Tak jo, pokud jste se přihlásily na srázek, domluva se bude konat ve středu 17.12. v 16:00 jako obvykle na Krystiině chatu :D.
Adié, zlatíčka! ^w^

Kap. 1 - Když se věci zvrtnou, aneb, přicházíme!

1. května 2013 v 18:19 | Brook + Raven |  Heleniny a Eričiny úkoly
Tak jsmé dobrý no a coooo... no a coooo... no a coo-ooo-ooo! Čao, smrtelníci! Tak jsme se jednou rozhodly sestoupit z našich nebeských trůnů a poctít vás naší přítomností! Ne, dělám si legraci O.o
Někteří, co chodily na můj předchozí blog už pravděpodobně tuto povídku znají... nemusíte komentovat, jestli se vám nechce, ale bylo by to zatraceně milé...
Tohle je teprv první verze, ještě to upravíme... papa, Styxíci!


Krčila jsem se za keřem vedle Apollónova srubu a pozorovala svojí nejlepší kámošku Helenu která se pomalu plížila směrem od tábora. Upravila jsem si lyžařskou kuklu (Zatracený svítící vlasy!), vzala keř a o pár kroků popoběhla. Helena se rychle otočila a já jsem si se svým keříkem rychle sedla. Možná tenhle sbůsob špehování znáte, já jsem ho viděla v Policejní Akademii a prostě jsem to musela vyzkoušet.
"No tak vylez z toho keře," povzdechla si Hel. "Jsi slyšet na pět kilometrů daleko."
Zvedla jsem se a servala si z hlavy kuklu. Vlasy ihned začali vydávat jasné světlo. Abyste věděli, jsem dcera Apollóna a vyšel na mě zrovna tenhle blbej dar. Lékařství? Ne. Lukostřelba? Ne-e. Umění? Ani nápad.
Zaklonila jsem hlavu a podívala se Hel do obličeje. Nejsem malá, jenom ona je moc vysoká! Přesněji řečeno, je kentaurka.
"A co tady děláš?" zeptala jsem se.
"Chceš sáhodlouhou lživou historku, nebo nudnou pravdu?"
"I když si myslím, že by ta historka byla zajímavá, chci pravdu."
"Jdu na Olymp ukrást auto tvýho táty."
"KECÁŠ!" vydechla jsem obdivně. Asi byste čekali, že na ní začnu řvát, ale jen tak pro informaci: naše dvojka je známá po celém táboře tím, že kradem jako straky. Jsem dokonce horší než dvojčata Stollovi.
"A mě jsi chtěla probudit kdy?"
"Dyť jsem věděla že se za mnou budeš plížit tak jako tak."
"Tak jo, jdem! Ale ráno ho zase vrátíme, že jo?"
"Jasně, a nechceš si dojít pro Tašku?" zeptala se Hel.
"A jo, promiň."
Opatrně jsem vešla do srubu a opatrně abych nikoho neprobudila, vypáčila uvolněné prkno v podlaze a vzala si černou tašku na které bylo napsané, co se stane s tím pitomcem, který ji ukradne. V té tašce bylo VŠECHNO. Plány Manhattanu, zbraně, uspávací pušky, převleky, mini stánek s hot-dogy, počítače, kalkulačky, baterky, kořist, která se nechtěla (nebo nedala) zpěněžit, zkrátka výbava správného zlodějě.
"Co teď?" zašeptala jsem se. Sakra! Takovéhle útoky vždycky plánujeme! Potřebujeme kartičky, plakát, plán městské kanalizace! I když, kanalizaci Manhattanu už znám nazpaměť.
"Je to jako když jsme kradly Arésův Harley! Jenom ještě nebezpečnější!"
"Tak jo, změň se v člověka!"
"Jak víš zase tohle! Vždyť v člověka se měním jenom když-"
"Jdeš na rande s nějakým normálním klukem. Já vím."
"Jestli to řekneš tátovi, tak tě-"
"Neboj, Cheirón se nic nedozví."
"Tak jo. Jde se na věc."
Dala jsem jí její ninja převlek (který jsem už já měla na sobě) a otočila se. Ozvalo se tiché cililink jak se proměnila v člověka a tiché nadávky jak se převlékala
"Jak vypadám?"
"Jako Jackie Chan," odpověděla jsem suše. "Jdem pro motorku?"
"Proč?"
"Ty chceš na Manhattan letět?"
"A co když ano?" zeptala se zlověstným hlasem. "Stáje s pegasy v tuhle dobu nikdo moc nehlídá."
"Heleno, ty máš mozek vraha!"
Nenápadně jsme se proplížily kolem arény a zbrojnice aby si nás náhodou nevšimly hlídací harpyje a nenápadně vklouzly do stájí. Šla jsem k jednomu pegasovi a osedlala ho. Ve vedlejším boxu stál černý pegas Blackjack a já ho musela podplatit cukrem a mrkví aby to prostřednictvím Percyho nevykecal. Pak jsme s Hel vyrazily k Manhattanu a já pocítila normální nervozitu která nastupuje vždycky, když jdem něco "vzít". Přistály jsme pár bloků od Empire State Building a zaparkovaly pegasy do jednoho prázdného obchodu. Bohužel, New York i po druhé hodině ranní výřil životem. Nenápadně jsme se přikradly ke dveřím a otevřely je. Hlídač vypadal, že ho při životě drží jenom ten hrneček s kafem, který měl na stolku.
"Co tady děláte?" zeptal se ospale když konečně zaostřil.
"Jedeme do šestistého patra," oznámila Hel věcně.
"Tady šestisté patro není," řekl mrazivě.
"Tak aby bylo jasno," vmísila jsem se do toho a naklonila se k němu, "jsem polobohyně a tady kamarádka je kentaurka."
"Něco takového neexistuje!" vykřikl hlídač.
"Tak dobře," ztlumila jsem hlas a vytáhla z kapsy malý balíček. Hlídač vypadal, že dostane infarkt, když jsem ho pomalu rozbalovala. Vytáhla jsem malý předmět a dala mu ho přímo před obličej.
"Co je tohle," řekla jsem nejmrazivějším hlasem jaký jsem v sobě dokázala utvořit.
"Ehm," zadrhl se hlídač. "Blackberry?"
"Správně," řekla jsem vesele. "Je to můj vínově zbarvený blackberry s kreditem dva dolary, čtyřicet osm centů. A co se stane, když teďka zavolám kamarádovi?"
"Ehm... nic?"
"Špatně. Propadáte, milý pane! Správná odpověď je, že se to tu začne hemžit nestvůrama! A protože máte právě levou ruku přivázanou k židli, nebudete moct utéct."
Hlídač si uvědomil, že mám pravdu a snažil se ruku rozvázat.
"O to se ani nepokoušejte, kámoška umí skvělé uzly. Tak co, pustíte nás nahoru?"
Hlídač asi pochopil že nemá moc na vybranou a tak tedy pomalu přikývl.
"Děkujeme, ráno vás rozvážu!" řekla Hel a nastoupily jsme do výtahu. Stiskla jsem tlačítko s číslicí 600 a už jsme jely. Když jsme dojely nahoru, rozhlédla jsem se, jestli nás někdo neviděl. Naštěstí celý Olymp spal (nebo jsem aspoň doufala že spal).
"Tak jo," zašeptala Hel. "Nevíš kde má tvůj táta auto?"
"Jasně že vím!" zašeptala jsem nazpátek. "Má garáž hned vedle svýho chrámu!"
Pomalu jsme se plížily Olympem a ztuhly při každém hlasitějším zvuku. Konečně jsme byly u menší budovy, která měla na štítu namalované luk a šípy. Vedle ní stála garáž a v ní (heuréka!) bylo červené Maserati Spyder. Opatrně jsme se přikradly k autu.
"Není tady žádnej alarm?" špitla Hel.
"Ne, táta si myslí, že by se nikdo neodvážil ho ukradnout!"
"To se trochu přestřelil!"
Vklouzla jsem na zedadlo řidiče a sevřela kožený volant. Velde mě si už Hel připnula bezpečnostní pás. Udělala jsem to samé co ona. Sáhla jsem pod volant a usmála se. Klíčky byli samozřejmě v zapalování.
"Umíš to řídit?" zeptala se Hel.
"Ne, ale všechno je jednou poprvé!"
Stiskla jsem tlačítko "No shine" (Žádný svit) a tlačítko "Flying" (Létání).
"Tak, teď budeme lítat, ale nebudeme svítit!"
"Víš ale že to auto je pořád horký jak něco?"
"Jo, ale teď do vzduchu!" Otočila jsem klíčky a motor ožil. Zařadila jsem zpátečku a vyjely jsme z garáže. Bohužel moc vehementně. Narazila jsem zadkem do Héřiných soukromých lázní a udělala tam pořádnou díru.
"Sakra," zasyčela jsem a šlápla na plyn. Bohužel taky moc tvrdě. Motor zařval jako tygr a auto vrazilo do trůního sálu.
"Do prkna!" zařvala jsem hystericky. "Tohle bude průšvih jako hrom!" dodala jsem, když se ve městě začala rosvěcovat světla. Zařadila jsem a vyrazila ke kraji.
"Ne! Ne, ne, néééé!" zařvala Hel, ale to už jsme se řítily vzduchem. Podívala jsem se na ni. Pevně svírala sedadlo a zorničky zelených očí měla jako špendlíkové hlavičky. Mě se zmocnil nával adrenalinu.
"Jo!" zaječela jsem. "My jsme to zvládily! Čmajzly jsme tátovo auto! Tohle je největší zločin tisícilatí, chápeš to?! Náš triumf!"
Hel konečně roztála a začaly jsme zpívat "We Are The Champions" což byla už taková tradice. Pokaždé když něco spácháme, a vyjde nám to, zpíváme tuhle písničku. Když jsme skončily, vydechla jsem a usmála se uličnickým úsměvem. Jsme dobrý!
"Hele, co se takhle kounout nad Afriku?" zeptala jsem se a obrátila jsem se k Hel.
"POZOR!" zařvala, ale to už jsem ucítila tvrdý náraz. Hlavou jsem třískla o palubní desku, ale naštestí ne moc. Sakra, proč táta nemyslí na airbagy?!
"Co to bylo?" zeptala se Hel omráčeně.
"Myslím že jsme někoho srazily!"
Vykoukla jsem z okýnka.
"Ehm, haló? Pane, jste v pořá- Aaaah!" všimla jsem si, na koho se dívám. Byl to motorkář v černých brýlích a právě řval:
"Apollóne, ty idiote jeden! Teď máš vopravdu velkej prů-" Arés konečně zaostřil a všiml si, kdo sedí za volantem. "Vy! CO TU DĚLÁTE??"
"Dobrý den! Nashledanou! Těšilo nás!" vydrmolila jsem, zatímco na mě Hel ječela "JEĎ, JEĎ, JEĎ, JEĎ!"
Sešlápla jsem plyn až na podlahu. Motor zabůracel, auto vystřelilo pryč a já si oddechla.
"Tušíš, že tohle bude ještě větší průšvih?" řekla Hel.
"Jo, ale to je fuk! Žij okamžikem, znáš to? Podle toho se řídim já!"
Chvilku jsme jely mlčky. Pak najednou motor zaškodrtal a cítila něo tekutého, jak mi protéká botou. Koukla jsem se dolů a všimla si, že dole jsou jenom dva pedály a loužička plastu a kovu.
"E-e-ehm, H-H-Hel?" vykoktala jsem otázku.
"Ano?" zeptala se zděšěně.
"M-M-Myslím, ž-že jsem ro-roztavila b-brzdu!"
"Aháá! Tak to je teda ten důvod proč se řítíme přímo do jížní Evropy!"
Podívala jsem se pod sebe. Měla pravdu, země se břibližovala čím dál rychleji.
"Zvědni to!" zaječela Hel. Přitáhla jsem volant k sobě. Auto se trochu vyrovnalo, ale i tak jsem žárem z auta zapálila pole pod námi.
"Sakra! Tohle se Démétér líbit nebude!" zaskuhrala Hel.
Mě to bylo jedno. Řítily rychlostí 250 kilometrů v minutě směrem na jih. Pak začal motor zase vysazovat. Tentokrát jsem to už nezvedla. Byly jsme přímo nad Antarktidou a řítily se přímo do oceánu. Začala jsem ječet, ale když se auto dotklo hladiny moře, nepotopilo se. Naopak, zůstalo plavat na hladině jako obří bóje. Zaskřípala jsem zuby když se voda kolem začala s klokotem vařit a vypařovat. Zase jsem šlápla na plyn. Auto se rozjelo po hladině a nechávalo za sebou páru.
Po asi třech hodinách (a po tom, co jsme vypařily polovinu vody ze všech oceánů) jsem konečně uviděla pobřeží New Yorku. Poděkovala jsem bohům (teda těm, které jsem v posledních pár hodinách neurazila), když se kola dotkla písku. Bylo asi pět hodin ráno a tak si nikdo nevšimnul červeného Maserati vyjíždejícího z moře a v něm dvě naprosto vyřízené puberťačky. Když jsme dojely před Empire State Building, zvedla jsem auto do vzduchu a na Olympu ho znovu zaparkovala do Apollónovi garáže. Celá roztřesená jsem vylezla ven. Hel vylezla hned za mnou. Sjely jsme výtahem dolů a Hel rozvázala hlídače. Pak jsme si došly pro pegase a letěly zpátky do Tábora.
"Tak," řekla jsem když jsme se loučily před naším srubem, "to bylo něco."
"Souhlas," odpověděla Hel už ve své koňské podobě. "Zopakujem si to někdy?"
"Klidně. Ale teď už dobrou," řekla jsem a šla do svého srubu.

-O půl dne později-

Hel stála na louce a dívala se na slunce. Šla jsem k ní. Zírala na oblohu a na čele se jí rýsovala ostrá vráska.
"Co je? Vypadá to, že nic nespozoroval," řekla jsem a přišla blíž. Podívala se na mě.
"Kolik je hodin?" řekla ostře, ale vypadala, že se docela dobře baví.
Koukla jsem na hodinky a zděšeně se po Hel podívala. "Půl osmý večer?"
"Jo. Asi jsme mu porouchaly motor." Vypadalo to, že zadržuje smích. Koukla jsem se nahoru. Slunce začalo dělat kolečka.
"Co to dělá?"
"Asi chce aby mu došel benzín."
"Sakra," zasyčela jsem. Vytáhla jsem mobil a začala do něj rychle ťukat.
"Co to děláš?"
"Píšu poslední vůli."
"Proč?"
"Arés mu to stoprcentně řek'!" Chvilku jsem rozčileně psala. Náhle se Hel ozvala se strachem. "Arés mu to stoprocentně vykecal."
"Jak to víš?"
"Právě se na nás řítí."
Vzhlédla jsem. Opravdu, slunce se řítilo přímo na nás a já jsem už pomalu rozeznávala tátův vražedný pohled.
"Nasedej!" zařvala Hel, vysadila si mě na záda a běžela k moři. Cestou utrhla dvě slámky a jednu mi vrazila do pusy.
"Tímhle budeš dýchat pod vodou!" křikla na mě a rozeběhla se ještě rychleji. Bohužel bylo pozdě. Ucítila jsem zezadu na krku ocelový stisk který mě zvedl do výšky. Apollón chňapl Hel za ocas a obě nás takhle nesl na pláž. Pak nás pustil a začal na nás řvát takovým způsobem, že nás za a) celé poprskal za b) zrudnuly mu i bělma v očích a za c) přivolal si posily. Nejprve z moře vylezl Poseidón, pak si to tam přidusal Arés, v neposlední řadě Démétér a nakonec i Héra s Diem. A začalo Největší Seřvání v Historii Olympu. To by nebylo tak hrozné, jenomže po prvních 30. vteřinách si to tam ještě přihasil Hádes, co to tam všichni řvou a že je to slyšet až do L.A. Takže mu to všichni vysvětlili a on se k nim samozřejmě přidal. Asi nám ještě neodpustil to, jak jsme mu při exkurzi v podsvětí zdemolovaly Elysium a Asfodelová pole. No co, měly jsme detektor kovu a omylem vykopaly bombu z druhé světové.
Takže nakonec to vypadalo takhle: Apollón řval, protože jsme mu zničily auto. Zeus řval, protože jsme mu zničily trůní sál. Héra řvala, protože jsme jí zničily lázně. Poseidón řval, protože jsme mu vypařily polovinu vody v oceánu. Arés řval, protože jsme mu zničlily motorku. Démétér řvala, protože jsme zapálily to pole a Hádes řval kvůli té bombě. Všichni křičely něco o "bezpečnosti", "důvěřě" a "zodpovědnosti", jenom Arés řval něco o tom, že nás seřeže na jednu hromadu, vykostí a udělá z nás krmení pro ryby. Ale Poseidón a Hádes byli proti. Poseidónovi by prý z toho pošly ryby a Hádes nás nechtěl mít na krku. Nakonec se do toho vložil Zeus. Nechtěl nás jako obvykle prásknout bleskem, ale vypadal zklamaně. Sevřel si kořen nosu a zavřel oči.
"Jste jedny z nejlepších hrdinek co tu máme. Tak se podle toho chovejte!" řekl velice pomalu. Protočila jsem oči. Ježišmarjá, jsme puberťáci! Přemýšlela jsem, jestli Zeus někdy zažil pubertu. Představila jsem si ho s piercingem v nose a tetováním. Málem jsem bouchla smíchy. Pořád vedl tu svou řeč, tak jsem se raději zaměřila na ostatní bohy a začala si je představovat jako teenageri. Démétér s rudým pankáčem, v oblečení, nad kterým by Thalia skákala radostí, Háda v kožené bundě s cigárem v puse, Arése s akné asi o dvacet kilo lehčí, Poseidóna jako emo s černýmy dlouhýmy mastnýmy vlasy sčesanýmy na půlku obličeje s černou oční tužkou a řetězy všude po sobě, Héru oblečenou v plátěných kraťasech, v tílku jak čeká na Dia před barem a hulý trávu.
Usilovně jsem se kousala do rtu snažila se zadržet slzy smíchu.
"No nic," řekl Zeus. "Budu vás dvě muset potrestat."
"Cože?" vyjekla Hel.
"Nemůžete spáchat takovýhle zločin beztrestně."
"Jak to? Vždycky jsme je páchaly bez- CHRRR!" Začala jsem Hel nenápadně dusit a škrtit aby konečně sklapla.
Potom se bohové "poradily" aby nám vybraly ten nejhorší trest. Dohromady daly: dva týdny v žraločím servisu (Posík), týden dření v lázních KK (Héra aneb pangejťačka), tři týdny otročení na Olympu,coby nuzní červy (Cojz*), tři týdny jako otroci v podsvětí (Dr. Hades), vysázení nové pšenky (Démétér - pangejťačka číslo dvě) a vyrábění nové motorky a brzdy v Héfaistových dílnách (Otecko a Arés, generál Poďobaná tvář).
Já z toho mám radost, protože se dá štípnout spousta nových věcí. Tak, jdu si balit, protože za pár minut odjíždíme na Miami! Až na to, že tam budeme drhnout žraločí chrup. Co se dá dělat. Ale jak já říkám, všechno zlé je k něčemu dobré. Adios, amigos!

*Celotáborově rozšířená přezdívka, která má jenom jediný účel: nasrat zmíněného boha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Domča Domča | E-mail | Web | 3. září 2013 v 23:58 | Reagovat

Ahojky, u téhle kapitolky jsem se dost nasmála. Budete přidáva další?? Dost by mne zajímalo jak to bude dál. Někde jsem tady na blogu četla, že na vašem starším blogu tahle povídka je tak jestli by ste mi nemohly říct adresu.
Dík. :-D  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama