti.
"Výmněné pobyty," řekl Nutmeg a nezaujatě se zhoupl na židli.
"Skvěle," řekla Hiassis a zamnula si ruce.
"Toto jsou studenti, kteří zde budou studovat na výmněném pobytu po dobu šesti týdnů," pokračovala ředitelka.
"Nebo čtyř dnů," poznamenala jsem dost nahlas, aby to slyšeli okolo stolu, ale ne tak nahlas, aby to slyšela ředitelka.
"Mirella Piersová, Ian Malcolm, Thrimas Wormtail, Yvetta Johnsonová a Arsione Bazillisková," vyjmenovala ředitelka. "Jejich mentory budou: pro Mirellu, Zoey Wulfio, pro Iana Nutmeg Storm -"
"Yes!" zasyčel Nutmeg. "Už dávno jsem si o někoho neobrousil zoubky."
"- s Thrimasem Toredo Rockhill, s Yvettou Ameise Klaue -"
Ameise se na tváři objevil drobný úsměv.
"- a Arsione tady provede Rebecca Vulcano," dopověděla ředitelka. "Drazí mentoři, vaši svěřenci dorazí za dvacet minut, takže se na ně připravte."
"To víte, že ano," zavrněla jsem a znovu jsem se zahleděla do jídelního lístku.
Po snídani - salamandří ocásky v meduňkové omáčce - jsem se vydala zpátky do pokoje, abych se "připravila". Se společností už máme vystudováno, že výmnění studenti z Elfí školy čarodejnictví fauny a flory (Eště šťastnější, fuj a fuj) jsou permanentně nervózní z pravých kožešin a pravé kůže.
Tak jsem tedy na sebe v pokoji hodila bolerko z kožešiny Měsíční Lišky (které je na světě už jen třicet kousků, ale má přímo nádhernou stříbrno-černou srst) a pásek z šupin Rudého Baziliška (který se živí Měsíčními Liškami, na světě už jenom patnáct kusů). Potom jsem si přehodila věci z mé obvyklé tašky do nádherné gigalátoří kabelky (gigalátor - obrovský aligátor, poslední umřel pro tuhle kabelku a pár nádherných lodiček v botníku). Takto nádherně vybavená jsem nasadila výraz typu Jestli si myslíš, že jsi nádherná, pak já jsem bohyně a sešla jsem do Příjezdové Haly. Ještě tam nikdo nebyl, tak jsem se ležérně opřela o sloup z černé slonoviny vykládané perlami a čekala buďto až přijedou výmněňáci, nebo až přijde Nutmeg a Ameise. Druhá možnost byla správná. Po pár chvilkách se v hale objevil Nutmeg v kožené bundě prošívané zlatem, botách z dračí kůže a kalhotách z nejjemnější Tilmarinské kůže (Tilmarin - stvoření podobné myši s šedo-černou nádherně hebkou srstí. Kusů na světě - něco okolo dvou stovek).
"Už přijeli?" zeptal se mě.
"Vypadá to tak?" zeptala jsem se, ale maličko jsem se usmála, takže to nevyznělo zle.
Nutmeg se taky usmál a opřel se zády o stejný sloup jako já. Po chvilce si to tam přihasili Zoey, Toredo a po pár minutách i Ameise.
"Kde jsou?" zasyčela jsem rozlděně. Nesnáším čekání.
"Pravděpodobně někde zastavili kvůli tomu, aby odblešili nějakého toulavého psa," řekla trefně Ameise a všichni jsme se rozesmáli. Zoey a Toedo se po nás zvědavě podívali, co se stalo za zázrak, že se smějeme, ale rychle se obrátili, když jsem po nich hodila svým nejlepším vražedným a zároveň arogantním pohledem. Najednou se otevřeli čtyřmetrové dvoukřídlé dveře a dovnitř vešlo pět puberťáků, převážně v bílém a barevném oblečení. Všichni měli minimálně jeden kufr a pár tašek. Chtě nechtě jsem znechuceně ohrnula rty. Proč si na ně nenajmou nosiče?
Zoey a Toedo vykročili vpřed a hledali své svěřence. Po pár chvilkách jsem se spolu s Ameise a Nutmegem odlepila od zdi a šla najít tu Arsione Nevímjakdál.
"Arsione Bazillisková, ke mně, prosím," řekla jsem ne moc hlasitým, ale zvučným hlasem.
Z hloučku se vynořila jakási malá dívka s hnědými vlasy a růžovou pletí, maximálně sto šedesát centimetrů, oblečená v bílých šatech, žlutých silonkách a řůžovích lodičkách na podpatku maximálně dvou centimetrů.
Co to, sakra...
Nemohla se ode mě lišit víc. Já, vysoká snědá kráska v převážně rudém a černém oblečení, s kozačkami na jehlách a nejdražšími šperky v království, o jejíž úsměv se každý rok pořádají turnaje na život a na smrt... a tahle malá umaštěná královna všech myší, s absolutní něvědomostí o existenci líčidel?!
I´m dead.
"Ahoj!" zavýsklo to mrňavé stvoření vesele. Zavrtěla jsem hlavou a upevnila jsem si postoj.
"Dobrý den," odpověděla jsem chladně.
"Já jsem Arsione, ale říkej mi Arcee," pokračovala bez ohledu na můj tón.

PS: Oh godie, je to nějaký dlouhý... sakra, sestro, kousni mě, nebo to sem nedam... AÚÚÚ!!! To bylo myšleno obrazně! No nic, mizim.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lea Lea | 16. května 2013 v 21:09 | Reagovat

Je to pěkné, ale něco mi hrozně připomínalo Herryho Pottera, ale hrozně! Jinak fáááákt super díl!

2 Brook Brook | 17. května 2013 v 11:35 | Reagovat

[1]: Potrouše? Jo, trochu jsem si z něj vypujčila, jak to tam vypadá... :-D Jinak díky :-)

3 Lea Lea | 17. května 2013 v 17:51 | Reagovat

[2]: Ale opravdu je to úžasný. A kolik máš vlastně blogů? Vyjmenuješ je? :-D

4 Brook Brook | 19. května 2013 v 13:29 | Reagovat

[3]: No... na většinu už nechodím, ale... tenhle, můj první (asi ho vymažu) a ten o StormClanu... :-)

5 Marillë Marillë | 19. května 2013 v 19:01 | Reagovat

Boží! Tady je někdo můj člověk! Ta holka se mi líbí, akorát působí trochu -hodně- jako suchar. Jinak, nechtěla bych bejt ten prvák... Ale je to úžasný! Koukej rychle zveřejnit další díl!

6 Brook Brook | 20. května 2013 v 15:29 | Reagovat

[5]: Jo jo, suchárek...

7 Lea Lea | 20. května 2013 v 18:38 | Reagovat

[5]: no že jo.. :D prvák nikdy

8 Lea Lea | 21. května 2013 v 18:22 | Reagovat

Brook, udělej další díl a honem! Nemůžu se dočkat..!

9 Anti~ Anti~ | E-mail | Web | 6. června 2013 v 17:26 | Reagovat

Olééé.. dlouho jsem byla líná a teď toho lituju xDD letím na druhej díl..
No.. zatím  jsem si tu hlavní hrdinku zrovna nezamilovala, ale zapracuju na tom xDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama